verbal

Sice tam nikdo nehází žlutým hnisavým abscesem a neřve „přespi – přespiču“ ani postavy nemají oči, jako by se urputně snažily vysrat, nicméně i tak je to zase jen ťamansky přiblblé mačkání manga pro slaboduché otoky (mozku) s až trapně úsměvným plagiátorským vlezdoprdelizmem kulturně degenerovaných Džaponců do otvorů ještě degenerovanějších Spojených sráčů. Nápaditost „her“ s šikmookým bukkakenýrem jménem Alice končí s prvním dílem, poté to ztelenovelizuje do očividné rýžomatrice Ztracených – „Co nejdýl dělej z diváka totálního čuráka“. Patrně tak vznikne asi milión sezón debilního natahovaní jednoduchého tupokonceptu, plných klišovité pouťové filozofie a existenciálních mouder pro kvocientně retardované prohlížeče hentaiomalovanek a přitroublé leštiče džojstyků, až všichni zapomenou, o čem byl vlastně první díl, a ukončí to nějakým jakože zapeklitě kokotplikovaným myslomrdem. Já už u toho rozhodně nebudu, ještě jedna řada a musel bych z pocitu trapnosti spáchat harakiri. Tímto definitivně máwám na rozloučenou všem kunám i Alicím.

„Ha-Loo? Tady Yoo-Soo Chooj, s kým mlufim?“ „Tady Kvajd, ty plagiátorká jebko! Volám z roku 2000, abych ti řekl, že bezskrupulózně vykrádat jeden z největších skvostů milénia, nepřiznat mu kredity a navíc ho ještě napajcovat slizkým ťamanským patosem a už opravdu megakokotskými dementparadoxy, to je přinejmenším na anální znásilnění neopracovanou bambusovou tyčí! A tak jsem Ti zrovna něco nechal v ledničce v misce s kimči, je to hnědé a po těch dvaceti letech už to bude i solidně fermentované. Dobrou chuť.“ „Ne ne ne, neumym šeški a ty folat omil, špatna frekfence, asiii…“ „Já mluvím anglicky, debile, a vím přesně, že volám do lupičství v Soulu! Ale máš pravdu, fuckt špatná Frekvence.“ „Ja končit, palit se mi tu pes a nemit čas, bo psat zrovna orikinalni scenaš k Obfyklym lakosnikum. Chtit nasrat Ferbala, fiš. Joesonghabnida-a-a-a… Cvak“. Naprostá bezostyšnost, ale zase ruku na rýžoviště, kdybych neviděl jeden z mých nejoblíbenějších filmů, asi bych jeden žlutý puchýř přistřelil.

Kevča si nostalgicky zavzpomínal na nejlepší roky a na stará kolena si to ještě přigerontil s Tancem s vnuky. Místy až oslizle pomalé drama o tom, jaxi dědek s bábou, krytí mentálně i sociálně slabším Živořícím býkem, vrazili pod jazyk nitrák a vydali se uparkinsnovat a umlátit francouzskými holemi incestní rodinku vypatlaných vidláckých potratů mámy Kellyové. Ovšem drama mrazivě bezútěšné, mocně bezmocné a s atmosférou hustší než poševní šlem mykotické cigošky, v němž Kevča toho protivného aterosklerotického honáka i Dianka obsedantně urputnou důchodkyni dávají s naprostým přehledem kauflandovských štamgastů.

Ta Nýsnova archetypální poloha přesprávňackých, morálně dokonale ukotvených zasraných pyjonýrů, co by se s ublíženeckým výrazem chcípajícího baseta sveřepě vydrápali pro to koťátko uvízlé na stromě, i kdyby byli bez nohou na kriplkáře, a před nimiž si žádní slabí, utlačovaní, vdovy a sirotci nemohou být jistí, že by jim i přes mrtvoly urputně netoužili pomoci, ať už si to přejí, nebo ne, už mě začíná pěkně srát! Nyní tu máme naprosto oxymorousovitého „poctivého zloděje“, klátivého to geronta, který ho prostě nemůže bohatý z posledních sil nadrobit do stále solidně apelující Volšovic Katky, protože ho kope do prdele kategorický imperativ. Tudíž se rozhodne pro veskrze kokotskou morální očistu a vydá své celočorkařské úspory všanc zkorumpovaným orgánům, protože Katka na něj přece počká, až si to odsedí. Sice už bude po přechodu, mít tři brady, zteřelého netopýra a kozy na pneumatice, ale morálně neposqrněná láska dozajista qete v každém starobinci. Ke vší té zhovadilosti navíc narazí na druhé straně barikády na neméně cukrkandlového, největšího Mirka Dušína v historii FBI, zarytého pejskaře a dobráka od kokotsti, pročež celý ten roztřepávač podbradků ještě vyvrcholí jásavě durovým defilé Mumulendem ke šťastně zapadajícímu slunci.

„OCD, OCD!“ „Kdo je tam?“ „Tady bipolár odvedle. Kurva, hned otevři, nebo rozkopu ty dveře!!!“ „Je odemčeno, pojď dál, já nesmím sahat na nic, co začíná na „K“, nebo má méně než tři slabiky.“ „Ne, díky, už nemám náladu.“ Dzzzzzzzz. Všichni ti, kdož v té záplavě fekálních trapáren a přitroublých hihňáren pro pubertální instáčové kokoty posledních let citelně postrádali nějakou milou, opravdu vtipnou a inteligentní kokotmédii, si teď pěkně srovnají ve skříni dokonale složené ponožky tak, aby jim v komínku na milimetr zařezávaly hrany na obou jeho stranách, vydrhnou si do běla ruce Savem, desetkrát zkontrolují, jestli opravdu zavřeli v kuchyni plyn, mimovolně pošlou všechny kolem nahlas do piče, umístí se naprosto symetricky na osu televizního křesla a ihned poté si to okamžitě nerušeně pustí! V podstatě stominutový vtip o tom, jaxe pár obsedantních kompulzistů takhle sejde v čekárně u psychiatra, ovšem vymazlený do perfekce tak, že mě přinutil několikrát se brutálně zachichotat, papoušci mě dokonce vychýlili z osové souměrnosti a na hodinu a půl mi to úplně odstřelilo toureta! „Kokoti vyjebaní!“ Dokonce jim v tom hraje i Babčáková a má skvělý iberský přízvuk. A Chimenézovic Saši bych z fleku dobrovolně vybělil záclony, přičemž by mi nemusela vůbec na nic sahat.

Je naprosto děsivé a zarážející, že po něčem takovém Du Zmrd ještě existuje. Prokázaným několika tisícům lidí, kteří kvůli jeho zcela vědomé a záměrné travičské enviromentální politice pošly nebo ještě pojdou pomalou a trýznivou smrtí, jakož i živořícím deformovaným teflonovým potrátkům, stačilo zacpat hubu pouhými 670 melouny (při ročním obratu 25 miliard musí kluci ve vedení Du Sit smích). Moc a šusťáky zjevně lehce vykoupí i prokázanou masovou vraždu a mrzačení, aniž by za to kdokoliv z těch progresivních, eticky nezávadných nenažerů musel doživotně dělal negrům pytložvejka v supermaxu. Možná je to také tím, že se kauza udála ještě před asociálními sítěmi a překorektnělým světem. Dneska by byl největší travič světa - Du Pont - do půl roku v Du Pě, protože by jej hysterické biomatky, Gréta Dummkopfová, elfští sluníčkáři a BLM (určitě zkapal i nějaký ten mouřenín) okamžitě umlátili pánvemi od Tefalu. Inu, dozajista záhy uvidíme, co zmůžou lidová virtuální média, až po těch 40 tunách ryb začnou chcípat i Valaši a Endyho Dezu už z toho nedostanou ani dezinformační články na iSUPovi a z ruky žeroucí ministři vnitra a spravedlnosti. Třeba pak za 10 let i u nás někdo splácá nějakou tu Temnou Bečvu a již popraveného Endyho bude za dodatečný trest hrát Magnusek. Každopádně solidní a až děsivý právní napínač, nápadně připomínající Grishamova Obchodníka s deštěm, akorát s hrůzně reálným základem a velmi špatným koncem.

Snad to nejhorší, čím se může už tak hnusná a nesympatická pičinka doprasit k totální odpornosti, je frizúra „Sandra Farzekašová na lovu gádžů aneb Cigánska Barbína“. To znamená odkysličníkovat si hlavu na barvu pochcané slámy, a přitom zachovat černočerné, huňaté brežněvovské obočí. Inu, v dobrém hororu by to ohyzdná neherečka možná i zužitkovala, nikoliv však v přiblblé, povrchní, šablonovité, po sté omleté a ve zvratcích rozpustné demenci pro Instakokoty, kterou ze žumpy nevytáhl ani jako vždy skvělý Vónovic Vincek a jeho dokonalé buzerantské pobíhání.

No a co, že to vypadá jako by to spatlali v roce 1940! No a co, že to předabovali přes plechovku od fazolí, aby to i znělo jako z roku 1940! No a co, že všichni ti panáci hrají jako o život a vypadají a pohybují se téměř totožně jako jejich předlohy z roku 1940! No a co, no a co, no a co, když je to bestiální nuda k posrání o nesympatickém dědkovi, který se tváří a mluví, jako by právě vylízal Adinu Mandlovou, a jenž jakože píše scénář k už tak přeceňovanému a prudivému Občanu Kejnovi, přičemž zažívá všeliká naprosto strhující dobrodružství. Například třeba večeří, leží v posteli, jede v autě Holým Údem roku 1940, unyle a nezáživně žvaní s prominentními židy nebo dokonce naprosto dechberoucně diktuje stenografce text. Bez dramatizace, bez příběhu, bez nápadů a totálně bez koulí, jen vyňuňané až do posledního hřebíku z roku 1940. A to jsem toho Finčra míval tak rád, než znolanovatěl a začal točit egomasturbační sračky pro hloupé snobské pozéry (mrk, mrk, Marku), artové hnědopichy a technohoniče nad dobovými kulisami. Tak s tímhle jdi do prdele, Davčo! Film má být především zábava a mě opravdu nikterak nerozptýlí dvě hodiny ve smyčcce čumět na, byť technicky dokonale retropřetočený, Příjezd lokomotivy, nebo na to, jaxi Burian nekonečných 131 minut sáhodlouze, ale autenticky!!! voskoval kníra, než se postavil k pokladně! To si příště raději večer infrákem nasvítím špajz a budu s nadšením do úmoru pozorovat, jak mi v něm nádherně dobově a černobíle plesniví cikorka po dědkovi, kterou v roce 1940 koupil u Meinla a jež se v naší rodině z úcty k předkům jakožto cenný historický artefuckt dědí z generace na degeneraci, a to až do doby, než ji nějaký zadek prohlásí za dávno prošlé plesnivé svinstvo a spláchne do hajzlu.

Když máš muchu v uchu, nebojíš se duchů! Chuarézovi a Inkviziční sklípek je po dlooooooooouhé době (Konžůrink, Synystr) zase jednou pořádný hororový horor, co se ani denního světla nezalekl. Ty poznáte tak, že jsou vesměs v modrých číslech, protože jim zdejší samozvaní „hororoví exprdi“, Livingyntelechtuálové, artové buzničky a jiní nudofilní rozumbradáči hystericky kurví rejtynk. A není divu! Nehraje v tom totiž ani jeden maják, ani astrální bába v kyslíkové masce, devadesát procent hrací doby se tam jen tupě nehoupou lustry, nevržou panty a nikdo z nikoho pouze opakovaně nestahuje v noci peřinu, aby to celé skončilo nějakým paranenormálním myslomrdem s esoterickou bafající šmouhou. Ne, je to přímočaré, ostré, bubavé pěkně od startu, odsejpající, poměrně surové a mít to trochu více inkvizice a větší detaily té báby, co tak ráda jedla hrušky, klidně to prohlásím za horor rocku.

Jsem toho názoru, že ženy by měly stárnout s grácií a je rozhodně daleko méně odporné vyprcat vrásčitou MILFku než Franknštajna. To Nikola Frackomužná je zjevně jiného mínění a v momentech, kdy selže kamerový filtr nebo ji zaberou obličej v celé té frontální plasticko - botoxové katastrofě, na vás náhle vybafne něco jako mutant strašlivého Borise Karloffa a obludné Glenn Close, kterou ještě navíc někdo vzal pánví přes držku. Nicméně pokud překonáte ten pocit na zvracení a vyženete z hlavy kompulzivní představy, že se na vás s chroptěním sápe špatně mumifikovaná padesátka, zjistíte, že se navzdory tomu estetickému hororu jedná o výborně napsanou, poutavou, odsejpající a precizně porežírovanou detektivku, jen se zombí v hlavní roli. A i tu zcela vymaže Džentlmeny čerstvě exhumovaný, herecky dokonalý děda Hugo Povolný, ač pílingem a plastickými malformacemi pohrdající, stále šarmantní, který po takovém výkonu může jen litovat, že probuznil svou kariéru vesměs komediálními rolemi lacině čurákujících romantických milovníků a moc se nepouštel do serióznějších či zvrácenějších hereckých poloh.