Playtime

Playtime neni jen bez debat nejlepsi Tatiho film, ale zaroven jeden z nejpropracovanejsich a nejoriginalnejsich filmu cele kinematografie. Na sve si prijdou predevsim fanousci Davida Lynche a Alfreda Hitchcocka, kteri jsou na neco podobneho jiz zvykli. Nahodni kolemjdouci neznalci z toho muzou byt naopak lehce mimo a uvidi v tom pouze jednu velkou nudnou haluz (viz. nizka hodnoceni). Playtime je kompozicni symfonie maximalniho kalibru, ve ktere je tolik detailu, ze by to jinemu beznemu reziserovi vystacilo na celou karieru. Kazdy zaber je neuveritelne propracovany, sklada se z mnoha vrstev a skutecne zije. Jestlize v Prazdninach pana Hulota byl Jacques Tati na speedu jako herec, tak tady vsechny drogy zurocil na postu rezisera a to nejen vizualne, dalsi totalni trumf Playtimu je totiz dokonale propracovana zvukova slozka, ktera nejen, ze kompletne nahrazuje hudbu, ale vytvari samostatnou sferu, kterou je nutne vnimat jako jeden z hlavnich chodu a venovat ji minimalne stenou pozornost jako vizualu. Do toho vseho navic Jacques Tati velmi chytrym a take vtipnym zpusobem mixuje satiru tehdejsi spolecnosti, jak modernisumus a nove technologie v prvni casti, tak socialni aspekty (neskutecne dokonala, mega propracovana a hlavne naprosto absurdni party), nebo dopravu a infrastrukturu, ktera je zde zobrazena jako cirkus. Na svou dobu vzniku se jedna o dechberoucim zpusobem nadcasovy snimek. Jestlize jste nad Tatim zlomili hul v jeho ostatnich, slabsich filmech typu Mon Oncle, nezoufejte, tohle je uplne jina dimenze. Playtime je proste Jacques Tati v plne forme a jeho ultimatni masterpiece! 10/10 (09.06.2010)

Nejgeniálnější film v dějinách kinematografie, v němž jsou všechny postavy hlavními, v němž se děj odehrává na všech místech mizanscény a v němž každý i sebemenší zvuk hraje klíčovou roli. Bez aktivní spoluúčasti a maximální pozornosti diváka nelze genialitu filmu docenit. Úžasně zvládnutá choreografie neskutečného množství osob. Ač postavy hovoří různými jazyky, vyřčená slova není třeba překládat, film je plně srozumitelný i bez rozumění dialogům. Hodinová scéna z restaurace doslova strhává neuvěřitelným tempem jazzového doprovodu a vlnících se postav. Tati do filmu vrazil nejen všechen svůj majetek, ale především v plné míře svoji nedostižnou genialitu. (06.10.2005)

Vynikající pozadí pro film. Ale ne film. Všechny ty dokonalé kompozice a barevné hříčky bych také rád obdivoval, to by ale musely sloužit jako pozadí pro "něco", ne jasný výkřik o monotónnosti moderního světa, který jakmile člověk po pěti minutách pochopí, už se nemá, kam dostat. EDIT 2017: Po letech jsem si to zopakoval. Ano, asi je to v nějakém ohledu geniální, ale pořád mně nepřišlo užitečné strávit u toho dvě hodiny. (28.02.2013)

Šedesátá léta ve filmu znamenala obrovský rozkvět tvůrčí originality a invence, ale nejednou jsem nucen vnímat i obrácenou stranu této mince. Tu představují mnohdy různé experimentální filmy bez příběhu, v tomhle případě skoro i bez myšlenky a bez smysluplných dialogů, kdežto v hlavní roli zde vystupuje technika a architektura. Jacques Tati mne před časem hodně zaujal svou moderní poválečnou groteskou Jede, jede poštovský panáček, v jeho futuristické vizi moderního velkoměsta jsme se bohužel nepotkali. Objevuje se zde dost pozoruhodných momentů a nápadů, ale jako celek neshlédávám pro sebe žádný velký přínos. Snad jen nadčasovou ukázku přetechnizovaného světa, která mne i přes pokus o prvky grotesky spíše otravovala až deprimovala, než bavila. Zvláště když dnes podobné dění člověk (až na nějaké ty promyšlené gagy :o)) může běžně vidět v jakémkoliv větším městě, zdaleka mu už nepřijde zácpa aut jezdících do kruhu tolik poetická, jak ji Tati v doprovodu pouťové zvonkohry vykreslil v závěru. O polotrapném večírku plném chaosu raději pomlčím. Uznávám totiž, že film má nápad, ale současně až příliš nataženou stopáž zdaleka nehodnou jednoho nápadu a plnou úmyslně hluchých a natažených scén (a to jsem viděl ten kratší, dvouhodinový sestřih). Být Playtime krátký film s čtvrtinovou stopáží, byl by snad i pro mne stravitelnější. Tedy kdyby si ještě nechutně bizarní Tati odpustil vystavovat do vybraných záběrů svůj zadek. 25% (#Francouzská kinematografie: Virtuální kino) (03.02.2020)

V první polovině filmu jsem se dokonale ztrácel, v druhé kdy započala sáhodlouhá scéna z restaurace jsem pochopil originální Tatiho pojetí, které staví na hlavu veškerou diváckou zkušenost a navíc vytváří velmi osobitý svět, na který je třeba jen správně přepnout. K tomu je potřeba maximální pozornosti, ale u mě je asi problém, že takové míry nejsem schopný při jediném sledování filmu dosáhnout. A možná to tak má být. (20.06.2009)