DaViD´82

Poněkud paradoxně to celé sráží předpokládaný největší klad - Helen Mirren. Narozdíl od svého minimalistického "galapředstavení" v roli Alžběty II. zde svou roli její předchůdkyně nezvládá (resp. zvládá, ale jen obstojně). Přesto je v poslední době na plátnech/obrazovkách nějak "přealžbětováno" a tohle ze všech počinů není ten nejlepší.

Michal Prokop se drží spíše zpátky a nechává konverzovat své dva hosty mezi sebou. Což vzhledem k tomu, že se v zásadě dodržuje schéma "umělec spolu s vědcem", vede k mnohdy zajímavým tématům. Problém je, když si hosté navzájem nesednou. Pak Prokop neumí vystoupit do popředí a diskuzi usměrnit či rovnou převzít otěže. Přesto převažují ty díly, kdy ho "není zapotřebí."

Překrásný filmový důkaz, že láska kvete v každém věku.

Arogantní inteligent, dobrotivý blbec, jedna večeře a neuvěřitelná spousta inteligentní konverzační zábavy, která nepoleví ani na vteřinu. Zčásti je to dáno dokonalým obsazením, nenatahovanou stopáží a především geniálním komediálním timingem nestora francouzské komedie Francise Vebera. PS: Že je Vladimir Cosma nepřekonatelný talent na jednoduché a chytlavé ústřední melodie snad ani netřeba dodávat, že?

Tradiční festivalové téma o nelehkém sbližování otce a syna. Jejich setkání sice ze začátku výrazně šustí papírem, ale tento typ filmů stál vždy spíše na hercích. Ti jsou zde zcela dokonalí. A tak ani moc nevadí, že je to celé předvídatelné, jelikož to i tak funguje na výtečnou.

Námětem poněkud ulítlá záležitost o nezaměstnaném a naivním chlapíkovi, který se z lesů vydá napříč Argentinou předat nemocnému Diegu Maradonovi kořen, který ho v jistém úhlu možná vzdáleně připomíná... A možná také ne. Začíná to jako pseudodokument a postupně se to mění v příjemnou road-movie s nadhledem o hledání a poskytování naděje.

Nechcete si to někdo zkusit naživo? Kdyžtak vždy 29. února na Střelečáku. Vezmete-li sebou pořádné repráky, tak k tomu může být i ta geniální hudba. Kitano sice nedorazí, ale sehnat nějakého charismatického santuse, který by si pro krabicové víno koleno nechal vrat, není v okolí zase až takový problém. Nejbližší příležitost se naskytne děvětadvacátého února léta páně 2012. Těším se a lovu zdar!

U tohoto typu pořadů vždy závisí především na moderátorovi a hostech. Sice si již po třech letech pravidelného vysílání začíná Kraus trochu (no dobře, trochu více) opakovat, ale stále je dostatečně zábavný aby dokázal úroveň pořadu dlouhodobě udržet. První bod se tedy daří, ovšem s tím druhým je to v poslední době již poněkud slabší. V každém díle je alespoň jeden nadmíru zajímavý host, ale kde jsou doby kdy se to dalo říci o všech třech pozvaných. Je mi jasné, že vzhledem k naší velikosti tu prostě tolik lidí není, ale stejně... A taky si Kraus starší mohl odpustit prostor pro muzicírování svého synátora. ... a uvolněte se, prosím.

Převést Kinga na filmové plátno v důstojné podobě není nic lehkého. Zatímco v jeho nehorrorové produkci se hned několik nemálo kusů zdařilo výtečně zadaptovat, tak v rámci jeho strašidelné tvorby se zadařilo vlastně jen jednou. Je tedy celkem překvapivé, že se nakonec málem podařilo tuto tristní bilanci napravit rutinérovi jakým Hafström je. 1408 je kvůli omezenému prostoru zcela závislá na ústřední postavě. Cussack se naštěstí ukázal jako výtečná volba. Jeho charisma podpořené značnou dávkou cynismu, spolu s nezaměnitelným chraplákem, drží snímek nad vodou i během mnoha slabších momentů. Zásadním problémem je, že po skvostné úvodní hodině se tvůrci nevydali přímou cestou rovnou do finiše a čtrnásetosmičku zbytečně, a až nedůstojně, natahují. Zpočátku je zde skvěle budovaná atmosféra, spousta nápadů a několik vykrádaček jiných Kingových povídek (Římsa apod.). Jenže ve druhé části tempo výrazně zvolní, děj se vydá do vod v nichž plavat neumí a atmosféra se takřka zcela rozplyne. Ani ty nápady zde již nejsou, jelikož se pouze opakují variace na již viděné věci z předchozí stopáže. Film 1408 je tak ve výsledku tím samým čím je jeho literární předloha v Kingově tvorbě. Tedy nadprůměrným řemeslem, které nezklame, ale rozhodně se nestane záležitostí, která by nějak výrazněji utkvěla v paměti. PS: Ze třech existujících zakončení je jednoznačně nejlepší to "ne-až-tak-happy-endové".

Výtečný Jack Black, dobrý nápad a jedna velká pocta na plátně opomíjenému hudebnímu žánru. Ve výsledku pak vůbec nevadí, že se to zuby nechty drží klasického mustru rodinné komedie o outsiderech.