Sólo

Škoda, že téma pianistu hrajúceho zrejme iba vážnu hudbu mi je tak vzdialená, že som si tento iste kvalitný dokument nebol schopný vychutnať tak, ako napríklad krajana Maradonu. Na toho sa mimochodom Perino aj celkom podobá, najmä ak má odrastenejšie brčky a samozrejme aj váhou. Ani snáď netreba dodávať, že aj psychickými problémami a neúmerným užívaním liekov. Navyše mám o muzikanta strach, že si uženie aj vďaka neustálemu fajčeniu rakovinu pľúc. Akoby tí geniálni Argentínčania boli prekliati. No a mimochodom si tu Martín aj zahrá futbal a dá božiu ruku, čo si myslím, že mohol byť aj tvorivý zámer. (21.06.2020)

Strach a úzkost dvaatřicetiletého klavírního virtuóza v dokumentárním portrétu s parametry festivalového dramatu. Artemio Benki nevysvětluje. Kontext nedoplňuje. O předání určité emoce nebo vystižení atmosféry prostředí mu jde víc než o fakta. To potřebné se nicméně dříve či později dozvíme. Perino se léčí již třetím rokem, sedmkrát se pokusil předávkovat, trpí kromě silné deprese také agorafobií, panickými atakami a zřejmě i schizofrenií. Podstatnější než jeho přesná diagnóza je ovšem to, co mu pomáhá, neboť Sólo vypráví především o návratu do reality a strachu z tohoto návratu. Perinovi jej pomáhá překonávat hudba. Díky ní a skrze ni ožívá. Pomocí hudby přijímá a vyjadřuje svou samotu a současně se zklidňuje, když svou nervozitu proměňuje v pohyb prstů po klaviatuře. Proto není pouhým poetickým obratem, když hru na klavír v jedné scéně označí za fyziologickou potřebu. Velmi zřetelně vnímáme, že bez hraní by opravdu nemusel přežít. Benki zároveň nenabízí klišovitou ódu na geniálního umělce a osvobozující moc hudby. Hudba pomáhá, ale neléčí. Protagonista pak po celou dobu připomíná křehkou, možná párkrát slepenou, ale zatím nerozbitou vázu z příběhu, který slyšíme hned v úvodu. Strach ze změny, svobody a lidí slábne a sílí (a podle toho se proměňuje hloubka ostrosti - když je na tom Perino zle, stejně jako on nevnímáme jeho okolí, v lepších chvílích s ostatními interaguje více a pozadí není rozostřené), ale nikdy zcela neodeznívá. Protože ani mimořádně nadaný umělec nikdy neslevuje z vysokých nároků na sebe, díky/kvůli nímž jednak dosahuje dokonalosti, jednak urychluje proces vlastní zkázy. Film netvrdí, že to jinak nejde, každopádně jedno od druhého, zklamání a naději, krásu a utrpení, neodděluje. Obrazově, zvukově i svou upřímností mimořádný počin. Ať jej budeme vnímat v kontextu dokumentární či hrané tvorby. 80% (17.10.2019)

No teda, to byl hodně intimní dokument o chlápkovi, kterej bojuje s paranoidní schizofrenií a je št'astnej, pouze pokud sedí u klavíru. I ty jeho tučný prsty, pokud nedržely cigaretu, tak hledaly piáno. Čekal jsem ovšem víc, je fajn takhle pustit filmaře do svýho života a hudbou vyprávět svůj příběh, věřím, že jemu to určitě pomohlo, ale jako divák bych uvítal víc energie. Každopádně Martín Perino byl sympatickej puclík, kterej se s tím normálním životem bude asi hodně prát. (06.08.2021)

Tento dokument ma až tak za srdce nechytil. Rozpráva síce o živote, resp. o túžbe k návratu do života jedného hudobného talentu, avšak zrežírované je to nezáživným a nudným spôsobom. Ja osobne som sa nič významné nedozvedel o Martínovi Perinovi a druhá vec je tá, že akosi som si k nemu ani nevytvoril vzťah. Kvalitný dokument by ten vzťah podľa mňa vytvoriť mal. Preto u mňa len veľmi priemerné hodnotenie. 50 % (07.12.2021)

Působí to už i světově. Chybí mi ale nějaká linka, nějaká gradace. Martin je na začátku troska a na konci troska. O naději na jeho začlenění se moc neuvažuje, tak se především šourá a občas něco zabrnká na piano - a člověku nezbývá než ho litovat. Nejsem si jistý, jestli tenhle romanticko-tragický hrdina není už moc velký stereotyp nemluvící příliš k problémům dneška, který zachraňuje pouze dokumentárnost (fikční film o tomtéž bychom označili za klišé). Na jednu stranu je to slušně odvedená práce, která přibližuje ko-český dokument evropskému festivalovému prostředí (pokud takovou věc budeme vnímat jako pozitivní), na druhou si nejsem jistý, jestli to o něčem bylo. (06.06.2019)