Matty

Nový level cinéma vérité. Kamera, která se dostane úplně všude, pro kterou jsou zvířata (mrtvá i živá) stejně fascinujícímu objekty k pozorování jako lidé, která bezprostřednost a blízkost nadřazuje přehlednosti a srozumitelnosti. Na loď jsme vrženi stejně jako lovené ryby, a stejně jako jim, také nám chvíli potrvá, než si uvědomíme, co se stalo a kde jsme. Tím, že nás nechává tápat (v temnotách), co vlastně sledujeme, dává film poprvé, dost důrazně a zdaleka ne naposledy, najevo, že je mu divákův komfort lhostejný. Přesto je to chvílemi srovnatelně imerzivní zážitek jako hraní videohry. Zde ovšem nemůžeme nic ovlivnit, jenom se nechat dál a dál vléct monstrem, které křižuje oceán a polyká slabší stvoření. V syrové živočišnosti jde Leviathan ještě dál než třeba Le Sang des bętes, když nám krev a vnitřnosti pouze neukazuje, ale několikrát nás v nich vymáchá. Vnímání rybářské lodi jako obřího organismu, jehož jsou anonymní námořníci neoddělitelnými součástmi (v nejvýstižnějším, přes sklo snímaném záběru stroj a člověk splývají), odpovídá převrácená chronologie záběrů, kdy nejprve vidíme průvodní znaky určité aktivity a teprve poté aktivitu samotnou. Libovolný záběr, jakkoli málo toho prozrazuje o konkrétní činnosti, vždy dotváří portrét ústřední mořské příšery. Také vytržené z celku ale dokáží mnohé výjevy uchvátit svými vizuálními kvalitami. Nemusíte ani příliš zapojovat imaginaci, abyste v některých záběrech viděli apokalyptické malby od Blakea nebo Goyi. Zdá se, že zánik již probíhá, a je stejně nezastavitelný jako leviathan, jehož nepřetržitý pohyb svědčí o neúnavnosti a stvrzuje nevyhnutelnost. Přes množství zhlédnutývhc přírodopisných dokumentárních cyklů BBC, teprve po tomto filmu, který líbivou BBC estetiku nekompromisně stahuje z kůže, můžu prohlásit, že jsem byl na rybách. Víckrát nechci. 80%

Rozepisovat se o zápletce je zřejmě zbytečné. Mnoho žen (v knize jich bylo dvanáct, ve filmu o pár méně) zažívá kvůli svým dětem, partnerům či rodičům dramata plná velkých emocí. Řeší se vztahy manželské, mimomanželské i rodičovské. Někdo umře, někdo porodí, někdo objeví svou biologickou matku a někdo se naučí péct bábovku. Nic, na co bychom z řady jiných melodramat nebyli zvyklí. Netypické je, že osudy všech postav jsou poměrně nápaditě propojené.___Ano, nelze ignorovat, že pokud se ve filmu někdo chová mile, pak jen kvůli pocitu viny či ohrožení. Jinak jsou k sobě všichni více či méně hnusní a myslí jen na sebe. Podobně nelze ignorovat, že v závěru všichni jednají, jako kdyby podstoupili lobotomii. Všechny nevěry, výhružky a urážky jsou náhled odpuštěny. Do očí bije také přesvědčení tvůrců, že se žena dokáže uspokojivě realizovat jedině skrz mateřství. To je stejně pitomé jako implicitní myšlenka, že kdo neumí péct bábovku, není dobrou matkou... ___ Zároveň ale nelze přehlédnout, že Bábovky představují relativně zdařilý příklad tzv. síťového vyprávění (viz Magnolia, Amores Perros či 21 gramů). Zápletka vás tak sice vtáhnout nemusí, ale přesto existuje šance, že vás po celou dobu bude bavit sledovat propojování jednotlivých dějových linií, které je přes nadměrné množství postav zásluhou šikovné distribuce informací bez problému přehledné. ___ Vrcholem filmu, kterému i díky množství zvratů, snaživým hercům a střídmé stopáži nikdy nechybí spád, je několik desítek vteřin trvající záběr, v němž se protnou skoro všechny osudy. Dojde k tomu způsobem, který je sice cimrmanovsky absurdní, ale zcela v intencích melodramatického excesu, na němž poetika filmu stojí: Takže když někdo omdlí na ulici a je snímán z vysokého nadhledu, je třeba, aby se kolem něj kutálely pomeranče, ať to vypadá efektněji, když na Žofíně probíhá předávka drog, musí být záběr ozvláštněn symetrickou kompozicí, a když Kristýna Podzimková běží okolo pražského Hlavního nádraží, zní k tomu hudba jako z Mission Impossible. ___ Jakkoli je lákavé se Bábovkám elitářsky vysmát, protože jsou vám postavy protivné, ideově s nimi nesouzníte a melodramaty pohrdáte (v čemž je obsažen podobný šovinismus, který někteří kritici filmu vytýkají), bylo by skvělé, kdyby víc hloupých námětů bylo zpracováno se stejnou inscenační suverenitou a konstrukční zdatností. 60%

Nekřečovité teen/sportovní drama o (kyber)šikaně v dorosteneckém hokejovém týmu. Přesvědčiví mladí herci (byť záporáci jsou ve výhodě díky šťavnatějším rolím), uvěřitelné prostředí, působivá expozice (mj. díky využití POV záběrů), dynamicky rozehrané konflikty a zohlednění kontextu (nepotismus, úplatky) jen v takovém rozsahu, aby film nepřestal být záživný pro mladší diváky, na něž cílí přednostně. Dokud se vyprávění drží v mantinelech zimního stadionu, nechybí mu dravost a daří se mu sugestivně navozovat atmosféru strachu. Strachu z toho, jak brankářský nováček doplatí na to, že se vzepřel pravidlům smečky, i strachu ostatních promluvit, zastat se kamaráda.___Míň uvěřitelné jsou scény, z nichž nečpí testosteron a pach pubescentního potu: redundantní „postelové dialogy“ s otcem, polovičatá snaha zohlednit třídní původ postav a zároveň některými paralelami ukázat, že šikanátor i jeho šikanovaný jsou oběťmi tlaku svých ambiciózních rodičů. Podzápletky vedou k tomu, že vyprávění soustavně negraduje a má spíše epizodický charakter. Ještě hůř než dospělí, pro jejichž hledisko film nemá velké pochopení, dopadly všechny ženské postavy.___Nevlastní (?) matka protagonisty sice jedná ze všech postav nejrozumněji, ale synovi jen komplikuje život, takže její počínání vyznívá jako něco nežádoucího. Jedna dívka hlavního hrdinu opustí zřejmě jen proto, že jej trenér nepostavil do branky (aby ze dne na den začala randit s jeho sokem, čímž dává za pravdu sexistické poznámce trenéra „Ženský láká úspěch“), další k němu přimkne na základě toho, že pochválil její insta fotky leknínů a zamlženého lesa (fakt, že nefotí selfíčka, ale přírodu, má společně s jejími zrzavými vlasy vysvětlovat, proč dívka nezapadá do kolektivu a v tanečních při pánské volence zůstává na ocet). Závěr, kladoucí důraz pouze na jednu z vícero rozpracovaných motivických linií, navíc vyvolává otázku, jaká vlastně byla její funkce ve vyprávění.___Konec je vůbec nemile zplošťující. Od filmu, který mj. vnímavě zohledňuje roli kolektivní slepoty nebo fakt, že šikanovaný někdy může svou frustraci obrátit i proti lidem, jež mu chtějí pomoct, bych čekal, že šikanu ve finále neuchopí jako něco, co odezní po odstranění určitých externích překážek. Její následky si v sobě ve skutečnosti nesete po zbytek života.___Uvedené nedostatky každopádně nekazí celkový dojem z filmu. Jde o velmi podobný případ, jakým byl loňský Abstinent - autentické, nebanální, divácky široce srozumitelné drama o závažném problému mládeže, které žel, obávám se, nevzbudí mediální zájem, jaký by si zasloužilo. 60%

Přestože Princezna nečaruje s moc originálními vizuálními a vypravěčskými nápady, jde o zábavný mix různých žánrových vzorců a zřejmě nejvíc cool českou pohádku, jakou jsem doteď viděl. Scénář s množstvím vatových scén, slepých narativních uliček a jalových dialogů, někdy dvojnásob mučivých kvůli postsynchronům, by potřeboval pročistit (115 minut stopáže příběh fakt ospravedlnit nedokáže), distribuce informací je prapodivná a sázka na ty nejtradičnější hodnoty otravná (love conquers all). Zároveň se tvůrcům eklektickou kombinací domácí pohádkové tradice a moderních zahraničních fantasy (hádám, že režisér bude velký fanoušek Maleficent a disneyovek, v nichž nesmí chybět muzikálová vsuvka) podařilo vytvořit poměrně funkční a soudružný fikční svět, který nebudí nechtěný smích a pocit trapna (to jen když dojde na medovníkový product placement) a je řízen smysluplnými pravidly. Dojem velkoleposti navzdory zjevně omezené výpravě (vesměs jen jeden hrad s hrstkou dvořanů, jedna jeskyně a pár exteriérů) zdárně navozuje velkolepá hudba a obstojné triky. Přes zmíněnou tradičnost pak oceňuji, že hlavní postavou je žena, která navíc prochází určitým vývojem a jejíž úspěch závisí na opuštění role dámy v nesnázích, pasivně čekající, až princ prolomí její kletbu. Eliška Křenková coby suše hláškující, nad milostná a jiná dobrodružství protagonistky povznesená alchymistka, by pak zasloužila spin-off. 70%

Živě působící, ale vyjma protagonisty znepokojivě stejné loutky Kaufmanovi umožnily zatím nejdůslednější rozvedení jeho záliby v externalizaci vnitřní zkušenosti člověka. Tentokrát člověka, kterému osoby cizí i blízké splývají v anonymní dav, o nějž ztratil jakýkoli zájem. Telefonát s manželkou a synem, zajímajícím se pouze o to, zda mu otec již koupil nějaký dárek, přitom prozrazuje, že lhostejnost je to oboustranná. Michael ale nepřestává rozumět jenom druhým. Nechápe už ani sám sebe. Hrdinova existenční úzkost kombinovaná s krizí identity dosahuje vrcholu, když prázdně hledí do koupelnového zrcadla, neschopen ovládat své mimické svaly. Před ztrátou tváře jej na poslední chvíli zachrání hlas zpoza dveří, lišící se od hlasů všech ostatních. ___ Lisa představuje v Michaelově předvídatelném světě zaměnitelných lidí anomálii, bytost s vlastní individualitou. Teprve ona dává význam frázi o jedinečnosti každého člověka, kterou Michael rád používá na svých přednáškách, aby manažerům velkých společností pomohl zvýšit produktivitu. Přenášení firemních strategií do mezilidských vztahů je pro Kaufmana jedním ze symptomů odcizení ve společnosti založené na oboustranně výhodných transakcích a neustálém generování zisku. Lidé zapojení do výrobního procesu se stávají mechanickými loutkami s falešnými úsměvy a bez vlastní jedinečnosti. Lisa, nevyznačující se nezvyklou krásou, inteligencí ani zvláštními zálibami, však dokládá, že lékem na apatii není nalezení někoho výjimečného, nýbrž docenění toho, co je výjimečné i na někom zdánlivě obyčejném. ___ Po Kaufmanových předchozích filmech, které diváka zaměstnávaly svými zapeklitými narativními konstrukcemi, překvapuje Anomalisa vypravěčskou přímočarostí. Zároveň ale neustále znejišťuje nejednoznačností svého fikčního světa, stejně nestabilního jako hrdinova osobnost. Navenek funguje podle stejných pravidel, jaká známe z vlastního života. Místy se v něm ale objevují znepokojivé trhliny. Kromě toho, že všichni kromě Michaela a Lisy vypadají a mluví stejně, protagonista jako kdyby si v jistých chvílích uvědomoval, kým ve skutečnosti je – tedy loutkou. Když v závěru filmu smutně hledí na porouchaný japonský automaton, který synovi koupil v jednom obskurním sex shopu, zdá se, že jde o jedinou „bytost“, která mu v jeho vlastním domě alespoň trochu rozumí. ___ Dovedné oscilování mezi fádní realitou, snímanou v odměřených dlouhých záběrech s velmi pomalými jízdami kamery, a zlým snem, který se svou absurditou vzpírá rozumovému uchopení, přenáší existenční nejistotu postav také na diváka, jež je nucen klást si stejné otázky jako Michael. 80%

Nosný příběh vykoupení a emancipace, leč poskládaný z nepřesvědčivých modelových situací a popostrkovaný vpřed rušivými náhodami (náhodné setkání s přátelským hudebníkem v kavárně, náhodné setkání s přátelským ředitelem konzervatoře, náhodná setkání mnoha jiných postav, která se nacházejí ve skoro čtyřmilionovém Berlíně...). Proti ultraortodoxní komunitě chasidských židů, kteří optikou seriálu žijí černobílé životy plné trápení a bez špetky radosti (a jde o pokrytce oddávající se alkoholu či hazardu), stojí ultraliberální, multikulturní, barvami hýřící Berlín, kde hlavní hrdinku, cizí osobu s neznámou minulostí, všichni hned přijímají s otevřenou náručí. Prakticky ze dne na den se stává velkou kamarádkou pestré party konzervatistů. Mezi Berlíňany není negativní, neempatické, nepřející postavy, která by mladé ženě nepodala pomocnou ruku. V New Yorku jsou naopak všichni proti ní. Na obou stranách stojí vesměs jen karikatury. Protagonistka je enigmatická figura. Říká o sobě, že je jiná, ale nemáme možnost poznat, v čem její odlišnost spočívá. Vidíme ji buď během židovských rituálů a v manželství, kdy sama sebou být nemůže, případně ve zcela novém prostředí, kde sama sebou zatím být nedokáže. Poměry, před nimiž utíká, jsou exponovány příliš pozdě. Prvním epizodám tak chybí naléhavost. Není zřejmé, co je v sázce a co jí hrozí. Její pronásledovatelé spíš jen zoufale bloumají po Berlíně, než aby se k ní postupně blížili. Činí tak v množství vatových scén bez napětí nebo valné vypovídací hodnoty. Vyprávění je přes množství nahodile začleňovaných flashbacků přímočaré a ubírá se bez překvapení předvídatelným směrem. Dokážu si z toho představit hutné dvouhodinové drama, které se bude věnovat citlivému tématu a dopředu jej potáhne herecké zaujetí Shiry Haas. Ve stávající podobě jde o natahovanou, těžko uvěřitelnou pohádku.

Milé, zábavné, v některých okamžicích dojemné, oproti jiným dating shows příjemně nevyhrocené, ale zároveň banální v prezentaci jednotlivých účinkujících a infantilizující v rámování světa lidí s různýmim poruchou autistického spektra (jako kdyby tvůrci opomíjeli právě fakt, že jde o spektrum a není jeden autismus – všechny sociální herce staví na stejnou úroveň). Hudební předěly jsou pro seriál s podobným tématem nevhodné. Okolo sexuality dokumentaristé krouží jako kolem něčeho, co autisti nedělají a o čem by se v jejich přítomnosti mluvit nemělo (např. zcela nepatřičná otázka na pár dvacátníků, kteří spolu již několik let žijí, nepochybně i sexuálně, zda spolu již spali). Nadbytečný prostor dostávají scény, v nichž rodiče mluví o svých svéprávných dospělých dětech, z nichž většina nemá problém hovořit za sebe samé. Až urážlivě zplošťující a stereotypizující je pak představování „vedlejších postav“, tedy jednotlivých nápadníků a nápadnic, dvojicí věcí, které mají rádi (dinosauři, úsměvy) a dvojicí věcí, které nenávidí (zvuk zahradní sekačky, banány). Možná je to dané sestřihem, ale Jodi, odbornice na komunikaci autistů, která v seriálu jako jediná zpřítomňuje „odbornou“ perspektivu, nebudí moc důvěry a vytváří zkreslující představu o tom, jaké nároky by měly být na autisty ve vztazích kladeny. Své klienty na rande připravuje radami, jaké konkrétní kroky mají učinit v určitých situacích (představit se, nabídnout židli), které jsou možná běžné při setkání dvou lidí bez autismu, ale v případě dvou autistů podobné chování vyžaduje často přetvářku a předstírání, přejímání role, která jim nutně není vlastní. Základem by mělo být, aby se cítili v pohodě sami se sebou. Pak se dokážou snáz emocionálně napojit na partnera/partnerku. Přes uvedené pochybnosti vítám, že se Netflix zapojil do snahy vymýtit přesvědčení, že když autisté moc nedávají najevo emoce, tak ani nedokážou cítit lásku a milovat a po blízké osobě netouží.

Šarlatán je ve snaze převyprávět celý život Jana Mikoláška často didaktický a doslovný (počáteční flashbacky fungují i bez toho, aby byly uvozovány čtením Mikoláškova životopisu, jak se děje později během výslechu a soudního vyšetřování). Některé situace jsou zbytečně tlačeny do krajnosti a pár replik vyznívá strojeně, ale celkově je styl vyprávění střízlivý, nepatetický, odpovídající snaze držet si od hlavního hrdiny mírný odstup (mj. i ve způsobu jeho snímání). Díky uvedenému se Hollandové s Epsteinem daří protagonistu vykreslit jako rozporuplnou osobnost, byť zpochybňují pouze jeho morální kvality, nikoliv metodu diagnostiky (upřené zírání do moči z filmu naopak vychází jako spolehlivý způsob, jak zjistit, jestli máte zánět močových cest, cukrovku nebo už to můžete zabalit). Jeho záchvaty zuřivosti a jiné projevy krutosti přitom vždy souvisejí s nemožností léčit a postupně sílí a mají ničivější dopad (útok na otce sekerou, zabíjení koťat, bylinná směs pro těhotnou manželku, přenesení viny a hypoteticky také trestu smrti na jiného člověka).___Pokud je Mikoláškův asistent František výrazně sympatičtější postavou, pak v důsledku toho, že poznáváme výhradně jeho pozitivní stránku (v mnoha scénách je pouze pohledným erotickým objektem) a nemáme možnost pochopit hlouběji např. čím jej Mikolášek přitahoval (důvodem přitom není fixace vyprávěcího hlediska na Mikoláška – film jej opakovaně opouští).___V úvodní scéně sice sledujeme naturalisticky zachycenou smrt Zápotockého, ale dál politické okolnosti nejsou zohledňovány nad rámec čtení novinových pamfletů. Do Mikoláškova života režim, ať nacistický nebo komunistický, vždy jen znenadání násilně vpadne, takže zásah gestapa vyznívá jako osobní msta a u soudního procesu na konci padesátých let není příliš zřejmé, čím léčitel mocným tolik vadil.___Nejde o kvalitativně výjimečný či tematicky nějak zásadní počin (jakkoli minimálně řemeslně se vymyká valné většině tuzemské produkce), ale až bude příští rok sbírat různé filmové ceny, k čemuž vzhledem k mizivé konkurenci pravděpodobně dojde, nebudu mít – na rozdíl od jiných oceňovaných prestižních biopiců – při každé z nich pocit, že někde na světě muselo umřít koťátko. 70%

Výlučnost filmu nespočívá zdaleka jen v jeho stopáži odpovídající jedné sezóně výpravnějšího seriálu (po odečtení četných intermezz a čtyřicetiminutových závěrečných titulků). Je to počin unikátní na tolika úrovních, že by se o něm daly psát disertace. Nebo si prostě jen můžete vychutnat, jak skvěle je natočený a jak dokáže diváky po celou dobu něčím překvapovat a vytvářet nenápadné spoje mezi jednotlivými segmenty, abyste ve výsledku neměli pocit, že jste sledovali minisérii či antologii. ___ Po prologu, ve kterém nám režisér představí strukturu celého filmu a nastolí tím ústřední téma „o čem a jak lze dnes ještě vyprávět?“, následuje šest epizod, z nichž si každá pohrává s konvencemi jiného žánru (béčkový horor, melodramatický muzikál, špionážní thriller, film o filmu, černobílý remake Renoirova Výletu do přírody, experimentální antropologický pseudodokument) a zpravidla se podobně jako v rozmáchlém románu rozvětvuje do mnoha podzápletek. Kromě diváckých očekávání, k jejichž samozřejmému naplnění nedochází třeba kvůli tomu, že skoro žádná epizoda nemá konec (díky čemuž si taky uvědomujeme, že sledujeme především samotný proces vzniku příběhu – se vším váháním, které jej doprovází), se během jednotlivých epizod stává relevantním i samotné čekání. Například třetí epizoda je celá založená na tarantinovském oddalování závěrečné konfrontace mezi dvěma znepřátelenými skupinami tajných agentek. Akorát to oddalování, přímo tematizované v rámci jednotlivých flashbacků, netrvá třicet minut, ale pět a půl hodiny, čímž je dovedeno ad absurdum. ___ Díky vrstevnatému vyprávění, vybroušenému stylu, výraznému sebereflexivnímu rozměru (nejsilnějšímu během čtvrté epizody, kde štáb řeší, jak pokračovat dál) a odklonům od nastoleného konceptu ale sledování La Flor není ani chvíli fádní či předvídatelné. Nejde o slow cinema vyžadující extrémně trpělivého diváka, ale o hutný a zábavný multižánrový experiment s možnostmi dlouhého členitého vyprávění, v němž jsou přes sebe neustále vrstveny další a další příběhy (z toho, co jsem viděl, má nejblíž k trojdílným Arabským nocím od Gomese). Také proto patří k emocionálně nejsilnějším, v jistém ohledu nejčistším a nejpravdivějším sekvencím ta ze čtvrté epizody, ve které hlavní herečky nevystupují v žádném příběhu, nehrají žádné role, ale pouze uvolněně improvizují před kamerou (stejně jako během závěrečných titulků). ___ Přes zdání, že jde o velkolepý vypravěčský freestyle, vršící nápady vzniklé za pochodu, je La Flor zároveň film řemeslně vyzrálý a důmyslně strukturovaný, jehož jednotlivé části organicky propojují určité stylistické postupy (např. přeostřování mezi různými plány akce), rozvíjené motivy nebo (a především) čtveřice úžasně talentovaných a fotogenických hereček, jejichž hereckému umění Mariano Llinás vzdává poctu (a zároveň jej nechává vyniknout ve všech odstínech, jak si žádají různé žánry nebo hraní v mnoha různých cizích jazycích). Jako poděkování za natáčení, trvající s přestávkami asi devět let, dává režisér herečkám dárek, kterým je samotný film – ne náhodou jeho vyprávěcí schéma, které Llinás na začátku skicuje, připomíná květinu, la flor. ___ Zatímco jiné filmy prostě zhlédnete, s La Flor můžete zažít nezapomenutelný víkend. 90%

Trochu mě zneklidňuje, že si někdo chce pamatovat normalizaci jako dobu relativní bezstarostnosti, kdy jste se do problémů mohli dostat jen vinou disidentů, kteří kázali vodu a pili víno (Havlův život v pravdě aplikuje Vetchého postava na život pohlavní). Oproti jiným důkazům, že čeští filmaři z větší části stále nevědí, jak se bez urážlivých zjednodušení vypořádat s normalizací, je tento nejen špatnou tragikomedií (žánrová nekonzistence, neujasněnost vypravěče, nemotivované jednání), ale také odpudivým alibi pro občanskou zbabělost. Důvody k hrdosti nenacházejí postavy v sobě, nanejvýš přicházejí zvenčí (vítězství národní reprezentace v hokeji). Jednotlivec se tedy žádnými hrdinskými skutky projevit nemusí a vlastně by se ani projevovat neměl. Emigrace postrádá smysl, protože v cizině budete buď okradeni (italský prolog), nebo se tam z vás stane arogantní sketa (Hána je karikaturou zákeřného zápaďáka jako z Majora Zemana). Kdo se vzepře, zaručeně dopadne špatně (infarkt, vězení), případně jde o člověka, který si navenek statečným jednáním jen honí ego. Primárními zdroji konfliktů byly podle filmu za pozdního socialismu osobní křivdy nebo manželská nevěra, nikoli občanská nesvoboda, pokrytectví či uplácení. Jediný obranný prostředek proti zamrzlosti času a morálnímu úpadku očividně představovalo souložení s co největším množstvím lidí. Větší intelektuální ambice jsou vysmívány vykreslením intelektuálů jako roztržitě komických figurek, jejichž šikana ze strany státu zjevně patřila mezi úsměvné normalizační obyčeje. Vážněji než vzpomínání na výslechy Státní bezpečnostní je rámována partnerská hádka a podobně jsou aktivity bezpečnostních složek démonizovány pouze tehdy, dotýkají-li se někoho jiného než disidentů. Nositeli negativních vlastností, kteří mají také moc, tady nicméně nejsou konkrétní lidé, ale „oni“, nadosobní a beztvářná entita, proti které malý český člověk nic nezmůže. Disidentské úsilí o navázání dialogu s mocí bylo tudíž slepou uličkou, jejíž prozkoumávání způsobilo jen zbytečné potíže. Nic nedělat, vyhýbat se intelektuální opozici a doufat, že příště budou ty řízky poddajnější – to byl nejlepší způsob, jak přečkat normalizaci podle filmu, jehož název, obávám se, není míněn ironicky. 10% Zajímavé komentáře: ORIN, tahit, Pilířek, joywork