Argentína,
2018, 808 min
Réžia:
Mariano LlinásScenár:
Mariano LlinásKamera:
Agustín MendilaharzuHudba:
Gabriel ChwojnikHrajú:
Valeria Correa, Pilar Gamboa, Laura Paredes, Pablo Sigal, Julieta Vallina, Elisa Carricajo, Esteban Lamothe, Pablo Seijo, Luciana Acuña, Eugenia Alonso (viac)Videá (2)
Recenzie (2)
Monsterpiece, který však ani přes svoji nápaditost, rozmanitost a precizně promyšlenou strukturu nedosahuje geniality režisérových předchozích Zvláštních příběhů. Pomyslná laťka byla příliš vysoko. I tak se mi tohle dílo, kvůli jehož zhlédnutí jsem si vzal tři dny volna z práce, zarylo hluboko pod kůži. ()
Galéria (18)
Fotka © ARP Selection
Výlučnost filmu nespočívá zdaleka jen v jeho stopáži odpovídající jedné sezóně výpravnějšího seriálu (po odečtení četných intermezz a čtyřicetiminutových závěrečných titulků). Je to počin unikátní na tolika úrovních, že by se o něm daly psát disertace. Nebo si prostě jen můžete vychutnat, jak skvěle je natočený a jak dokáže diváky po celou dobu něčím překvapovat a vytvářet nenápadné spoje mezi jednotlivými segmenty, abyste ve výsledku neměli pocit, že jste sledovali minisérii či antologii. ___ Po prologu, ve kterém nám režisér představí strukturu celého filmu a nastolí tím ústřední téma „o čem a jak lze dnes ještě vyprávět?“, následuje šest epizod, z nichž si každá pohrává s konvencemi jiného žánru (béčkový horor, melodramatický muzikál, špionážní thriller, film o filmu, černobílý remake Renoirova Výletu do přírody, experimentální antropologický pseudodokument) a zpravidla se podobně jako v rozmáchlém románu rozvětvuje do mnoha podzápletek. Kromě diváckých očekávání, k jejichž samozřejmému naplnění nedochází třeba kvůli tomu, že skoro žádná epizoda nemá konec (díky čemuž si taky uvědomujeme, že sledujeme především samotný proces vzniku příběhu – se vším váháním, které jej doprovází), se během jednotlivých epizod stává relevantním i samotné čekání. Například třetí epizoda je celá založená na tarantinovském oddalování závěrečné konfrontace mezi dvěma znepřátelenými skupinami tajných agentek. Akorát to oddalování, přímo tematizované v rámci jednotlivých flashbacků, netrvá třicet minut, ale pět a půl hodiny, čímž je dovedeno ad absurdum. ___ Díky vrstevnatému vyprávění, vybroušenému stylu, výraznému sebereflexivnímu rozměru (nejsilnějšímu během čtvrté epizody, kde štáb řeší, jak pokračovat dál) a odklonům od nastoleného konceptu ale sledování La Flor není ani chvíli fádní či předvídatelné. Nejde o slow cinema vyžadující extrémně trpělivého diváka, ale o hutný a zábavný multižánrový experiment s možnostmi dlouhého členitého vyprávění, v němž jsou přes sebe neustále vrstveny další a další příběhy (z toho, co jsem viděl, má nejblíž k trojdílným Arabským nocím od Gomese). Také proto patří k emocionálně nejsilnějším, v jistém ohledu nejčistším a nejpravdivějším sekvencím ta ze čtvrté epizody, ve které hlavní herečky nevystupují v žádném příběhu, nehrají žádné role, ale pouze uvolněně improvizují před kamerou (stejně jako během závěrečných titulků). ___ Přes zdání, že jde o velkolepý vypravěčský freestyle, vršící nápady vzniklé za pochodu, je La Flor zároveň film řemeslně vyzrálý a důmyslně strukturovaný, jehož jednotlivé části organicky propojují určité stylistické postupy (např. přeostřování mezi různými plány akce), rozvíjené motivy nebo (a především) čtveřice úžasně talentovaných a fotogenických hereček, jejichž hereckému umění Mariano Llinás vzdává poctu (a zároveň jej nechává vyniknout ve všech odstínech, jak si žádají různé žánry nebo hraní v mnoha různých cizích jazycích). Jako poděkování za natáčení, trvající s přestávkami asi devět let, dává režisér herečkám dárek, kterým je samotný film – ne náhodou jeho vyprávěcí schéma, které Llinás na začátku skicuje, připomíná květinu, la flor. ___ Zatímco jiné filmy prostě zhlédnete, s La Flor můžete zažít nezapomenutelný víkend. 90% () (menej) (viac)