DaViD´82

Politika je svinstvo. Novináři jsou vychcánci. Klasická novinařina to má nahnuté. Tony Gilroy umí psát. Kevin Macdonald má čuch na zajímavé aktuální látky. Russell Crowe má charisma i s taťkovským panděrem. Helen Mirren umí strhnout i na minimáním prostoru. Jeff Daniels již má nejlepší roky za sebou. Rachel McAdams je naprosto nezajímavá. Prostě samé staré známé pravdy, které bezezbytku platí i zde. Jediná pravda, která neplatí je ta o zbytečných remacích, tenhle je všechno jen ne zbytečný či špatný. Nijak britské předloze dobré jméno nehanobí, spíše naopak.

Nápad to sice originální příliš není, ale to vtažení diváka nejen skrze magii stříbrného plátna je rozhodně vyvedené, to se zase musí nechat. První půlka s érou němého filmu přes grotesky až po Leoneho segment je takřka dokonalá. Má to nápady, spád, je to vtipné i perfektně udělané a nejednoho filmového fanouška to jistě nadchne. Problém je s druhou polovinou, která už se změní pouze ve vršení odkazů ve stylu pejska s kočičkou. Hvězdné války! Titanic! Costner! Exorcista! Monty Pythoni! Zpívání v dešti! Mary Poppins! A tohle a támhleto i tamto... Chybí snad už jen Chuck Norris. V tu chvíli už to přestává být zábava. A navíc si člověk začně všímat, že Martin Short opravdu není ani sympatický natož vtipný.

The Movie That Rocked... Láska nebeská šířila dobrou náladu skrze lásku, Vánoce a vztahy. Piráti na vlnách šíří to samé (a stejně kvalitně, ještě více vtipně, ale z logických důvodů již ne tak dojemně) skrze sex, drogy a rockenrol. Stejně tak platí, že i tady lze Curtisovy objektivně vyčítat spoustu věcí. Jenomže, opět jako u Lásky nebeské, je to naprosto smeteno kamsi mimo zřetel tou tsunami "just feel good". A ano, drtivá většina postav je sice v duchu Billyho Macka, ale sakra, to přece není ani v nejmenším zápor, ne? Krom toho je tu lahůdkově využit Morricone, o doslova geniálním výběru a využití dobových rockových pecek ani nemluvě. PS: Ke konci je vidět výrazné krácení (především Branaghova linka), tak doufám, že na DVD bude stejně výživná sekce vystřižených scén jako u předchozího Curtisova počinu, tohle si to plně zaslouží.

Škoda, že nikdy nevzniklo pokračování čistě o Joubertovi, ta postava má v sobě neskutečný potenciál. A jen tak mimochodem, jsem sám koho již od dětství naprosto očarovala ta Turnerova náplň práce?

Špionážní thriller, který není ani trochu komedií a přitom v něm neustále naháněný hlavní hrdina neumí ani řídit a je spíše nepraktický idelista? V téhle poloze se mi to líbilo moc, jenomže, jak už zmiňuje Woody, najednou se při jednom z přesunů mezi Londýnem a Berlínem hlavní hrdina změní v prohnaného zkušeného "action hero", kterému to pálí lépe než olympijským vítězům ve střelbě. A přitom pár minut předtím ani nerozpozná zajištěnou zbraň. Ne, že by to v té druhé poloze bylo nějak špatné, ale takových filmů jsou kvanta. Zatímco thrillerů s "ňoumou", aby to zároveň nespadlo do komediálního tónu, je zoufale málo. Celé je to ještě o to divnější, že po té vsuvce se to vrátí zase zpět kde to bylo. Jinak je ovšem Holcroftův pakt kvalitní zástupce svého žánru. Caine je výtečný, hudba rovněž (hlavně ty nesčetné variace na hlavní "pirátský" motiv), s tempem problémy nejsou, děj je patřičně spletitý, ale celkem jasně čitelný a navíc ta lahůdková angličtina v podání Bernarda Heptona. To je prostě požitek.

Choreografická óda na pohyb (a patos) v kung-fu "pohádce" na dobrou noc. Děckám bych jí však nepouštěl, po téhle by určitě spát nešla.

Jedna kniha, dvě takřka shodné adaptace i stopáže a přesto tolik rozdílné zážitky. Mannova verze má na své straně Williama Petersena, Joan Allen a mnohem (ale mnohem) lépe zvládnutou scénu s tygrem. "Klasický Mann" je z toho ovšem cítit snad jen ve scénách mlčenlivých pohledů na deštivé noční město a v momentech kdy dění podbarvují padnoucí písničkové songy. Celé to brzdí zbytečná utahanost se spoustou scén, které měly skončit na podlaze střižny a nulové napětí. Ratnerova verze má zase hollywoodské parametry. Takže o něco (ne o moc) lepší tempo, pohlednou výpravu, jakés takés náznaky napětí, úvodní scénu a výborné obsazení naprosto všech rolí krom těch zmiňovaných výše. Oba počiny to tedy dotáhly do ranku "dobrý film", ale ani o píď dál. PS: Komentář je zkopírovaný záměrně.

Je Americká noc magická? Některé pasáže ano. Jiné ne.

Herzog by si mohl, a měl, podat ruku s Jonem Krakauerem, autorem Útěku do divočiny. Osudy, které sledují, a ostatně i jejich následné "adaptace" mají tolik společného, až to zaráží. Snad jen s tím rozdílem, že Treadwellův postoj "všichni medvědi jsou jako Méďa Béďa" byl tak odtržený od reality, až se stal smutnou parodií toho, co vyznával. Větší nerespekt k divočině, aby jeden pohledal. Na druhou stranu pokud se on cítil šťastný, tak proč ne. Jenomže dle mého necítil, pomineme-li "I love you all" fasádu, tak zřejmě moc dobře věděl, že na něj medvědi hážou bobek. Proto je v mých očích nejsilnější pasáží ta jedna jediná věta, kdy si tuto skutečnost přiznává. I přes slabší a nudnější momenty, stižené mnohdy syndromem mluvících hlav, se mi Herzogova pitva jednoho civilizačně zakomplexovaného charakteru líbila. Ono totiž nikdy nic není pouze černobílé.

Ztělesněná asertivita jdoucí ruku v ruce s trefnou a sakra vtipnou satirou. To jak Ashby zvládá ukočírovat scény, které by od kohokoli jiného vyzněly trapně (a to nejen ty se sexuálním podtónem), je sice obdivuhodné, ale u něj nikterak překvapivé či snad ojedinělé. Sellersův výkon jsem chtěl do nebes vychválit takovým tím otřepaným spojením "životní výkon", ale pak jsem si vzpomněl na všechny jeho role a bylo by to vůči nim nefér. Jenomže pak si zase vzpomenu jak minimalisticky a oduševněle zahrál roli, kterou by 99,999 procenta současného herectva přehrávalo či přetvořilo v jakousi politováníhodnou kreaturu...  a tak tu lacinou podpásovku chtě nechtě napsat prostě musím. Tohle totiž JE Sellersův životní výkon.