Matty

Sofistikovaná, spíše úsměvná než k zbláznění vtipná komedie o křivých nohách a ozdravných účincích kapitalismu. S kůží na trhu a sobě na nervy jdou Margaret Sullavan a James Stewart, jimž zdatně sekunduje titulní krámek. Nerozumně jsem po bránici škádlící Ninočce čekal další smršť nekorektního humoru. Lubitsch zpomalil a nekomediální místa ucpal sentimentem. A v tom je problém. Těžko lze soucítit s postavami zasazenými do světa, který sice dobře slouží ztřeštěné komedii, ale jako podloží melodramatu neobstojí. Dojem vylepšuje poslední záběr, který všecku tu serióznost rozkošně shodí. 75%

„Money, money, money!“William Powell srší charismatem coby nezávislý pozorovatel poměrů v lepší společnosti. Nepřetržitý přísun hlášek s vícero významovými vrstvami (-Oh, is this where you sleep? -That’s the general purpose) a úžasně promyšlená choreografie pohybu postav (s takřka divadelními vstupy na scénu) doprovází nadsazené demaskování poblázněné high society. I díky tomu, že si La Cava (původně animátor), dovolil – promyšleně, drze a přitom v intencích žánru – kousat do ruky, jež ho živila, jde o jednu z nejlepších screwball komedií. 85%

Modelový útěkářský thriller, anebo temnější screwball komedie? Rozhodně film, který z rané Hitchcovy tvorby nejnápadněji předjímá North by Northwest. Oproti němu jsme zde lépe informováni o ústředním zločinu/MacGuffinu a namísto řešení nezodpovězených otázek si můžeme vychutnávat hladkost, s jakou na sebe jednotlivé scény navazují a zajišťují tak nepřetržitý pohyb vpřed. Neustále se střídají prostředí a objevují nové postavy, lišící se povahou i národností (Kanaďan, Angličané, Skoti). K výraznému zpomalení dochází teprve vinou několika delších vysvětlujících dialogů ve druhé půlce. Oproti pozdější Hitchcockově tvorbě je ve 39 stupních zjevná větší otevřenost (menší sofistikovanost, chcete-li). Hitchův smysl pro humor (černý) nebo jeho názor na něžné pohlaví (zrádné potvory) a venkov (zaostalí balíci) netřeba hledat výhradně mezi řádky. Díky parodii proslovů, jež svou prázdnotu maskují vzleností, nechybí ani špetka politické satiry, která v režisérově tvorbě není tak obvyklá. 80% Zajímavé komentáře: Sarkastic, NinadeL

Jestli v trabantích filmech a seriálech někdo svým charismatem dokázal zastínit Dana Přibáně, byl to Marek Slobodník. Je tak celkem pochopitelné, že hlavní hvězdou spin-offu dokumentů se žlutým cirkusem je právě bezstarostný jezdec z Banské Bystrice. Film by se v podstatě obešel bez dalších cestovatelů (vyjma kameramana), kteří Slobodníka. Jejich přítomnost hlavně zvyšuje pravděpodobnost, že někoho zradí technika nebo zdraví (to první se děje neustále, to druhé hlavně v nečekaně dramatické poslední třetině). V paměti mi vzhledem k zaměření pozornosti primárně na Slobodníka, který je nejen vedoucím výpravy, ale také režisérem a scenáristou, neutkvěl nikdo další. Nijak to ale nebrání užít si profesionálně zpracovaný cestopis s přiměřenou délkou, svižným spádem a profi kamerou, která čtveřici, příp. pětici chlapů na motorkách snímá z tolika různých úhlů, že se navzdory podobnému prostředí nikdy nedostavuje pocit již viděného (záběry z dronu nejsou otravně nadužívané, jak je tomu v jiných podobných filmech). Hudba byla na oproti tomu můj vkus příliš „typicky africká“ a během některých záběrů ze slumů tón vyprávění přibližovala sociálnímu kýči. Po většinu cesty z Banské Bystrice ke Střelkovému mysu si ale film i díky odlehčenému komentáři udržuje švih a nadhled a dokonce bych řekl, že drží pohromadě líp (a má lepší rytmus) než poslední celovečerní trabantí jízda. O Africe se sice moc nedozvíte, ale edukace diváků myslím ani nebyla záměrem. Hlavní je užít si jízdu a pocit svobody, který film nabízí. Ideální materiál, pokud teď máte chuť někam vyrazit. 75%

První film se Sashou Grey, který se vyplatí zhlédnout až do konce. A víckrát. Zatímco v pornu jsou fragmentarizována jenom těla, Soderbergh se rozhodl rozbít na fragmenty celou narativní strukturu. Jednotlivé díly následně seskupil do diskontinuitních tematických trsů, podobně jako jsou organizovány výkladové dokumenty. Dívka na přání je svým způsobem skutečně dokumentárním dvojportrétem lidí, kteří se učí, jak se dobře prodat. Statická kamera (vyjma scén z letadla, točených zřejmě mobilem) je položena atypicky nízko, postavy sleduje zpovzdálí, případně rovnou přes sklo a jenom z omezeného množství pozic (namísto toho, aby flexibilně reagovala na pohyb herců). Vzniká iluze natáčení odosobněnou skrytou kamerou, která se nechce postavám dostat pod kůži a projevit vůči jejich osamělosti jakoukoli empatii, ale pouze o nich podat nezaujaté svědectví. Distance a chlad v barvách, prostředí i práci kamery dokonale vystihuje povahu světa, v němž jsou veškeré vztahy zištné a falešné, v němž si i pocit, že o vás někdo stojí, musíte koupit a v němž je člověk vnímán jen skrze jeho„tržní“ hodnotu. Tu může navýšit správnými kontakty, luxusním oblečením nebo pozitivní webovou odezvou (jako je počet „lajků“, které se zde ale přímo neřeší). Neustále zvyšování vlastní ceny je v podstatě jedinou náplní existence postav. Život Christine je stejně jako celá Dívka na přání příběhem bez dramatu a bez pointy. Samotná Christine své bytí logicky nedokáže reflektovat nad rámec omezeného myšlenkového horizontu, tedy jinak než vyprázdněným, nikam nesměřujícím popisem spodního prádla, které si oblékla, barů, které navštívila a obchodů, v nichž nakupovala. Právě nakupování je díky bicím v soundtracku největším oživením dne, jakkoli vyjde najevo, že tento podkres ke sledované činnosti nedodal režisér (který by tak šel hrdince nezvykle vstříc), nýbrž bubeník hrající na ulici. Nápaditě Soderbergh využívá i zvukových můstků, jež stěžují časoprostorovou orientaci v tom, kde (v čase) jsme, koho sledujeme a kdo mluví, a zároveň přenášejí princip mnoha navzájem se překrývajících a rušících vizuálních vrstev, pod nimiž se ale nic stěžejního neskrývá, také do zvukové stopy. Dívka na přání působí jako film bez jasného konceptu. Ve skutečnosti je „nekoncepční“ velmi promyšleným způsobem a na rozdíl od postav, které své životy nedokážou zastřešit vyšším smyslem, moc dobře ví, kam a proč směřuje. Zda jej budete následovat, se musíte rozhodnout sami. Sám vás k tomu nevyzve. 80% Zajímavé komentáře: JFL, Lavran, dr.horrible

Post-MeToo reinterpretace Wellsova Neviditelného muže, která proměňuje podtext mnoha slasherů a paranoidních thrillerů (toxická maskulinita je zlo) v hlavní text, a oproti předloze zohledňuje primárně hledisko oběti, ne útočníka. Scénář sice napsal muž (režisér Leigh Whannell), ale na základě konzultace s odborníky a oběťmi stalkerů a citových manipulátorů. K jeho doladění si pak kvůli co nejcitlivějšímu zohlednění ženské perspektivy přizval Elisabeth Moss. Nejděsivější je plíživější první polovina filmu, dávající nám zakusit, jaké peklo zažívá partner člověka s poruchou osobnosti i po (zdánlivém) ukončení vztahu, a trpělivě odhalující metody agresora. Ze způsobů, jakými Cecilii její ex psychicky deptá, ničí její kariérní vyhlídky a izoluje ji od její rodiny a přátel, aby prohloubil její bezmoc, mrazí i z toho důvodu, jak snadno by mohly být aplikované ve světě, kde neviditelnost zatím nikdo nevymyslel. (Pachatel této formy násilí se vzhledem ke své schopnosti přenést vinu na oběť ostatně často jeví jako někdo nepřítomný a neviditelný, kdo vlastně není.) Oproti jiným podobným filmům, které nás až do konce drží v nejistotě, jestli hlavní postava opravdu neztrácí kontakt s realitou (čili máme stejnou pochybnost, kterou se ve své oběti při gaslightingu snaží vyvolat manipulátor), zde od začátku víme, že Cecilie je v právu a její kognitivní schopnosti jsou v pořádku, což spolu s výkonem Moss a výrazně subjektivním vyprávěním posiluje naše přimknutí k ní i frustraci z toho, že ji nikdo nevěří, zatímco moc nad jejím životem s pomocí mrazivě promyšleného plánu krok za krokem přebírá někdo jiný. Druhá polovina filmu má blíž ke standardní vyvražďovačce a psychologická přesvědčivost v ní nápadněji ustupuje žánrovým konvencím, ale pořád jde v první řadě o to, co prožívá protagonistka. Díky zájmu o ústřední postavu skvěle funguje také finále, slastné tím, kdo a jak se v něm ujme vedení, i tím, jak prostě a přitom efektivně je zrežírované (což platí pro celý film, využívající namísto vizuálních efektů a lekaček nesmírně nápaditě těch nejzákladnějších stylistických prostředků hororových tvůrců: ticho a prázdné prostory, pomalé kamerové švenky, dobře načasované hlediskové záběry). Horor, který je v demaskování některých zdrojů dnešních společenských úzkostí srovnatelně důležitý jako před pár lety Uteč (už z toho důvodu, že žijeme ve společnosti důvěřující spíš těm, kdo dokážou dobře předstírat, než obětem předstírání). 80%

Vávrova lekce normalizačního dějepisu je dnes přes respektování chronologie událostí i vypíchnutí mnoha detailů (výkřik německého vojáka "Was ist denn los?" po vpádu do Rozhlasu, likvidace německého tanku před staroměstskou radnicí, ze země vstávající a následně zasažena dívka během masakru v Úsobské ulici, přibližně šest hodin trvající jednání s Toussaintem) použitelná zejména jako monumentální ukázka toho, jakým způsobem byl za komunismu překrucován výklad pražského povstání. Proti odlidštěným německým bestiím stojí usměvaví sovětští vojáci, jejichž příjezd představuje od začátku řešení všech problémů. Osvobozenecký boj proti okupantům vedli v první linii pochopitelně přesvědčení komunisté, kteří se navzájem oslovují zásadně „soudruhu“ nebo „soudružko“. Právě komunisté, vykresleni jako praví mučedníci, byli podle filmu po celých 6 let války hlavními nepřáteli nacistů. Řídícím orgánem povstání je v rozporu s historickými fakty Revoluční národní výbor, nikoli kolaborantská Česká národní rada, která z pohledu tvůrců naletěla planým slibům cynických Američanů a podepsala dohodu s Němci. Všem ostatním regulím je pochopitelně nadřazeno „právo revoluce“, neboť hnacím motorem povstaleckých bojů je vidina socialistické republiky pracujících. Posluhovači západních imperialistů jsou bandou pomatených zbabělců, základní povstaleckou tiskovinu představuje Rudé právo a nejvíc při osvobozování krvácela mytizovaná Rudá armáda, nikoli lidé bojující na barikádách (nejvíc krve ztratí sovětský tankista). Poslední slovo tohoto strnulého velkofilmu, který vás za přetrpění hodiny interiérových diskuzí (oživených nanejvýš nesouvisejícím prostřihem na panorama Prahy) odmění hodinou stejně statických přestřelek v ulicích, nemůže zákonitě patřit nikomu jinému než Gottwaldovi. Hezky si to soudruzi udělali. 40%

Nejvýstižnější pro celý film mi přijde hned titulková scéna, kdy vidíme různé záběry dětí s tvářemi zanořenými do mobilů, k čemuž hraje zlověstná hudba. Nejmladší ze všech dívek je v závěru „uvězněna“ do názvu filmu. Je to metafora možná zbytečně varovná a zjednodušující, ale působivá a plně odpovídající roli ochránce dětských duší, do které se režisér staví (a svou pozici připomíná množstvím záběrů vlastních reakcí na to, co herečky během komunikace s predátory vidí a slyší). V síti vnímám jako film vymyšlený od samého základu tak, aby vzbudil silné emoce, nabídl dlouho doznívající emocionální zážitek, což se mu díky tomu, jak výborně je zahraný, sestříhaný a ozvučený, daří. Není to film, který by nutil k přemýšlení nad rámec přímo pojmenovaného a zobrazeného, pro to neponechává prostor tím, jak je doslovný, názorný a emočně návodný, do jaké pozice nás situuje a jak nás neustále zaměstnává nějakými výraznými audiovizuálními podněty. Není a vzhledem ke své povaze dokumentárního blockbusteru ani nemůže být formálně riskantní a provokativní. Naopak je relativně snesitelný zásluhou mnoha odlehčujících okamžiků a toho, že se takřka celý odehrává v „kontrolovaném“ studiovém prostředí, které přímé ohrožení minimalizuje (něco jiného je ovšem dopad na psychiku hereček). Na diváka V síti neklade velké nároky, vlastně po něm jen chce, aby byl šokovaný, dojatý, pobavený povahou jednotlivých interakcí, což je u dokumentu stejně legitimní pojetí jako u filmu hraného a zřejmě by bylo pošetilé po autorech chtít, aby svou sebejistou výchozí pozici à la „objevujeme Ameriku, jsme z toho v šoku a vy byste měli být taky“ nějak kriticky reflektovali. Jde o film dobře naplňující koncept, vůči němuž mám výhrady... což je ovšem problém můj, ne filmu. Zda skrze ty silné emoce a na ně vázanou diskuzi a osvětu V síti přispěje k nějaké změně a otevře někomu oči (snad ano), už s kvalitou filmu jako takového nesouvisí a do jeho hodnocení bych to nezahrnoval. 65%

Stejně jako „odevzdaná“ Juliette Binoche vybízí Jeremyho Ironse k nevěře, vybízí předposlední film Louise Malla k psychoanalytickému čtení. Napohled banální milostný trojúhelník. Jedna žena, dva muži. Ovšem žena hledající náhradu za svého bratra a muži, z nichž jeden je druhému otcem. Převrácený oidipovský mýtus z pohledu manžela (ego), jemuž milenka (id) pomáhá znovu odhalit oficiálně stvrzeným svazkem (superego) potlačené touhy. Když se, plně ovládán pudy, své nové známosti ptá „Kdo vlastně jsi?“, snaží se někam zařadit vyvstanuvší temnou sílu, jež ho pohlcuje. Po letech společensky regulované existence nanovo objevuje sebe samého, je fascinován, nechápe a ztrácí kontrolu. Stroze vybavené, do jedné barvy laděné místo jejich setkání působí jako snový prostor. Mimo svazující instituce, mimo tížící realitu. Jemná práce se symboly (krev – rozlité víno) neodvádí pozornost od nejednoznačně vykreslených postav, muže, který kontrolu ztrácí a femme fatale, která kontrolu získává (z objektu se mění v osobnost, čím zároveň přestává být pro svého milence žádoucí). Oběti i vinicí současně. Oba zahraní znamenitě. Trochu uspěchaný úvod plně vynahrazuje ve své jednoduchosti vše-říkající doslov: realita ho dostihla, zbývají jenom zidealizované vzpomínky. 90% Zajímavé komentáře: Faidra, sportovec, JohnMiller

Chlapa na střídačku v mých očích definuje scéna, ve které Ivana Chýlková při čekání na tramvaj diktuje do mobilu zprávu „Moje zvlhlá mušlička se chvěje rozkoší“ a Jiří Langmajer jí na to odepisuje „Tvrdne mi kašpárek“.___Je to film od začátku do konce tak důsledný ve své nevtipnosti, nedějovosti, inscenační topornosti a kašlání na jakýkoliv rytmus a komediální timing, že mi už někdy po dvaceti minutách (těch minut je reálně celkem 109, pocitově nekonečně mnoho) vzal veškerou vůli k životu. Varováním měla být hned úvodní scéna, ve které si hlavní hrdinka tiskne printscreeny manželovy smskové komunikace s milenkou. Dál je smysluplnost jednání postav už jenom menší.___ Chlap na střídačku v podstatě tvrdí, že neproblematické soužití mezi muži a ženami není možné. Alespoň ne bez lží, podvádění a manipulace. Vztah mezi postavami Chýlkové a Langmajera je očividně vyčpělý, ani jeden z partnerů v něm není spokojený, nesnášejí se, ale namísto toho, aby jej ukončili (protože je přece nesmysl, jak dí její ženina matka, „rozvádět se kvůli malichernosti“), začnou si dělat strašné naschvály. S nápadem na „střídavou péči“ sice přijde manželka (muž chce milenku opustit), ale ta pak manželův společný čas s milenkou různě sabotuje, aby si nemohl užívat s cizí ženou. Takže vlastně z její strany nejde o přistoupení na kompromis, ale o záminku k pomstě. Nevěrný byl sice manžel, ale po většinu filmu je paradoxně stavěn do pozice oběti dvou nevyzpytatelně jednajících žen (jejich emocionální labilita je oproti mužově racionálnímu přístupu hodně zdůrazňována), z nichž ho každá chce jen pro sebe. ___ Záškodnická činnost obou žen z větší části spočívá v tom, že muži dopřávají buď hodně sexu, nebo žádný (dojde i na několikaminutovou střihovou sekvenci, ve které Lucie Žáčková rukou nebo pusou uspokojuje Langmajera). Na ničem jiném než na souložení tady vlastně vztahy založené nejsou. Většina postav v dohodnutém vztahovém trojúhelníku po většinu času trpí, ale protože je to jedna zákeřná sadistická svině vedle druhé (protivné a sprosté jsou i děti ústředního páru, které se nezdráhají říct babičce do očí, že vypadá hnusně, a svým rodičům pokládají dotazy typu „ty budeš strkat pindíka do pipinky té paní?“), pokračují v tom, že si navzájem dělají hnusné věci a natahují stopáž vatovými dialogy. ___ V zásadě je to příběh dvou psychopatek a jednoho muže příliš slabého na to, aby se jim vzepřel (nejspíš proto, že je vysokoškolským pedagogem, který si před spaním čte Násilí od Žižeka). Dokonce i po tom, co se jej manželka pokusí otrávit karbanátkem připraveným z psích konzerv a prošlých jater (protože máloco je tak legrační jako zánět žaludku, žeano), zmůže se jen na předstírání mrtvičky… Přehlídku monstrózních postav doplňuje Iva Janžurová coby tchyně, která si se zvráceným potěšením opakovaně přehrává domácí porno se svým zetěm a jeho milenkou. Martin Pechlát pak hraje jednu ze dvou karikatur gayů (kteří jsou definováni jen svou homosexualitou) a svou sexuální frustraci dává najevo tím, že na celou kavárnu křičí „SEX!“. Je to dokonce tak špatné, že nepomáhá ani Pavel Nový s motýlkem, který to rozjede během scény „divokého“ večírku.___Pokud existuje peklo, věřím, že tam ve smyčce pouštějí tenhle film.