Matty

Své časosběrné dokumenty označuje Helena Třeštíková za sázky na nejistotu. Forman vs. Forman je oproti tomu sázkou na jistotu. Formana je radost poslouchat, ať mluví česky, anglicky nebo francouzsky. Vypráví ale známe příběhy, které jsou například v jeho životopise zaznamenány obšírněji a které zde nedoplňují hlasy nikoho dalšího. Ozvláštnění představují zejména některé méně známé záběry z různých zahraničních zdrojů. Obdivuji práci nutnou k jejich dohledání, k zajištění práv a k sestříhání do poměrně uceleného, byť tematicky rozbíhavého tvaru (podle Třeštíkové je ústředním tématem hledání svobody, ale nepřišlo mi, že by jej film rozvíjel soustavněji než jiné motivy). Nemohl jsem se ale zbavit pocitu, že kdyby bylo k dispozici víc peněz, lidí a času, mohlo to být i při stávajícím mramorizačním pojetí mnohem vyladěnější a reprezentativnější. Celý dokument působí dost uspěchaně a náhlý konec budí dojem, že tvůrcům došly prostředky. Některé Formanovy filmy jsou opomenuty zcela (Kdyby ty muziky nebyly, Muž na Měsíci, Goyovy přízraky), o jiných padne sotva pár vět. Chápu, že je možná brzo na revizionistický pohled, ale ocenil bych alespoň více vtahující dramaturgii, zohledňující ono „versus“ z názvu. Ve stávající podobě ve filmu žádný konflikt mezi různými Formany (Čech a Američan, rodina a kariéra, kolektiv a jedinec) přítomný není, vyznívá jako poměrně přímočarý a smířlivý příběh o sirotkovi z Čáslavi, který překonal několik (vnějších) překážek a dosáhl amerického snu. Uvození dokumentu Formanovou poznámkou o tom, že se nerad soustředí na sebe a analyzuje, mi přijde jako alibistická omluva toho, že film nejde víc pod povrch. Pro srovnání doporučuji třeba Diega Maradonu od Asifa Kapadii, jehož vyprávění je dynamizováno právě střetáváním se dvou protichůdných sil v jednom člověku. 65%

Módní peklo trochu jinak. To, co film dělá výlučným, je současně jeho největší slabinou. Události se nevyvíjejí, ale s pravidelností rituálů (které mají surrealisté tak rádi) opakují. Sheila se vrací do obchodního domu, jejíž personál se ji snaží očarovat barokně načančanými frázemi. Chodí na schůzky přes inzerát. Dozvídá se podrobnosti o milostném životě svého syna. Zas a znovu, bez toho, aby se věci někam posunuly nebo abychom lépe poznali minulost šatů, kvůli kterým pračky páchají sebevraždy, případně pochopili prapodivné zákonitosti fikčního světa, který působí současně moderně i archaicky. Díky taktilnímu snímání povrchů, důmyslné práci s barvami a využívání avantgardních stylistických prostředků (např. překrývající se záběry během milostné scény, kdy se tak prolínají nejen těla, ale i vrstvy obrazu) je to sice svůdné a opojné, ale na celovečerák to nestačí. Proto v půlce filmu přichází nečekaná obměna a následuje variace nikoliv určité situace, ale celé první hodiny příběhu (stylisticky připomínající spíše britská sociální dramata než giallo filmy). Namísto posilování atmosféry přichází její rozmělňování. Film ztrácí spád i soudržnost a k ústřednímu tématu kapitalistické fetišizace zboží, kterému pod vlivem marketingu přisuzujeme až magické vlastnosti, už nedokáže sdělit moc nového. Po celou dobu jde o velmi stylovou, sympaticky nadsazenou záležitost, těžko připodobnitelnou k čemukoliv jinému v současné artové kinematografii, ale příště bych raději než dvě obstojné povídky viděl jeden výborný film. 70%

Na americký film natočený v Srbsku a odehrávající se ze dvou třetin ve sklepě jednoho starého baráku, jde o nadstandardně uspokojivou žánrovku. Přes béčkový námět film nadto nevypadá lacině a nabízí velmi solidní CGI se zvířátky, která nepůsobí digitálně. Aja počínaje úvodními titulky nepromarní jedinou minutu a neustále dávkuje informace o postavách a vztazích mezi nimi, které později přijdou vhod (stejně ekonomicky jsou zužitkovány skoro všechny postavy a objekty, na něž protagonistka během svižné expozice narazí). Hrdinové tak nepředstavují jen chodící fláky masa pro aligátory. Rozumíme jejich motivacím, fandíme jim a chápeme, kde v sobě berou sílu vzdor všem šrámům zatnout zuby a postavit se nebezpečí. Překonávání rodinného traumatu je s eko-hororovou zápletkou umně provázané i díky skutečnosti, že dům, kde se většina děje odehrává, zpřítomňuje hrdinčino dětství, potažmo otcovo selhání. Jeho zaplavování vodou (díky které Halley může předvést, co jí jde nejlíp) a postupná likvidace tak představuje nevyhnutelnou součást „rodinné terapie“. Pravda, během delších dialogů vyprávění padá řetěz, postavy jsou až příliš šablonovité a vzhledem k R-kovému ratingu bych čekal víc scén, v nichž aligátoři trhají lidi na kusy, ale když už zábavnou a nenáročnou formou připomínat, že pokud chceme přežít, měli bychom respektovat hlavně přírodu, pak klidně takhle. 65%

Sennu Kapadia vystavěl na konfrontaci slavného závodníka s jeho nemesis, povahově protikladným Alainem Prostem. Také Maradona je filmem o střetu dvou osobností. Tentokrát ovšem dvou osobností jednoho člověka. Na dualitu, kterou si v sobě fotbalová legenda nesla, upozorňuje v jednom z mimoobrazových komentářů trenér Fernando Signorini. Vyzdvihuje nesoulad mezi stydlivým „mamánkem“ ze slumu (Diego), a monstrem zrozeným z touhy po úspěchu (Maradona). Maradona byl podle něj původně jen maskou, kterou si fotbalista nasazoval před novináři, jimiž pohrdal. Postupně, s přibývajícími skandály (drogová závislost, diskvalifikace, milostné aféry), ale maska a jeho skutečné já začaly splývat. Kapadia tuto interpretaci možná až příliš samozřejmě přijal. Díky uvedenému pojetí je ovšem více než dvouhodinový film spojený jedním ústředním motivem, které přispívá k jeho dynamice, když střídáním situací odhalujících různé vrstvy protagonistovy osobnosti vytváří tenzi mezi Diegem a Maradonou. ___ Kapadiovi se navíc stejně jako v případě Senny a Amy podařilo v životním osudu konkrétního člověka najít univerzální témata (zrada, odpuštění, vykoupení, hledání svého místa ve světě), se kterými se dokáže identifikovat i ten, kdo nikdy nehrál fotbal, nebral drogy a nekamarádil se s neapolskými mafiány. ___ Ocenil jsem taky, jak je Maradonův příběh vsazován do širšího sociopolitického či ekonomického kontextu doby. Fotbalové vítězství Argentiny nad Anglií je prezentováno jako pomsta za válku o Falklandy. Skrze Maradonovu závislost na kokainu film odhaluje, jak byla Neapol prorostlá zločineckými organizacemi, které s pomocí mediálně známých osobností ospravedlňovaly své aktivity. Velkou pozornost dokument přikládá otázce národní hrdosti spoluutvářené fotbalem a identifikací s určitým klubem. Když například Maradona nastoupil proti Itálii, snažil se svou „zradu“ hájit tím, že Neapol není Itálie, ale outsiderský stát ve státě, bojující o místo na výsluní (stejně jako se to podařilo jemu, chudému chlapci z okraje společnosti). Vycházel přitom z vědomí silné nevraživosti mezi italským severem a jihem. ___ Diego Maradona fascinuje zejména tím, do jak kompaktního, tematicky bohatého tvaru dokázal Kapadia se svými spolupracovníky i potřetí stovky a stovky hodin archivního materiálu poskládat. Ke spádu vyprávění významně přispívá i soundtrack Antonia Pinta, do něhož jsou nápaditě zakomponované zvuky pádů, výkřiků a kopů do míče. Také jeho zásluhou nabízí film nejen množství informací, ale zároveň bohatší zážitek než leckteré drama zkonstruované primárně za tím účelem, aby ve vás vyvolalo emoce. 75%

Zpomalená, hipsterská, na opakování týchž vtipů a situací založená zombie satira, která si neustále dělá legraci z toho, že je zpomalenou, hipsterskou, na opakování týchž vtipů a situací založenou satirou. Někdy to funguje moc dobře, někdy moc ne. V kontextu Jarmuschových dřívějších žánrových dekonstrukcí je to film inspirativní (konvence žánru nejsou jen zveličené, vyjadřují se k nim i herci vystupující z rolí a komentující scénář), který je díky obsazení skvěle zvládajícímu deadpan humor a množství odkazů k (Romerovým) zombie hororům a jiným starým filmům (náhrobek se jménem Samuel Fuller) zároveň po celou stopáž obstojně zábavný. O hit léta nepůjde a vrchol Jarmuschovy filmografie, kde Mrtvým náleží paradoxní pozice filmu zároveň nejméně vážného i nejzávažnějšího (planeta je v rozkladu a aby mohla obnovit svou rovnováhu, bude muset jít člověk z cesty), to není (zvlášť vizuálně a propojením/variováním jednotlivých motivů to působí odfláknutě), ale naprosto nezvládnutý počin, před kterým varovaly ohlasy z Cannes, si představuji jinak. 75%

Myšlenka pěkná, leč nepravděpodobná (skutečně by v dnešní cynické době byli Beatles se svými písničkami o lásce stejně relevantní jako v šedesátých letech?) a nikterak originální (v podstatě jen rozvíjí jeden nápad z Návratu do budoucnosti). Zpracování mrzké. Jde jen o hrozně ledabyle zkonstruovaný věšák na songy od Beatles, s lacinými vtipy (přejmenování Hey Jude na Hey Dude), nepřesvědčivou romantickou linií, nemožně napsanými ženskými postavami (problém všech Curtisových scénářů) a hrdinou, který všeho dosáhne (a nic podstatného neztratí) díky podvodu. Prefabrikovaný crowd pleaser bez jiskry, důvtipu, vizuální nápaditosti a jediné opravdové emoce, který v křečovitých dialozích jen předkládá hotové pravdy, nenechá diváka, aby si sám něco objevil a mohl žasnout a některým z nejlepších písniček historie dělá spíš medvědí službu. Vlastně s nimi pracuje úplně stejně jako karikatura ziskuchtivé hudební manažerky, na které si smlsla Kate McKinnon - jako s produkty, ze kterých je třeba vydojit co nejvíc peněz. 50%

Poválečná vizuální kultura v západních zemích (zejména dobové reklamy v televizi a časopisech) vytvářela iluzi, že žena považuje domov a domácí práce za absolutní vyjádření své osobnosti. Štěstí obrazy propagující tuto dělbu moci podvrací, když poukazuje na vyprázdněnost repetitivně opakovaných domácích činností a na proměnu ženy ve snadno nahraditelné zboží a některá vizuální klišé při reprezentaci žen a rodinného štěstí zvýrazňuje na hranu parodie. Zatímco populární média ženy přesvědčovala, že štěstí spočívá v lásce, manželství, mateřství a starosti o domácnost, Vardová varuje před možnými tragickými důsledky takto zjednodušeného uvažování, obírajícího ženu o individualitu a vlastní hodnotu, neodvozenou od jejího vztahu ke druhým. Štěstí nepředstavuje automatický vedlejší produkt přijetí určitého modelu soužití a rozhodně si jej nelze koupit, případně jej multiplikovat navýšením zdrojů našeho potěšení (třeba žen). Toto stanovisko, poměrně kritické k logice konzumní společnosti, Vardová sděluje tak subtilně (a zejména užitými stylistickými postupy, nikoliv v dialozích), že ironičnost filmu mnohým unikla a vnímali jej naopak jako útok na ženskou emancipaci. Z předchozí i následující tvorby režisérky i z jejích mnohých výroků je ale zřejmé, že obhájkyní tradičního (buržoazního) modelu rodinného štěstí a podřízené ženské role skutečně nikdy nebyla. 80%

„Isn’t that Columbo?“ Poučen evropskou filmovou avantgardou, potlačil Wim Wenders pro jednou svůj obdiv k americké kultuře a s úžasem světa neznalého dítěte vlétnul do ulic hlavního města své vlasti. Nechává se okouzlovat s námi. Slyšíme, co slyší andělé, vidíme, co snímá Alekanova nebeská kamera. Dotknout se ale nemůžeme. Jsme všude, nejsme nikde. Jsme diváci. Jak vlídněji vyjádřit úctu ke kinematografii? (Koho anděl požádá, aby mu pověděl o světě? Přirozeně filmového herce.) Neuskutečnitelné dotyky nahrazuje zvuk. Obklopuje, pohlcuje, bere nás za ruku a vede. Iluzorní dotyky nás provázejí, k těm skutečným jsme vyzýváni. Najděte si svého anděla, nebo se jinýma očima podívejte na toho, pod jehož křídly se již schováváte. 85% Zajímavé komentáře: Brygmi, novoten, sportovec

Mezi La Pointe Courte a Cléo od pěti do sedmi Agnès Vardová sedm let žádný celovečerní film nenatočila (neúspěšně se např. pokoušela o realizaci dobrodružné komedie La Mélangite). Na zakázku Francouzského úřadu pro turismus nicméně realizovala dva krátké propagační dokumenty (o Francouzské riviéře a zámcích na Loiře), pojaté mnohem ironičtěji, než se od reklamy na krásy Francie očekávalo. Jako akt vzdoru si pak „pro sebe“ natočila na 16 mm kameru němý černobílý filmový deník L'opéra-mouffe (1958), vyjadřující nápadně subjektivním a spíše instinktivním než pevně strukturovaným způsobem ambivalentní pocity zažívané ženou během těhotenství (radost, naděje, ale také úzkost a nejistota při pohledu na nešťastné lidi, kteří kdysi také byli dětmi) a ukazující nahé ženské tělo záměrně neerotickým způsobem. Filmem, který se nikdy nedostal do oficiální distribuce, chtěla Vardová poukázat na množství možností kinematografické reprezentace žen a ženské zkušenosti. Odmítnutím zavedených postupů při vyjadřování ženské subjektivity se poprvé projevila jako feministická režisérka. Jde zároveň o příklad lokálního natáčení („cinema de quartier“), čerpajícího náměty z konkrétního, umělci blízkého prostředí, v tomto případě pařížské ulice Mouffetard (jiným zástupcem takového filmu ve filmografii Vardové jsou např. Daguerréotypes).

Postupně hořknoucí indie romance i pocta slavným muzikálům, La La Land je filmem ukotveným v přítomnosti a přitom nadčasovým a naznačujícím, jakým směrem by se kdysi tak milovaný žánr mohl v budoucnosti ubírat. Více tady. 80% Zajímavé komentáře: Radko, Traffic, SeanLSD, HDeer