Playtime

Tatiho Technopolis; opus magnum, které předznamenalo konec jeho autorské dráhy. Svět v době uvedení díla pravděpopobně nebyl na jeho nadčasovost připraven. Dnes, po téměř pěti desetiletích, si mnozí význam Playtime pro dějiny kinematografie již uvědomují. Nemá cenu zacházet příliš do detailů, tak jen v krátkosti, čím je film (i většina Tatiho ostatních) výjimečný - propracovanost mizanscény a celkové pojetí scény, distanční rámování (absence detailů), výtvarné řešení filmu, revoluční práce se zvukem, množství (skrytých) významů ad. Mimochodem pro lepší pochopení technologické revoluce, modernity a postmoderny doporučuji knihy Zygmunta Baumana Úvahy o postmoderní době a Tekutá modernita. [==] Tati toho sice nenatočil moc, ale podobně jako Andrej Tarkovskij (oba po 7 filmech, pokud jsem počítal správně) svým dílem ovlivnil velké množství mladších tvůrců a začínajících filmařů. (29.10.2014)

Šedesátá léta ve filmu znamenala obrovský rozkvět tvůrčí originality a invence, ale nejednou jsem nucen vnímat i obrácenou stranu této mince. Tu představují mnohdy různé experimentální filmy bez příběhu, v tomhle případě skoro i bez myšlenky a bez smysluplných dialogů, kdežto v hlavní roli zde vystupuje technika a architektura. Jacques Tati mne před časem hodně zaujal svou moderní poválečnou groteskou Jede, jede poštovský panáček, v jeho futuristické vizi moderního velkoměsta jsme se bohužel nepotkali. Objevuje se zde dost pozoruhodných momentů a nápadů, ale jako celek neshlédávám pro sebe žádný velký přínos. Snad jen nadčasovou ukázku přetechnizovaného světa, která mne i přes pokus o prvky grotesky spíše otravovala až deprimovala, než bavila. Zvláště když dnes podobné dění člověk (až na nějaké ty promyšlené gagy :o)) může běžně vidět v jakémkoliv větším městě, zdaleka mu už nepřijde zácpa aut jezdících do kruhu tolik poetická, jak ji Tati v doprovodu pouťové zvonkohry vykreslil v závěru. O polotrapném večírku plném chaosu raději pomlčím. Uznávám totiž, že film má nápad, ale současně až příliš nataženou stopáž zdaleka nehodnou jednoho nápadu a plnou úmyslně hluchých a natažených scén (a to jsem viděl ten kratší, dvouhodinový sestřih). Být Playtime krátký film s čtvrtinovou stopáží, byl by snad i pro mne stravitelnější. Tedy kdyby si ještě nechutně bizarní Tati odpustil vystavovat do vybraných záběrů svůj zadek. 25% (#Francouzská kinematografie: Virtuální kino) (03.02.2020)

To, že Jacques Tati bol majstrom réžie, tu dosahuje vrcholu. Z počiatku nie veľmi okúzľujúci, vtipný, či zaujímavý snímok, ale začne naberať z minúty na minútu grády a vrcholí bombastickým večierkom, ktorý je majstrovsky prevedený na plátno. Každá postava, každý článok udalostí tu má svoje miesto a je až obdivuhodné, ako sa dá taká masa ukočírovať, aby sa to nezvrhlo v bordel. Posledná polhodina naozaj vyšvihla tento snímok do výšin absolútnej profesionality a talentu. (10.07.2018)

Je to tu anglicky. Push. Nikdo sice anglicky neumí, ale hlavně že to je moderní. Naprosto jsem nechápal genialitu Jacquese Tatiho. Věděl jsem v čem spočívá, ale nějak jsem ji nedokázal ocenit. Vše, co jsem od něj zatím viděl, mě víceméně nudilo, ale atmosféra odcizeného supermoderního města v Playtime mě naprosto pohltila a hltal jsem každé dokonale promyšlené políčko filmu. Během tohoto snímku bych vám i odpřísáhnul, že se budoucnost neodehrála už kdysi dávno a že scénář k ní nenapsal Ed Wood Jr. Konečně jsem uzřel tu Tatiho ryzí genialitu v plné kráse. Tenhle snímek má opravdu něco do sebe a komická postavička pana Hulota do příběhu pasuje naprosto dokonale jako scházející dílek puzzle. Playtime ale hlavně není postaven převážně na Tatiho výkonech, jak bývá u jeho filmů zvykem. Navíc je celková atmosféra snímku umocněna opravdu vynikající hudbou. Ve filmu se prakticky nemluví, a když už se tak děje, tak se tu naprosto chaoticky střídá francouzština, angličtina a němčina. To ale vůbec nevadí a spíš to podtrhuje atmosféru snímku a osamocenost lidí v rušném velkoměstě. A co ta Praha? – Let byl zrušen. (17.06.2008)

PLAYTIME je více drama, než komedie. Na zasmání tam toho pro mě skutečně moc nebylo a není. Jako posmutnělé zamyšlení nad modernitou a racionalitou/iracionalitou moderní společnosti to však beru za vyšperkovaný opus. Nevadí mi minimalismus, nevadí mi strohost, nevadí mi repetetivnost, nevadí mi různé zvukové ruchy, šumy a zvuky (naopak, vítám je a jsem rád, že celý film jimi je přímo prosycen) - všechny tyto formální prostředky sekundují obsahové stránce či přímo obsah diktují. Modernita je zde ukázána v celé své síle a kráse (v tom nejlepším i horším smyslu slova) - přesně a exaktně navržené prostory, systémy, procesy, které však při detailnějším pohledu vykazují řadu nepřesností, chyb a diskrepancí (stačí si povšimnout řady různých "chyb v systému" - špatně navržený vstup do restaurace, nefunkční žárovky, omyly v nákupním středisku atd.) PLAYTIME se pak více než groteskou pro mě stává posmutnělou výpovědí o modernitě. Shrnuto a podtrženo: Na PLAYTIME je potřeba mít tu správnou náladu a najít ten správný time. Pokud se vám to však poštěstí, pak se k vám prostřednictvím tohoto Tatiho opusu dostává skvělé zamyšlení nad moderní společností, která v mnohém (byť nezamyšleně, ale zato vcelku přirozeně) vykazuje prvky iracionality a kvůli "chybám v systému" se projevuje jako tu více/tu méně zablokovanou a neudržitelnou. To, co popsal Michel Crozier a řada dalších sociologů na desítkách a stovkách stranách textu, to Jacques Tati shrnuje v bezmála dvou filmových hodinách. Zbývá jen: Modernita je mrtvá, ať žije postmodernita! Co příjde příště? (21.06.2005)