Matty

„Dear Seth. Don't forget to wash behind your neck and ears. Here all goes okay. Last night for the first time in my life i ate sweetbreads. Also for the first time in my life I threw up on a antique carpet. We all miss you.“ Woodyho nespokojenost s verzí z roku 1969 vyústila teprve po šestadvaceti letech tichého mrmlání v plně kontrolovanou konverzačku. Divadelní řetězy drží hru z formálního hlediska dost u země, ale tady skutečně nejde o to, jak, nýbrž co a kdo. Hereckému obsazení jasně dominuje dalšího z Woodyho těžkých neurotiků. Ale jak nemít zmuchlané nervy, když jste se víceméně proti své vůli octli ve studenoválečné karikatuře Ruska, kde mohou výstřely z ulice značit lidové povstání, ale stejně tak dalšího popraveného básníka. Film navíc na rozdíl od mnoha jiných, do stejného období zasazených, nestárne, nanejvýš prodělal proměnu z útočné satiry v odpočinkovou komedii. 75%

Velmi dobrá práce. Akorát si kladu otázku, jestlipak přinese odvaha tvůrců (o vítané téma v současném Rusku ani Ukrajině dozajista nejde) své ovoce. Skeptici tvrdívají, že lidé se z historie nepoučili a nepoučí. I kdyby měli pravdu, pro začátek není marné alespoň vědět. 80%

Zpočátku jsem vážně nechápal, co na tomhle „gringo“ filmu všichni vidí. Muž a žena a piknik a konvenční režie. Téměř hodinu Hlava budila dojem brakovitého, nezajímavého a hloupého pozdravu z Mexika, který mě jenom utvrzoval v přesvědčení, že Peckinpah byl hajzl, šlo-li o zacházení se ženami. A potom se něco změnilo, kdesi cosi křuplo, hlava opustila svého majitele a najednou jsem sledoval docela jiný film. Bizarní, surrealismem přiotrávenou frašku, směřující k další brutální ukázce režisérova charakteristického rukopisu. Poslední třetina filmu je v tom nejlepším smyslu „baadasssss“ a nadchne i naštve zhruba stejné množství lidí. Intelektuálové mohou opět vést polemiky, jestli je glorifikováním násilí, když zhrzenej klavírista zahraje nejkrvavější symfonii svého podělaného života na úkor životů mnoha posluchačů, ale osobně se nedokážu přimět hledat za tím vším něco jiného než zmatené shrnutí životních postojů jednoho unaveného notorika (Peckinpah Hlavu označoval za svůj nejosobnější film). Apendix: Když už několik desítek minut nudy za několik desítek minut kombajnového masakru, pak raději Scottova Muže v ohni . 70% Zajímavé komentáře: Renton, Exkvizitor, Lookass

Má život člověka cenu 20 liber? Má život člověka, který vraždil, cenu 20 liber? Za kolik byste prodali svého nejlepšího přítele? Za kolik byste prodali svého přítele? Peníze nejsou všechno, často stojí příliš mnoho, ale nesmrdí, zvlášť, když nemáte nic. Protože vždycky je lepší mít málo než nic. A čím víc, tím líp. Nestárnoucí, těžko jednomyslně odsouzeníhodné bloudění člověka, který mohl být na jednu noc králem, je z podstatné části situované do zamžených dublinských uliček a pubů, lákajících na sto metrů vůni čepovaného Guinnessu. Kapku hororová, trochu expresionistická hra stínů a mlh zajímavě reflektuje hrdinovo vnitřní dilema, jenž mě sice nestrhlo, ovšem ani nenudilo. Prostomyslného hromotluka výborně ztvárnil Victor McLaglen. 80% Zajímavé komentáře: Rob Roy, DaViD´82

Dokudrama, které dost nedokumentuje ani nedramatizuje. 60%

Vítejte ve svobodné zemi. Vítejte v zemi, kde vám zbraň prodají i v hračkářství. Vítejte v Americe. Trier se může dušovat sebevíc, že svým scénářem nechtěl jednostranně kritizovat americký systém, po Dogville a Manderlay (na něž má Wendy navazovat) mu stejně nikdo neuvěří. Téměř nikdo. Pro mne, ač nejsem žádným příznivcem té velké země za velkou louží, nešlo o film, který horečnatě vykřikuje „nejezděte do Ameriky!“ (jak Lars svědomitě činí nejspíš od svého narození), „Amerika je špatná!“, „zbraně jsou špatné“… . Viděl jsem, nikoliv pod vlivem nějakých opiátů, film o lásce. Vždyť, na co jiného umírají rebelující hrdinové, jež zatím nenabyli plnoletosti a zdravého rozumu, než na nedostatek lásky? Partu kolem Dicka v mírném rozporu s výše uvedeným právě láska ke zbraním přivádí na zcestí. Ale dokázali by bez zbraní najít stejně výstižnou formu sebevyjádření? Nezůstali by těmi úšlápnutými outsidery až do doby, než je někdo mimoděk střelí do břicha? Aniž by čehokoliv dosáhli, aniž by jedinkrát stanuli v centru dění a mohli z plná hrdla zařvat. Hádám, že nebýt zarytým odpůrcem věcí stvořených výhradně k zabíjení, ani rozporuplné finále (všimněte si naprosté absence krve) nijak zásadně neovlivní můj názor. Bylo cosi teatrálního v tom, jak hrdinové prožívali činnost, jež si dopředu pojmenovali „milování“, ale najednou jsem jim rozuměl, bylo mi jasné, proč se předtím chovali jako cvoci. Dear Wendy nenaplňuje mou představu kvalitního filmu: I přes snahu vypadat americky z něj čouhá evropská nízkorozpočtovost, některé Dickovy vnitřní monology jsou zbytečné, některé zajímavé motivy zůstaly nevyužité (třeba láska nejen ke zbraním, ale i k lidem) a pár scén bylo jaksi nepatřičně komických. Dear Wendy v každém případě naplňuje mou představu filmu, ze kterého si něco odnesete. Apendix: Jak přiznal i Vinterberg, jde o film zacílený primárně na mládež. Pro školní projekce ideální. 75% Zajímavé komentáře: POMO, rawen

Ženy pečující. Převládající dojem, jenž si ze sladkého i bolestivého a tajemství odkrývajícího Karamelu odnáším, je, jak příjemně mi bylo ve společnosti všech těch žen. Při jejich intimních chvilkách jsem tajil dech, během momentů rozčarování spoluprožíval smutek, při poslouchaní jejich klebetění nijak neskrýval úsměvy. Nevzpomínám si na film, během kterého bych všechno prožíval podobně, s podobnou dávkou empatií. Nejspíš jde o zásluhu něhy, s jakou umí ke svým hrdinkám přistupovat jenom pár režisérek a Pedro Almodóvar. Na konci mi nebylo po chuti, opustit bez rozloučení „štěbetavý kruh“, do něhož jsem byl právě zasvěcen. Klidně bych v něm strávil pár minut navíc. 85%

„Pochyby mohou být stejně mocným a vytrvalým poutem jako jistota“ Neochvějná víra v Boha by měla skýtat útočiště před pochybami ohledně nedokonalosti našeho smyslového poznání, může tedy věřit člověk, jež nikdy nepochyboval? Jsou pochyby spásou, prokletím, nebo jednoduše jsou a měli bychom je akceptovat jako nutnou daň za naše bytí? Podtitul těmi nejzvučnějšími cenami (Pulitzer, Tony) ověnčeného dramatu Johna Patricka Shanleyho nutí k prozíravosti: A Parable (Podobenství). Zasazení děje do Spojených států amerických počátku 60. let tím pádem není příliš podstatné, ač své opodstatnění má (rasová segregace). Důležitější jsou dobou nepodmíněné pochyby. Pochyby postav, posléze také naše, neboť precizně vybalancované herectví Streepové a především Hoffmana neumožňuje nabýt jakékoliv jistoty. Ďábelskými pařáty vyzbrojený otec Flynn se nebrání progresi, byť v některých ohledech je pokrokový až příliš, sestra Alojza, povoláním „stíračka“ a „shazovačka“, oproti němu symbolizuje sebedestruktivní zkostnatělost církve. Morální (třebaže pochybující) vítěz je nakonec jenom jeden, ale těžko říct, zda-li je zároveň vítězem celkovým, přesněji tím, kdo víc získal, než ztratil. Opět jsme vystaveni pochybám a to pochybám nevyvolávajícím zlost, nýbrž – alespoň v mém případě – znepokojující, ale svým způsobem příjemné mrazení v zádech. Slovy obtížně popsatelné vědomí nevědomí je u amerických filmů jevem poměrně nezvyklým, proto potěšujícím. Shanley využívá každé možnosti, jak své mistrně vystavěné drama oddivadelnit (vizualizace vyprávění o ženě a spoustě peří má navíc návaznost na listí a kapky deště, vyvolávající svou „nezachytitelností“ v člověku stejné zoufalství) a hodně mu pomáhá Roger Deakins. Jeho práce s kamerou si nenárokuje pozornost na úkor hlavního dění, ale dokáže jej příjemně osvěžit, ať znejišťujícím podhledem či naopak uklidňujícím božím nadhledem. Osvěžující je rovněž jemný, lehce načernalý humor („Jsem na sladké“), přítomný v množství nerušivém, ale dostačujícím. Nakonec mi to nedá, abych ještě jednou nepochválil největší chloubu Pochyb – herce. Všichni tři, Hoffman, Streepová i Adamsová, jsou dokonale přesní v každičkém gestu. Jednou z pár věcí, o kterých po zhlédnutí Pochyb nepochybuji, je právě kvalita jejich herectví. 85% Zajímavé komentáře: Marigold, Flipper, C.C.Baxter

Western Hodný, zlý a ošklivý považuji za nejlepší ve svém žánru a stěží překonatelný, proto mne ohlášený jihokorejský film s nápadně podobným titulem (a dějem) přiměl k radosti i ostražitosti. Prvé bylo oprávněné, druhé nikoliv. Je to trochu vtipnější, hodně akčnější a je to BOMBA! Dezorientace v postavách a jejich cílech trvala jen do zjištění, že netřeba znát detaily, že by dokonce nebyly nutné ani ty anglické titulky. Za tenhle film mluví akce. Krvavě nekompromisní, velmi nápaditá a s „choreografií“ vrcholných hongkongských majstrštyků. Pozadí macguffinovské mapy, která dává akční mechanismus zas a znovu do pohybu, není dočista nezajímavé (Korea Korejcům), ale stejně jako briskní náhledy do minulosti hrdinů jsem ji vítal hlavně jako možnost odpočinku od neustálého střílení. Posledních dvacet třicet minut doporučuji k několikerému přehrání hollywoodským filmařům, aby zřeli, jak na dlouhotrvající akční scény. Klimax také nejlépe dosvědčuje úctu tvůrců k dílu Sergia Leoneho. Krom nervního prostřihávání na detaily tváří jsou v něm zakomponovány prvky z celé dolarové trilogie (střílení do klobouku, kovový štít) i pozdějších Kapes plných dynamitu. The Good (supercool klaďas), The Bad (ještě víc cool záporák) and The Weird (generátor vtipů, jehož divnost vyplyne teprve s finálním odhalením) je současně moderním akčním westernem i zdvořilou poklonou westernům špagetovým. Jestli má upadající westernový žánr nějak pokračovat, pak podle vzoru této pecky, ne narezlého Vlaku do Yumy. Jenom se obávám, že ne všichni budou tak shovívaví k faktu, jak moc zde jde o efekt a jak málo o vše ostatní. 90% Zajímavé komentáře: Adrian, May, kiddo, kitano, kikuka

Nejlepší z viděných, podrobněji zde: http://ofilmu.modry.cz/2009/02/oscari-zive-2/