Matty

V rekonstrukci reálií 19. století a vizuálního stylu starých filmů nebývale vypiplaná kuriozita na jedno zhlédnutí, dávající asi tolik smyslu (a tak ledabyle poslepovaná) jako vyprávění opilého námořníka, který si přečetl Bílou velrybu a pár odstavců o řecké mytologii (zejm. vyprávění o Prométheovi) a psychoanalýze (až po zpacifikování kontrolujícího superega se dostanete k id). Zápletka stojí na vodě, vztah mezi oběma muži na pálence. Namísto dramatu nebo nějakého charakterového vývoje jen budování atmosféry, jež ve výsledku nikam nevede, k ničemu neslouží, neopodstatňuje ji žádné sjednocující téma, kterého by se film držel. Prostě jenom je. Neurčitost, výstřednost a náznaky vědomí vlastní brakovosti působí jako scenáristický naschvál, jako snaha prodat jednoduchou, do sebe zahleděnou hororovou báchorku dramaturgům áčkových festivalů. Když si ve filmu každý něco najde, nutně to neznamená, že se v něm skutečně něco nachází. Vzhledem k tomu, jak moc to stojí na dvou hercích a zvukových efektech, raději bych to viděl v podobě absurdní divadelní hry, u které by strhující herecké výkony spíš dokázaly překrýt tu strašlivou repetitivnost, předvídatelnost a nulový spád. 55%

Režisér Bing Liu dvanáct let točil dospívání svých dvou kamarádů ze skateboardové komunity, kteří se snažili poprat s rolemi, na něž nebyli připraveni. Pro Zacka se životní zkouškou stává narození syna. O šest let mladší Keire je donucen k zodpovědnějšímu přístupu po otcově smrti. Paralelně s jejich životními trajektoriemi sledujeme proměnu jejich vztahu s autorem filmu, jehož vlastní rodinná rodinná historie zasáhne do procesu natáčení. Nerovná jízda navzdory mnoha opojným intermezzům, v nichž se hrdinové oddávají jízdě na prknech, není filmem o skateboardingu, ale především o snaze překonat ekonomická a společenská omezení a vstoupit do dospělosti jako sebevědomý a nezávislý člověk, kterého nebude limitovat jeho třídní původ, rodinné poměry ani rasa. Intimní, inteligentně vystavěný film, který si udržuje lehkost navzdory závažnosti témat, jež zpracovává. 90%

Film upředený z autorčiných vzpomínek na dětství sugestivně vystihuje pocity ženy bojující se sebepřijetím poté, co byla odmítnuta vlastním otcem. Hrdinové krátkého intimního dramatu sice jedinkrát nepromluví, ale přesto díky jemné psychologické odstíněnosti jednotlivých situací tušíme, co zůstává nevyřčené, co se vznáší v tichu a prázdnotě, která je obklopuje. Bezprostřední paradokumentární syrovost, navozená neklidnou ruční kamerou, rychlými švenky či přeostřováním mezi různými plány obrazu, je zjemňována hladkými, výtvarně podmanivými přechody mezi snem a skutečností, minulostí a přítomností. Sjednocujícím principem za oběma stylistickými polohami je snaha o vtažení diváka. Identifikaci s postavami napomáhá vedle emociální uvěřitelnosti také vrstevnatá zvuková stopa. Kromě konceptu, který Dcera důsledně naplňuje, je neobyčejně smělá také upřímnost, s jakou režisérka vyjadřuje úzkost z promeškání poslední příležitosti udělat to, co považujeme za správné. 90%

Pravděpodobně romantická komedie s nejvyšší koncentrací postav, které mají náběh na alkoholismus. Všichni jsou s tím ale v pohodě. Stejně jako není problém, že muži fatálně selhávají v rolích otců, milenců nebo manželů. Bohatí a obludně povrchní hrdinové, žijící v drahých domech/bytech a trávící konec roku v nejdražším hotelu Vysokých Tater (pouze a jedině jako reklama na něj dává film smysl), celkově nemají ve svých životech moc starostí. V podstatě jedinou komplikaci, která natahuje stopáž, představuje jejich neschopnost používat internet. Jinak by Barťák nemusel stalkovat Vášáryovou přes půlku Slovenska a každý by hned věděl, že řidič s fetišem na koťátka ve skutečnosti není miliardář.___ Pakliže jsem poselství naprosto nelogicky poslepovaných scének bez pointy pochopil správně, spočívá v tom, že ženy by měly čekat, dokud se v jejich životech neobjeví ten správný muž (případně dokud nezmizí ten nesprávný). Samy pro své bezpečí a štěstí nic udělat nemohou. A hlavně nemůžou být spokojené, dokud si je nevybere nějaký chlap. Ideálně hodně, hodně bohatý, fešný a svalnatý. Jako kdyby nestačilo, že zápletka (pokud tedy film nějakou mám, čímž si nejsem jistý) nedává absolutně žádný smysl, většina postav je (špatně) předabovaná do češtiny, jakkoli zjevně žijí v Bratislavě. Pár z nich ale mluví slovensky a některé přecházejí mezi oběma jazyky.___ K tomu přihoďte zhulenou Vášáryovou, hororové setkání těhotné ženy s medvědem, vtipy postavené na tom, jak Maďaři mluví, jak Číňane vypadají a jak mladé influencerky prožívají menstruaci, vrcholně nenápaditý výběr písniček (když něco vánočního, tak So this is Christmas), mrazivou samozřejmost, s jakou je přijata skutečnost, že jedna z postav při pádu na lyžích utrpěla otřes mozku... a máte poctivý slovensko-český bizár. Ideální na Silvestra, když budete i bez alkoholu chtít zažít něco, ohledně čeho si následující den nebudete jisti, zda se vám to jenom nezdálo. Kéž by. 20%

Nedlouho po Gretě Gerwig prokázala svůj režisérský talent další americká herečka spjatá s mumblecore - Olivia Wilde. Obě ve svých debutech po vzoru filmů, v nichž předtím hrály, nabízejí úsměvný, upřímný a nenucený pohled na dívčí dospívání. Zatímco ale Lady Bird od Gerwig byla neokázalou, nesentimentální indie komedii, Booksmart nabízí méně introspektivní a více stylizovanou, byť v jádru stejně pravdivou výpověď o nejistotě a obavách žen na prahu dospělosti. Vtipný, chytrý, svěží a s jistotou zrežírovaný generační film je zároveň nadčasovou obžalobou škatulek a škatulkování, na jejichž utváření se podílely mj. dřívější středoškolské komedie. 85%

Bezútěšné a klaustrofobní drama z poválečného Leningradu, kde se kvůli neexistenci jakékoliv důvěry, vřelosti a naděje zdá být nemožné žít, natož přivést na svět nový život. Sugestivní obraz devastace města, těl i duší. Podobně syrové a emocionálně zdrcující jako dramata natáčená v troskách rozbombardovaných německých a italských měst, ale formálně (vnitrozáběrová montáž mimořádně dlouhých záběrů, významotvorná práce s barvami) propracovanější. Osmadvacetiletý Kantemir Balagov představuje talent, který se vyplatí sledovat. 80%

Úvodní zatmění se netýká jen Slunce, ale také zraku a mysli. Většina postav je úsporná v dialozích i v myšlení. Nikomu se do ničeho nechce. Zanikají rozdíly mezi mladými, kteří se věci ještě řešit nenaučili a starými, kterým se již nic řešit nechce. Obtížně uchopitelnou výjimku představuje Fajola, možná lyrik, možná „debil, a ne lyrik“, jehož komunikace s fyzicky jakoby nepřítomnými rodiči povzbuzuje podezření ohledně psychické nemoci. S jeho sbírkou fotografií rukou souvisí brigáda na venkově, kde zjišťujeme, že ruce jsou pěkným symbolem, ale ne nutně něčeho ušlechtilého, neboť také zde všichni tak trochu kradou. Polarita města a venkova není založena na rozdílností lidí (stejně jako v případě mladých/starých), ale prostředí. To v jednom případě chátrá (venkov) a ve druhém se vyvíjí k horšímu (město zohyzděné televizními anténami). Neotřelá režie a pozoruhodná vizuální stránka – skvělá kamera Stanislava Szomolányiho! – myšlenkově bohatému dílu navíc brání v tom, aby působilo zastarale. 80% Zajímavé komentáře: Madsbender, Sandiego, tomtomtoma, tuberatanka

Navenek realistické konverzační drama/gay romance o náhodném setkání dvou cizincù se postupně „vybarvuje“ jako vypravěčsky ambiciózní výpověď o spirálovitém plynutí času a lidech odsouzených opakovat ve vztazích stejné chyby. Velmi dobře vybalancovaný film, který díky přirozeným hercům, nenuceným dialogům a konzistentnímu stylu dlouhých nepřerušovaných záběrů v autentických barcelonských lokacích funguje i na „základní“ walk and talk rovině. Podnětné, vtahující, otevřené různým typům čtení. 80%

Další z Loachových naštvaných sociálních dramat rozkrývá úroveň po úrovni, proč prekarizace práce představuje jeden z nejhorších symptomů nynějšího ekonomického modelu. Nekompromisní a záměrně frustrující závěr vyvolává soucit a vztek, jejichž kombinace jednak probouzí zájem o ty, kteří za udržování neoliberalismu platí nejvyšší cenu, jednak provokuje k činu. Proto jde o důležitý film a společně s irským dramatem Rosie taky o jeden z nejlepších, které byly v posledních letech k tématu života pracujících natočeny. 80%

Bývalý filmový kritik a dokumentarista Kent Jones ve svém pozdním hraném režijním debutu nabízí citlivou charakterovou studii pracující ženy z malého města, která při veškeré starosti o druhé zapomíná pečovat sama o sebe. Dlouho doznívající, stylisticky nenápadný, ale každou scénou významově neobyčejně bohatý film se opírá o vysoce subjektivní vyprávění, režisérův cit pro detail a procítěné herectví Mary Kay Place, prohlubující naše spříznění s hlavní hrdinkou a současně přispívající k pochybnostem ohledně jejího duševního zdraví. Film cenný i pro věcnost, s jakou konstatuje, že na konci našeho životního příběhu nepřijde velká pointa, ale jen smrt v osamění. 80%