Matty

Strach a úzkost dvaatřicetiletého klavírního virtuóza v dokumentárním portrétu s parametry festivalového dramatu. Artemio Benki nevysvětluje. Kontext nedoplňuje. O předání určité emoce nebo vystižení atmosféry prostředí mu jde víc než o fakta. To potřebné se nicméně dříve či později dozvíme. Perino se léčí již třetím rokem, sedmkrát se pokusil předávkovat, trpí kromě silné deprese také agorafobií, panickými atakami a zřejmě i schizofrenií. Podstatnější než jeho přesná diagnóza je ovšem to, co mu pomáhá, neboť Sólo vypráví především o návratu do reality a strachu z tohoto návratu. Perinovi jej pomáhá překonávat hudba. Díky ní a skrze ni ožívá. Pomocí hudby přijímá a vyjadřuje svou samotu a současně se zklidňuje, když svou nervozitu proměňuje v pohyb prstů po klaviatuře. Proto není pouhým poetickým obratem, když hru na klavír v jedné scéně označí za fyziologickou potřebu. Velmi zřetelně vnímáme, že bez hraní by opravdu nemusel přežít. Benki zároveň nenabízí klišovitou ódu na geniálního umělce a osvobozující moc hudby. Hudba pomáhá, ale neléčí. Protagonista pak po celou dobu připomíná křehkou, možná párkrát slepenou, ale zatím nerozbitou vázu z příběhu, který slyšíme hned v úvodu. Strach ze změny, svobody a lidí slábne a sílí (a podle toho se proměňuje hloubka ostrosti - když je na tom Perino zle, stejně jako on nevnímáme jeho okolí, v lepších chvílích s ostatními interaguje více a pozadí není rozostřené), ale nikdy zcela neodeznívá. Protože ani mimořádně nadaný umělec nikdy neslevuje z vysokých nároků na sebe, díky/kvůli nímž jednak dosahuje dokonalosti, jednak urychluje proces vlastní zkázy. Film netvrdí, že to jinak nejde, každopádně jedno od druhého, zklamání a naději, krásu a utrpení, neodděluje. Obrazově, zvukově i svou upřímností mimořádný počin. Ať jej budeme vnímat v kontextu dokumentární či hrané tvorby. 80%

Dokumentární portrét Angličanky, která hodlá podstoupit eutanazii. Dvaasedmdesátiletá Janet nechce čekat, až se její neblahý zdravotní stav, daný dědičnou svalovou dystrofií, zhorší natolik, že se stane zcela nesvéprávnou. Ztratila by schopnost učinit vlastní rozhodnutí, podepřené jasnými racionálními argumenty. Smrti se neděsí. Přijala ji stejně jako dříve svou nemoc a fakt, že život není fér a je třeba se s ním vypořádat dle svých momentálních možností (skutečnost, že všichni v její situaci nemají stejné možnosti a „dobrá“ smrt představuje svého druhu privilegium, film bohužel více nerozvádí, ale chápu, že by šlo o odbočení od směru, kterým je zaměřena jeho pozornost). Zatímco Janet odhodlaně a smířeně míří ke dni, kdy roztok pentobarbitalu ukončí její trápení, sledujeme paralelně příběh jejího syna, který trpí stejnou nemocí a očekává stejný osud.___Přes podobnosti zřetelné i ve způsobu snímání obou sociálních herců je ale synova linie nadějeplnější, neboť Simon se zapojuje do výzkumu, jenž by mohl vést k objevení léků pro zatím neléčitelnou nemoc. Působivé obrazové pojetí, využívání kontrastů a paralel, hrdinčin poetický mimoobrazový komentář nebo nenucené zapojování mizanscény k osvětlování Janetina předchozího života film udržuje na pomezí procedurálního dramatu a názorově otevřeného zamyšlení nad tím, jaké umírání je „přirozené“ (do filmu byly příznačně zařazeny dva náboženské výklady eutanazie – podle jednoho by měl o našem bytí a nebytí rozhodnout Bůh, podle druhého Bůh nechce, abychom trpěli, a je tudíž přijatelné, pokud se rozhodneme svůj život sami ukončit). Přes občasné zesílení melodramatické roviny užitím teskné hudby nebo estetizaci úkonů souvisejících s posledními věcmi člověka, se film neuchyluje k exploataci lidského neštěstí. Je natočen s obrovskou pokorou a pochopením jak pro ty, kdo se rozhodli odejít, tak pro ty, kdo zůstávají. 70%

Film o pomstě rychlý tak, jak to jen hrdinům jejich ochablé svaly a invalidní vozík dovolují. Zpomalený rytmus, kterého se soustředěné vyprávění po celou dobu drží, nás nutí přeřadit na tempo protagonistů. Jde o velmi tělesné drama (s prvky politického thrilleru a jízlivé společenské satiry) nejen pro pozornost věnovanou starým zesláblým tělům a tělesným potřebám, ale právě i tím, že až fyzicky pociťujete, jak je pro oba chřadnoucí kamarády zdolání každého schodu malou bitvou. Tím, že se pevně drží jedné vyprávěcí a stylistické linie, jde zřejmě o nejkoherentnější letošní český film (byť pro někoho možná málo překvapující - osobně mi ale ono přímočaré procedurální pojetí vůbec nevadilo), obdivuhodný také důsledností s jakou se autoři vyhýbají pokušení udělat z příběhu akční komedii. Oproti hřejivým českým (tragi)komediím,které chtějí divákům pobyt v kině co nejvíc zpříjemnit, jde o nebývale pomalý, hořký a k postavám nesmlouvavý film o marnosti snahy vypořádat se s minulostí. Konec je zdrcující a otřásl se mnou víc než Léto s gentlemanem. 80%

Řada výpustek jednak zostřuje naši pozornost, znejišťuje nás a činí Tiché doteky záludně nepředvídatelným, ale také vytváří natolik široké interpretační pole, až se dostavují pochyby, jestli autor nezašel ve své neochotě k doslovnosti příliš daleko a nenatočil film, který ve výsledku sděluje především to, co si do něj konkrétní divák dosadí (časté je např. čtení příběhu jako výpovědi o střetu Východu a Západu). Nejsem si jist, zda režisér dokázal vybalancovat poměr mezi tím, jak nám říct dost, abychom chtěli vědět víc, ale zároveň ne tolik, abychom věděli něco „definitivního“, film rozděluje publikum. Jisté ovšem je, že tato nejasnost a neuchopitelnost činí sledování Hogenauerova formálně ojediněle ukázněného debutu zároveň podnětným i frustrujícím. Více tady 75%

Solidní dovětek k nejlepšímu seriálu všech dob. Thrillerový slow-burner, pomalu odkrývající potřebné informace (neustále víme méně než protagonista), v němž jeden perfektní záběr střídá další a každému kroku pokračující kalvárie Jesseho Pinkmana se (konečně) dostává luxusního prostoru. V podstatě jde v duchu seriálu o několik delších scén soustředěných na zachycení určitého procesu, se znamenitě budovaným napětím a často nečekanou pointou (související právě s oním dávkováním informací a naší nejistotou, kdo blafuje). BB univerzum film zásadně nerozšiřuje, ale coby dodatečné uznání Pinkmana jako skutečného tragického hrdiny seriálu naplňuje svou ambici výborně. Mj. zásluhou vyprávěcí struktury přepínající elegantně mezi minulostí a přítomností. Kromě vyprávění o zoufalé touze po úniku (a nemožnosti návratu) sledujeme převážně melancholickou, ale místy zároveň hodně vtipnou rekapitulaci toho, kterak Jesseho setkání s Heisenbergem nejdřív naplnilo nadějí a posléze jej o veškerou naději připravilo. Jestli jste BB neviděli, moc vám to zřejmě neřekne. Jestli ano, množství odkazů k seriálu (vizuálních, dialogových, situačních) vás rychle dostane do rauše. 85%

Sotva hlavní hrdina stačí svému průvodci, disidentovi, který pracuje jako údržbář, odpovědět na otázku, zda má rád orgie, představí se mu československá metropole obří rudou pěticípou hvězdou, dlouhou frontou před krámem a dvojicí příslušníků VB pacifikujících neposlušnou „máničku“. Než Nathan Zuckerman nalezne klid v hotelu, který je ovšem stejně profízlovaný jako zbytek města, musí odrazit veksláka dorážejícího na něj s dotazem „change money?“ To všechno v několika málo minutách, které ovšem svou panoptikálností dobře vystihují celý film. Výstřední odpsychologizované postavy dvě hodiny dělají teatrální gesta, propadají hysterickým záchvatům a vyprávějí si historky o „fakování“ (na orgie se ale netěšte, vrcholem dekadence je prskavka v zadku). Na základní rovině v podstatě totéž co kniha. Je to ale přepálenější a zábavnější. A taky tomu chybí hloubka, řád a motivická provázanost a nejvíc mě o tom baví přemýšlet jako o campu, který je svou prostotou a nezáludnou přímočarostí vlastně okouzlující. 40%

Neuzavřený, neusazený film, plný elips a navzájem se rušících nálad, který až do konce hledá svou řeč. Stejně jako jeho vykořeněný protagonista, který svou identitu znovu skládá z mnoha fragmentů, jimiž je tvořeno i vyprávění filmu, podnětné a iritující svou proměnlivostí a nestálostí (projevující se nejen napříč snímkem, ale někdy i v rámci jednoho záběru, který proti sobě staví elementy v různých plánech obrazu). Podstaty enigmatického hrdiny se nemůžeme dobrat, protože je stále v pohybu, stále hledá sebe a ta správná slova. Nedokáže se vzdát své někdejší identity, ani se asimilovat v nové zemi. Zas a znovu selhává a začíná od znova (podobnou výstavbu má Narušitel systému, který ale po hodině začíná být monotónní, což se Synonymům nestane). Film svým nervním rytmem (ani ne tolik vysvětlující, jako rytmizující funkci plní též flashbacky z izraelské armády) a synonymickým variováním jedné (neřešitelné) situace tuhle energii (spíš než psychologii) protagonisty výborně vystihuje. 80%

Díky charismatické osobnosti Zdeňka Lhotského, fixaci Dánů na jezevčíky, skvělé rytmizaci a jasnému zacílení na proces vzniku jednoho artefaktu nad očekávání vděčný, audiovizuálně navíc velmi působivý making of dokument. 80%

Nabarvené ptáče je monumentálním, řemeslně do nejmenšího detailu vycizelovaným osobním projektem Václava Marhoula, který v kontextu československé kinematografie představuje anomálii a něco stěží opakovatelného. Ze všeho nejvíc na něm obdivuji, že není  opatrný a nejde divákovi vstříc, jak by se vzhledem k 180 milionovému rozpočtu dalo předpokládat, ale naopak nás bez jakýchkoliv kompromisů, bez doříkávání a manipulace tři hodiny provokuje a vyzývá, abychom si kladli otázky, na něž možná neexistují správné odpovědi, ale je důležité před nimi neuhýbat. Jinak se může stát, že stejně jako Joska pro všechno zlo ztratíme ze zřetele to dobré, kvůli čemu má smysl vytrvat. Více tady 90%

Samá voda, občas metal. 55%