Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Dráma
  • Komédia
  • Animovaný
  • Akčný
  • Krimi

Posledné recenzie (3 529)

plagát

The Traitors (2022) (relácia) 

Když je koncept nejsilnější devizou, stejně jako největší přítěží. Co si budeme, "dvacet soutěžících, mezi nimi tři čtyři zrádci hrající s nimi proti nim, zrádci každý večer jednou mohou vyřadit kohokoli chtějí, a ti nevinní každý večer vyhazují jednoho ze všech soutěžících, o kom jsou přesvědčeni, že je zrádce", to je nosné jak hovado. Problém je, že to není dotažené a promyšlené... Předně klasické "Survival" soutěže týmu o peníze jsou tu bez nápadu a tenze, nejsou nikterak napojeny na koncept "zrádce/věrní mezi námi" a působí jako táborové soutěže. Zajímavost celé soutěže stojí a padá na kvalitě a schopnostech zrádců, výhradně oni tvoří hru, ostatní tančí dle jejich not. Pokud nejsou tupci (což většinou nejsou), zvolí strategii "vraždy si necháme na schopné protivníky, kteří by měli schopnost/strategii našeho odhalení" a ty "méně schopné" necháme povyřazovat sebe sama směsící paranoi, kafkovských obvinění, citů, aliancí a emocí. Dochází tedy k tomu, že nejzajímavější pasáž je prostředek série, kdy je ve hře ještě i pár schopných hráčů a je radost sledovat, jaký přístup a strategii volí zrádci pro přežití. Pokud uspějí, v podstatě se to jen antiklimaticky dohrává do finále, kdy je to o tom, zda se náhodou i na blbce neusměje štěstí. Může totiž dojít k situaci že ti/ten/ta, co to oddřeli, mají houby a vítězství bez přičinění spadne do rukou cannon folderu, jehož jediným přínosem bylo, že jsou neschopní, důvěřiví, lehce ovlivnitelní a v podstatě leklé ryby bez přínosu a proto vydrželi tak dlouho. Plně chápu, proč zrovna tato reality show vzbudila takové haló, proč vzniká jedna národní variace vedle druhé, proč je to všude hit, a že ti co na ní nezískají licenci, připravují vlastní variace téhož. A právě z nich nevyhnutelně bude nějaká lepší, protože podchytí ony nedostatky. Ostatně, už kdyby se pouze nakombinovalo toto s The Mole, tak by to byla absolutní pecka. | S1: 4/5 | S2: 4/5 |

plagát

Bisangseongeon (2021) 

Devadesátkový katastrofický "jsme v letadle a jsme v háji" snímek zpožděný o dvě dekády. Každopádně na vrcholu pomyslného seznamu pocovidových filmů "rozhodně nechci vidět za letu, zatímco vedle mě někdo pokašlává". Vynecháme-li aktuálnost, tak zbývá poctivá žánrová práce. Navzdory přepálené stopáži to šlape, umí to být adrenalinové (volný pád), stejně jako jímavé (nepřistaneme), občas sympaticky nekompromisní a byť se to nebojí za své přijmout nejedno klišé, tak se to v rámci mezí drží ve vodách uvěřitelnosti.

plagát

Problém tří těles (2024) (seriál) 

Již předloha dojíždí na to, že se autor sice nosně vyžívá v hard sci-fi, problémech, otázkách, disputacích, procedurálnosti, analytických postupech... Což to činí zajímavým, odlišujícím se od žánrových souputníků, ale neumí to zaobalit do děje (osnova funguje, detaily ne), výstavby (opakovaně se hřeší na "teď ti polopatě vysvětlím dopodrobna své spletité plány"), vybudovat živoucí charaktery (jsou spíše nositeli myšlenek, charakterových rysů či jednání než postavami z masa a kostí). Je to nesporně zajímavé, ale nikoli zábavné. Nejblíže to má k Tedu Chiangovi, tomu ale nechybí i nějaký ten literární talent. Když tedy Problém tří těles zadaptujete způsobem, který upozaďuje disputace nad problémy, který se nevyžívá v procedurálních postupech a byrokracii, "pozápadňuje to", tak je až s podivem, že se to nerozpadlo jak domeček z karet. Ano, je to místy tupé, naivní a s jednorozměrnými postavami (což platí i o předloze), ne nezachraňují to podnětné úvahy a řešení velkých problémů včerejška/dneška/zítřka (jako v předloze), ale "háv velké výpravné sci-fi" to šikovně dokáže zakrýt. Natolik, že i navzdory pozvolnému tempu a všemu výše vyřčenému, to ani chvíli nenudí. A v nejlepších momentech (velká odhalení "We See All the People", krájení tankerů apod.), kterých nakonec není až tak málo, to umí i nadchnout. | S1: 4/5 |

Posledné hodnotenia (8 807)

The Traitors (2022) (relácia)

09.04.2024

Bisangseongeon (2021)

08.04.2024

Godzilla a Kong: Nová Ríša (2024)

06.04.2024

Opičí človek (2024)

03.04.2024

Percy Jackson a bohovia Olympu - Season 1 (2023) (séria) (S01)

02.04.2024

Ďáblův plán (2023) (relácia)

02.04.2024

Physical: Sto statečných (2023) (relácia)

02.04.2024

Marvels (2023)

01.04.2024

Brawn: Neuvěřitelný příběh Formule 1 (2023) (seriál)

01.04.2024

Reklama

Posledný denníček (6)

(do)Hráno... 2024

 Balatro (2024; PC) 5/5: Slay the Sequel of Poker with Tarot Jokers. Deckbuildingový rogue-like v jakože poker hávu. Autoři nikterak předobrazy, u kterých se inspirovali, neskrývají. Jsou, jak také jinak, ryze karetní. Hádáte správně; především se jedná o Slay the Spire, Poker a Solitaire.

Balatro oplývá veškerými proprietami kvalitního deckbuildingu i rogue-like; každým pokusem o zdolání odemykáte nové a nové karty/balíčky/bonusy, obtížnost je vysoká a... A především je to echt (ale jakože festovně echt) návykové. Z každého z těch tří předobrazů autoři jak na potvoru vytáhli tu nejchytlavější složku daného titulu. A to každý z nich je ta nejčistší možná ukázka pojmu "nehorázný žrout času".

Jedinou pihou na kráse je repetitivní po čase na nervy lezoucí hudební podkres. Lépe ho vypnout a poslouchat u toho podcasty. A pokud máte nahrané demo, tak plná verze je to samé; jen více módů, karet, výzev apod. Což se dalo čekat, na škodu to v žádném případě není, jen je dobré mít správná očekávání.

Každopádně garantovat lze jedno, pokud k tomu přistoupíte "zkusím jednu partii, to stejně nevypadá jako můj šálek čaje", zjistíte že se vám vytratilo několik hodin času. A tento zvláštní a stěží vysvětlitelný fenomén nastane vždy, když to pustíte.

Jakkoli to nepřináší ani náznakem nic nového (ostatně deckbuildingových variací na poker již pár je), tak to co to dělá, to dělá nejlépe široko daleko. A když náhodou ne nejlépe, tak rozhodně s přehledem nejvíce návykově.

 Paranormasight: The Seven Mysteries of Honjo (2023; PC) 5/5: The stronger the desire to resurrect someone, the stronger the urge to kill...

 Vizuální novely to mají setsakra těžké. Mnohahodinové ne až tak interaktivní (ne)hry, kde odklikáváte kvanta žvatlání na statických obrazovkách. Stojí a padají na kvalitě zápletky, postav a dialogů. Což jsou tři samostatné disciplíny a kvalita jedné nerovná se kvalita i v druhé. Jakkoli jsme již pár zdařilých titulů v rámci žánru hrál (nejlepší, za mě, navzdory kolísavým kvalitám stále hry z "Ace Attorney" universa), tak až Paranormasight řeší veškerá úskalí žánru.

 Byť se vyhnu všem spoilerům, tak vězte, že tohle je titul, který patří do kategorie "nejlépe nevědět vůbec nic a skočit do toho po hlavě". Opravdu.

 Každopádně žánrově jde o psychologický znepokojivý thriller s nádechem paranormálna. Dejme tomu v duchu "Dotek Medúzy". Dává si to načas, ale jednu každou situaci, zvrat i charakter si to pečlivě vystaví, připraví a náležitě zužitkuje. Největší devizou je nesporně kvalita psaní. V rámci žánru i v rámci her jako segmentu zábavy.

 Postav je habaděj, ale jedna každá je nosná, s motivacemi, nic není černobílé, o jedné každé je radost se dozvídat více. O zápletce, která se odehrává během "jednoho dne" platí to samé. Ambivalentně se to pohybuje na pomezí několika žánrů, zvratů plno, neustále je to napínavé, umí to být nekompromisní. A pak je tu zlatý hřeb v podobě kvality samotných dialogů, možná vůbec nejtěžší disciplíny vizuálních novel. Chytit rytmus, čtivost, nežvatlat a nechrlit kvanta textu, přesto dát jedné každé postavě "vlastní hlas" a prostor... Nic lehkého. Zde se to daří výtečně. Zároveň díky vícero liniím, se neustále děje něco trochu jiného, přesto jedna každá posouvá postavy i děj vpřed.

 I na drobné adventurní a puzzle mechaniky dojde. Postavené jsou kolem toho, jak umíte nakládat s informacemi. Jsou pěkně vymyšlené, ale je to koření zážitku, nikoli středobod.

 K tomu to má nebývale zachycené genius loci Sumidy (čťvrť Tokia); skrze místní detaily a historii... Po Sumidě jsem se svého času něco nachodil a tohle těm "generickým japonským ulicím" dává i zpětně charakter. Skvěle vmícháno a jde o nedílnou součást celku, další charakter příběhu.

 Nejde nezmínit ještě i excelentní (ale jakože opravdu excelentní) soundtrack. Vizuální pojetí, CRT televizní stylizaci, rozčlenění poznámek. Když se k tomu přičte délka tak akorát, tak mě nenapadá nic, co by bylo na překážku. Samozřejmě, některé ze zvratů (speciálně ten finální) sednout nemusí každému, ale autoři hrají s otevřenými kartami. Je to v rámci vystavěného světa zasloužené a je to od počátku promítnuté do struktury i "hratelnosti", to se jim zase musí nechat, žádnou habaďůru s hráčem/čtenářem nehráli.

 Největší doporučení za mě však je, že případné naznačené pokračování (děj je uzavřen, ale několik málo postav se smysluplně s dalším případem může objevit), bych bral/hrál/četl/kupoval okamžitě.

 Humanity (2023; PS5) 4/5: Osvícení Lemmingové pro 21. století. Hravá a nápaditá puzzle hříčka, která se odvážně pustila do práce s přesahovými a nadčasovými tématy vývoje lidstva. A to vše bez tradičního děje, pouze skrze mechaniky, stylizaci a pár dialogových vět před některými levely.

 S ohledem na živost a proměnlivost mechanik, by bylo ochuzující být konkrétní "kudy a jak" se to vydává, ale pro představu platí, že cílem je pomocí příkazů vést davy z bodu A do bodu B. Lidé jsou zobrazeni jako odosobněná masa ovcí, se kterou můžete nakládat dle svého uvážení a slepě následují vaše příkazy a dostat jich dostatečné množství lidí do konkrétního bodu; potud ona spřízněnost s Lemmings. Někdy programováním sady kroků budoucích, jindy dynamickým situačním úkolováním... Ano, je to generické a nicneříkající, ale byla by škoda se ochudit o překvapení co vše a jak dokáží tvůrci s jednoduchým "z A do B" vymyslet.

 Nejde o logický mozkovar, spíše než jeden koncept rozpracovaný v průběhu několika desítek úrovní se stoupající komplexitou a obtížností variováním téhož, se to mění pod rukama čili se mnohdy tak trochu začíná odznovu s jinou mechanikou či vychytávkou. Zda je to výhoda či ne, je na vás, oba přístupy k logickému žánru jsou validní. Když nic jiného, je to variabilní.

 Jakkoli to není až taková výzva (dokonce jsou zde i úrovně, které můžete splnit zcela mimoděk, ani nevíte jak), tak přeci jen jsou zde i komplexní výzvy, kdy už nějaký čas ve své hlavě "chápu co mám udělat, ale sakra, jak s tím co mám k dispozici?" přemýšlením strávíte. Většinou jsou to však bonusové podmínky (dostaň do cíle i “©Oscary®”) jednotlivých úrovní či dobrovolné výzvy "úroveň XY splň za těchto konkrétních omezujících podmínek".

 Za celou herní dobu (cca 15 hodin při splněním veškerých achievementů) nenarazíte na žádný zásek, kdybyste bezmocně dlouhé hodiny bloumali jako tělo bez duše a nemohli rozlousknout zapeklitý problém. Mě jeden drobný potkal, ale ten byl způsoben mou nepozorností, nikoli obtížností daného levelu. Mozek vám to neuvaří, ale ani netečností mrznout nebude.

 Díky pojetí, stylizaci a tématice jde o první titul, který bych si s gustem opravdu rád zahrál ve VR, který to hodně propaguje. Stejně jako editor úrovní a galerii uživatelských levelů.

 Není to nejobtížnější ani nejoriginálnější puzzle indie titul posledních let, ale to co dělá, dělá sakra dobře, chytlavě a nápaditě.

 Cobalt Core (2023; PC) 4/5: Slay the Spire (deckbuilding, card play, map) meets Into the Breach (graphics, tactics, movement, time-repeat, pilots) with a dash of Galaxy Trucker (theme, encounters, ship parts). What's not to love?

 Perhaps a lack of content after a few hours of play, and although the characters and the deck building around them is variable enough, they don't feel that different from each other.

 If the creators continue to add content, this has unprecedented potential. If they don't, that's reprehensible, as the gameplay loop here is better built and more engaging than the vast majority of genre-related games. And there have been countless of them in recent years.

 Tinykin (2022; PS5) 4/5: 

 Shadows Over Loathing (2023; Switch) 4/5: "Swell." Nemlich to samé co West of Loathing pouze místo westernu se, alespoň tedy na papíře, jede v hávu klasického horroru; o tom však později. Dalo by se slovo od slova zopakovat vyřčené o předchůdci, a byla by to bezezbytku pravda i o následníkovi. Jedno zda by to bylo zrovna o kladech či záporech. Obojí je platné.

 Tratí to, paradoxně, na zmíněném horrorovém hávu. Kde minule propojení "RPGčková parodie na westernový žánr" fungovala, tam nyní "RPGčková parodie na horrorový žánr" nefunguje. Ono se to totiž přetvařuje, jak se to ponese v poetice gotického horroru, aluzí na Lovecrafta, Poea apod. Jenže skutek utek. Jsou zde dílčí elementy zmíněného, nikoli všeobjímající pojetí, které by horrorový žánr protklo napříč celým titulem od mechanik po humory. Jmenovat se to West of Loathing 1.5: A Fleeting Forays Into the Horror Waters bylo by to příhodnější.

 Že na titul, který hodnotím natolik kladně, kydám tolik negativ? No ano, ale nezapomeňte, že platí, že klady si to ponechalo. To znamená hravost, fenomenálně napsané texty, humor, který není na sílu, každá kapitola se hraje trochu jinak, skvělé objevování nepovinného obsahu (toho je tradičně více než "hlavní linie") a... A viz komentář u předchůdce.

 Doufám, že autoři v sérii budou pokračovat. Ovšem ještě více doufám, že půjdou s oním konceptem ještě o krok dále a nebudou jen přešlapovat na místě. Protože ve zdejším podání přešlapování sice mrtě baví, ale potřetí by již nemuselo.

 Please, Touch The Artwork 2 (2024; PC) 4/5:

 20 Small Mazes (2024; PC) 4/5: 

 Sheepy: A Short Adventure (2024; PC) 4/5: 

 Persona 5 Tactica (2023; Switch) 3/5: "But if one does nothing but run away from pain and suffering, can you really call it living?"

 Spin-off jedné z nejlepších her všech dob, který se dlouho tváří, že je čistě pro fanoušky postav. Nic se nevysvětluje, postavy se nepředstavují, sází se na to, že to hrajete kvůli starým známým, se kterými chcete prožít další dobrodružství. A že je to tentokrát v hávu taktické X-COM like (jakkoli to má zdaleka nejblíže k Mariovi a Kválíkům; volným pohybem, manévry, chibi stylizací) tahové akce není zdaleka tak podstatné jako váš vztah k členům Phantom Thieves. Předchozí spin-offy byly tu taneční arkády, jindy Dynasty Warriors style akce "jeden mocný versus mnógo²". Očekává se, že to hrajete nikoli kvůli žánru, ale kvůli vám dobře známým postavám.

 A dlouho to tak opravdu je. Žádný děj co by to táhl, žádné představení postav. Naskakujete do rozjetého vlaku. Chytlavá úderná hratelnost misí (v žánru nic světoborného, spíše  "co funguje jinde, nerozbíjej") k tomu kecačky v úkrytu. S pátou Personou to má společné postavy a některé mechanismy. Nejde však o RPG, nejde o simulátor "školního roku", nejde o vztahovku, nejde o vizuální román. Nejde, a nemá jít, o pokračování Persony jako hry, ale o pokračování osudů/vztahů hrdinů z páté Persony. Na tom není nic špatně, kdyby...

 Kdyby se to postupně nezačalo měnit k lepšímu a přístupnějšímu titulu. Od druhého světa (tedy ve čtvrtině hry; tj. cca po osmi tutorialových hodinách hraní) začíná být jasné, že tu přeci jen tvůrci mají nový příběh, charaktery i hru, jen se to, kdo ví proč, rozhodli novým hráčům zatajit a odradit je úvodní čtvrtinou, která jim nemá co nabídnout.

 Ukazuje se, že to není "nové dobrodružství Phantom Thieves", ale příběh "starce" Toshira a "rebelky" Eriny za účasti oné středoškolské chásky. Druhé a třetí království (zdejší obdoba paláců z Persony) totiž příběhem, stylizací, postupným dostáváním se na kobylku "vo co gou", působí jako vystřižená pasáž z páté Persony. Za mě by ani nešlo o nejhorší z nich. Ba naopak. Rázem to začne fungovat, protože dva ústřední nové charaktery se vyprofilují, začne to fungovat na emoční úrovni, je to osudové a i design misí a nepřátel se zlepšuje. Rázem to šlape.

 Než dojde na vrchol v podobě velkého finále na konci třetího světa. Někoho však napadlo "dějově i charakterově jsme vše dotáhli k uspokojivému konci, ale je to nějaké krátké, tak pojďme přidat ještě čtvrtý svět, kde už kašleme na příběh i nějaké vymýšlení nových věcí, nepřátel a mechanismů, prostě znovu využijeme předchozí levely i bossy, tím to natáhneme". Děs běs a neúcta k hráči. Aspoň že finální boss a epilog to zachraňují.

 A jaké to je čistě žánrově? Nadstandardní. Byť se to tváří, že bude různá náplň misí, tak drtivá většina z 52 je "v určeném počtu kol vybij všechny nepřátele na mapě" a nápaditější variace se nechávají na vedlejší mise (je jich 15 a jsou to takové puzzle hříčky) či na souboje s bossy. Co postava, to jiný set schopností, předností a slabostí, typů nepřátel není mnoho (paradoxně se více mění propriety v rámci map než protivníci; a tak vás čekají výtahy, páčky, teleporty...), ale levely jsou malé, vždy přehledné a na vyšší obtížnosti to umí být i výzva (na normální je to za mě příliš lehké).

 Pokud jste fanoušek Persony a sednou vám taktická tahová RPG, tak se tu pro vás skrývají dvě perfektní čtvrtiny uvozené na počátku a na konci segmenty, přes které je třeba se kousnout. Pokud nejste fanoušek Persony, nebo taktických tahových strategií, tak nemá smysl tomu věnovat čas. A už vůbec ho tomu nevěnujte, pokud vás Persona láká, ale nechce se vám hrát hlavní titul. Tohle by vás, přes nesporné dílčí kvality, spíše odradilo než co jiného.

 Dorfromantik (2021; PC) 3/5: Carcassonne meets Islanders. Akorát je to horší obou jmenovaných. Příliš jednotvárné a kolovrátkové.

 Tricky Doors (2021; PC) 3/5: 

 Dodgeball Academia (2021; PS5) 2/5:

 100 Capitalist Cats (2024; PC) 2/5: Hráli jste jedny "stokočky", hráli jste je všechny. Jediný přínos je, že pokud potřebujete zcela (ale jakože ZCELA) bezmyšlenkovitou činnost, tak zde je kondenzovaná do pětiminutové hratelnosti (abychom se pochopili, celé je to na jedno zahrání a to zahrání je pětiminutové). Doporučit se to nedá, autoři do toho nedali žádnou snahu, ale svůj účel to plní. Rutině, nudně, bez ambicí.

 100 Robo Cats (2024; PC) 2/5:

 100 Christmas Cats (2023; PC) 2/5: 

 100 Asian Cats (2023; PC) 2/5: 

 100 Ninja Cats (2024; PC) 2/5: 

 100 Dino Cats (2024; PC) 2/5:

 Mothmen 1966 (2022; PS5) 2/5: Čert vem, že je to kratší než kdejaký film, že to nemá herní prvky... I kraťoulinká přímočará vizuální novela bez větvení děje a rozhodování může mít dopad a strhnout. Musí však být dobře napsaná. 

 Což zde neplatí. Naopak právě úroveň textů je žalostná. Žvatlání pro žvatlání, všichni mají stejný projev, žádná logika v jednání, motivacích, jedna deus ex machina stíhá druhou. A ne, nelze to omluvit "vždyť je to jakože pulp". Protože fungující pulp musí být dobře napsaný či aspoň skvěle hratelný. Zde neplatí ani jedno. Největším kladem je tak, paradoxně, ona titěrná (ne)délka. Utrpení aspoň netrvá tak dlouho.

 100 March Cats (2024; PC) 1/5: 

 Interaction Isn't Explicit. (2024; PS5) 1/5: Koncept/nápad zpracovat studii "interakce ve hrách" skrze interaktivní dílo namísto textu/videa je nosný a sedne jak prdel na hrnec.  

 Jenže všechny ty tisíce nápadů, které vás napadají na první dobrou (ukázat proč se něco řeší kontextově, proč pro něco je zažité schéma, jak by to vypadalo být to jinak, jak komunikovat hráči prvky a milióny dalších věcí), tak po nich ani vidu ani slechu. 

 Ve výsledku je to beta verze špatného engine (s dobře trefenou vizuální stylizací, to zase ano) a klasických odklikávacích textových tutorialových hintů. Po studii ani vidu, ani slechu. Jakýkoli tutorial z libovolné hry je v ten moment rovněž studií. A jakýkoli titul to má zpracované lépe.

 Tímto stylem bych za studii jazyka českého mohl vydávat následující tvrzení. Věty se skládají ze slov, slova mají kořen, slova mají i písmena, písmena jsou z abecedy... Tak v takovém stylu se zde jede.

 Proč tomu tak je, proč se vžilo to či ono schéma/řešení, jaké má (ne)výhody, názorně to předvést. Nada, nic, houbeles. Výsledkem je kraťoulinký výkřik do tmy. Nic nesdělí, sere mramor a ještě se špatně ovládá/hraje.