Matty

Ticho. Naprosté, nikdy nekončící ticho. Kamkoli se podíváte, cokoli uděláte – žádný zvuk. Ta představa mě znepokojuje, což je v přímém rozporu s uklidňující vnitřní harmonií filmu. Nadnášen vodou, moci se nikým nerušen oddat vlastním myšlenkám. Dokonalá vyrovnanost. Pro americké drama nevhodná, proto netrvající věčně, ale přinášející ty nejúchvatnější scény. Třeba když se Sarah (neslyšící, oscarová, krásná Marlee Matlin) uprostřed hloučku křepčících individuí celým tělem i duší oddává hudbě, kterou nemůže slyšet. Zjitřete své smysly. Zkuste vyhledat nějaké tiché místo. Žádný zvuk. Slyšíte? Važte si toho. Apendix: Jaká krásná náhoda, že Sarah s Jamesem v kině sledují Někdo to rád horké, na jehož konci zazní ono pověstné „Nikdo není dokonalý“. Pravda. 80%

4 měsíce, 3 týdny a 2 dny nejsou příjemným filmem ve snaze být nepříjemným, nýbrž ve snaze být pravdivým. Mungiu od prvních minut dává jasně najevo, že nám nehodlá nic zatajovat, že nehodlá nad ničím milostivě přivírat oči a obrušovat ostré hrany, aby nikomu neublížil. Oblíbené úsloví odpůrců hůře vstřebatelných uměleckých děl „umění bolí“ s tímto filmem dostává zcela nový rozměr. I když výjevy ze 4 měsíců někdy budí dojem obrazů z jiného světa, k událostem srovnatelně těžkého kalibru docházelo na mnoha místech světa před dvaceti lety. Před pouhými dvaceti lety! Můžete tvůrcům vyčítat drzé ignorování všeho dobrého, neboť jejich perspektivou bylo všechno jenom hodně, hodně zlé, anebo to prostě přijmout jako fakt a mít z toho depresi jako kráva. Na vlastní zodpovědnost. 90% Zajímavé komentáře: Radko, castor, RAiken, Martyr, jda23

Expanze britských komiků na druhou stranu Atlantiku pro Američany nikdy nevěstí nic dobrého. Sotva se vzpamatovali z toho, co jim ukázalo zrcadlo nastavené Sachou Baronem Cohenem aka Boratem, vzali jejich hrdou zemi útokem dva vypasení homosexuální transvestité. V jejich kůži je nejlépe dvojici strůjců (myslím, že zde to můžu napsat) kultovního britského seriálu Little Britain Mattu Lucasovi a Davidu Walliamsovi. Po rozhlasové verzi a třech televizních sériích zavítali se svým nekorektním humorem do kolébky politické korektnosti. Formou zasvěcovacího dokumentu ukazují, že Američané jsou sice divní, ale Britové taky, takže si skvělé rozumí a můžou společně a s úsměvy na tvářích vybombardovat další zbytečnou zemi kdesi na východě. Nevybíravé rány schytávají tlouštíci, gayové, tělesně postižení, pejskaři… každý z nich se projevuje výstředním chováním, úchylným smýšlením anebo kombinací obojího. Nebude to pravděpodobně nejoblíbenější seriál průměrného Američana a osob s vytříbeným estetickým cítěním, ale mi přišel jeho humor epizodu od epizody lepší a méně nechutný (ke konci už jsem považoval za vyměknutí každý vtip nedosahující nehoráznosti chlapa namaskovaného jako nahá stopadesátikilová žena s mořskou hvězdicí v oblasti řitního otvoru). 85%

Pořád jsem čekal, kdy dojde k nějakému neštěstí. Kdy někdo podpálí les, zabije starce, postaví uprostřed fauny nákupní středisko… a ono nic, až do konce stejně neagresivní, meditativní, lidsky hřejivé. Myslím, že příběh muže, který sázel stromy musí každého přimět minimálně k zamyšlení nad tím, čeho v život dosáhnul, čeho ještě hodlá dosáhnout. Mno, někteří asi spáchají sebevraždu a zbytek půjde sázet stromy. Ale ne, nechci aby to vyznělo příliš sarkasticky, neboť tahle jednoduchá vyprávěnka mne vážně dokázala vážně obměkčit a zlepšit mi náladu. 85% Zajímavé komentáře: Faye, Eddard, Shedom

Šest hlav (archivními materiály se ráčil připomenout i Graham Chapman) vypráví bez obalu, často sebekriticky o natáčení posledního stoprocentně pythonského filmu a je to nejen mimořádně poučné, ale také nenapodobitelným chytře přiblblým způsobem vtipné, často navíc poučné a vtipné zároveň (věděli, jste, že se den po natočení velké zvracecí scény konala ve stejném sále svatba?). Sice nestejně nenormální, ale jinak skoro stejně zábavné jako libovolná epizoda Létajícího cirkusu.

„Když uslyšel zvuk kamery, hned měl erekci“ Zábavné výpovědí lidí, kteří se v nejlepší možné době rozhodli věnovat činnosti, kterou uměli nejlépe. Při jejich poslechu se také nabízí otázka, zda vůbec uměli něco jiného. Předpokládám, že (ne)stranní tvůrci předpokládali, že myslící divák nebude brát tu lákavě zabalenou snůšku polopravd, zjednodušených pravd a naprostých blbostí vážně, ono to totiž při vší dobré vůli ani nejde. Nejednou, například, když jeden z herců po dramatické pauze zcela vážně pronesl „Jako by mi ukradli život“, jsem pobídce ke škodolibému smíchu neodolal. Vždyť šlo jenom o péčko, ne o život! Tihle lidé, nejspíš opravdu přesvědčeni o umělecké hodnotě jimi tvořeného, holt vnímají věci trochu odlišně… A jsou hlavním důvodem, proč nepříliš hluboko jdoucí Inside Deep Throat absolvovat. Relevantních informací k filmu samému v něm ostatně není zdaleka tolik jako informací irelevantních, blíže představujících ony odhodlané bojovníky proti ženskému strachu z penisů. Nebo něčemu hodně podobnému. „Dal jsem jí 100 bodů na pinďometru“ 80% Zajímavý komentář: Marigold

Způsob, jakým Fincher z diváka snímá obrannou cynickou masku, bych v žádném případě nenazval laciným. Nejmelodramatičtější momenty dokáže včas lehce shodit a navíc společně s výtvarníky, kameramanem a Desplatovou minimalistickou hudbou všechny scény filmu podbarvil neveselým vědomím lidské smrtelnosti. Beze spěchu, zato s využitím zkratky, která hodně pomohla také Zodiakovi, postupuje od malého k velkému a zpět. Uvedené v mnoha rovinách odráží také osud hlavního hrdiny, nuceného držet se hesla „žij s lidmi, zemři sám“. Každá z postaviček, až na lightning-mana vlastně plnohodnotných postav, využívá čas jí svěřený jinak a zůstává na vás, čí životní teorii shledáte nejsympatičtější. Pěknou ukázkou teorie chaosu je scéna „co kdyby…“, jedna z mála možností poznat, jak mystérium jménem život chápe samotný Benjamin, v daném okamžiku nejpravděpodobnější vypravěč, jinak paradoxně pouze jakýsi pasivní „spojovatel" (starý dobrý knoflík, nikoliv moderní zip) všeho ostatního a všech ostatních. I díky jeho pojetí film bez vážnějších zádrhelů (v konečném součtu nadbytečná mi přišla akorát epizoda s Elizabeth) funguje nejen jako rozmáchlá romance s neskrývanými Oscarovými ambicemi, ale též jako nadčasové podobenství představující v kostce řadu filozofických přístupů k lidské existenci a především zlomovému momentu, kdy existovat přestáváme. Ve výsledku obojí splývá v nádherně rozmáchlou, (nejen přímo citovanými) staršími filmovými mistry poučenou a slovy těžko popsatelnou podívanou. 90% Zajímavé komentáře: imf, Marius, tron, genetique, Sobis87, Desperado Phillo, Pussycat18, Revanx, gejzuško, Zandelee

Jak není snadné dobrat se v muslimské zemi (coby žena) spravedlnosti, není ani snadné vnímat Mukhtaran jako jednoznačně kladnou hrdinku. Z dokumentu mi nebylo jasné, jestli režisér pomoci rozhovorů s „druhou stranu“ usiloval vyvolat ambivalentní pocity, ty se každopádně dostavily. Aby plnily funkci varování před vynášením rezolutních rozsudků. Časté záběry beze slov a dlouhé proluky pomáhají dotvořit zneklidňující atmosféru země, kde ve věci zločinu a trestu mají buď jasno velmi, nebo velmi málo. O tu atmosféru, zdá se, šlo tvůrcům více než o nějakou záplavu informací. Po nich musíte zapátrat sami. 75%

Co vznikne, když se dají dohromady dva postmoderní kovbojové – zhulený Peter Fonda (Wyatt Earp) a opilý Denis Hopper (Billy the Kid) – dvě motorky a Amerika? Film, který si nehraje na to, že je „free“, film, který JE „free“. Scény, kdy ústřední dvojka jede, úplně prostě a jednoduše jede a k tomu hraje Steppenwolf nebo Jimi Hendrix, znají jediné slovo – svoboda. A nebojí se jej zařvat pěkně nahlas. Natáčení bez pevného scénáře (natožpak zázemí) bylo kvůli povaze zúčastněných pochopitelně o život (oblíbený Hopperův triplet? Víno, tráva, speed), ale věřil jsem jim, až do brutálně krutého vystřízlivění v závěru jsem věřil, že natáčejí o sobě, o svých životech, pocitech a cílech. Na rozdíl od mnohých si nemyslím, že tahle generace byla naivní, jenom jako jedna z mála dokázala jít naplno za tím, čemu věřila. Dnes, kdy kolem sebe dobrovolně stavíme zdi, není vůbec příjemné pohlédnout svobodě, reprezentované třeba právě Bezstarostnou jízdou, do tváře. Ale je to nesmírně osvobozující. 85% Zajímavé komentáře: Pacco, Jordan, de_FACTO, JohnFarst

Postava Gradyho Trippa, magnetu na všechny možné spisovatelské nešvary, mi udělala obrovskou radost, která byla buďto dočista iracionální, nebo spočívala v zahlédnutí sebe samého za pár desítek let. Že bych měl být naopak zděšen? Copak je vrcholem všeho nepřípustného v permanentím rauši setrvávající ležérní zestárlý hipík, grafomansky datlující své opus magnum, které nejspíš nikdy nevydá? Řekněme, že si svůj život nespočítal nejlépe, matematika zjevně ani neaspiruje být jeho silnou stránkou, ale ne všechny průsery, s nimiž bude během jednoho víkendu konfrontován, způsobil vlastní (ne)činností. Kombinace podivného studenta, podivuhodné studentky, mrtvého psa, kabátku po Marilyn Monroe, homosexuálně (dez)orientovaného editora a agresivního snědého trpaslíka nakonec nemusí znamenat definitivní konec, nýbrž právě naopak nový začátek. Skvělí herci, vymazlené hlášky, slabší režie – mým úhlem pohledu úspěšné vyvrácení rozšířené domněnky, že spisovatelé jsou vesměs nafoukaní narcisové, zábavní méně než pohřební průvod. Asi už bych měl konečně začít s tou trávou a chlastem. 85% Zajímavé komentáře: kleopatra, tron, mm13, Bilky, marvan