DaViD´82

Buranská komedie, která krom dvou až tří momentů není vtipná. Krom velice slušných automobilových honiček nemá moc co nabídnout. A ani těch honiček v "rasistické" káře nakonec není tolik, aby zvládly vytáhnout tohle táhnoucí se béčko alespoň do vod průměrnosti.

Tak trochu jiný western od Sama Peckinpaha. O přátelství za doprovodu písňového soundtracku od Boba Dylana. Životní role Krise Kristoffersona, jedna z nejlepších Jamese Coburna a skvělá herecká příležitost pro Dylana. Je to pomalu plynoucí rozjímaní zasazené do klasických westernových reálií. Jak jsem zmínil na začátku - prostě tak trochu jiný western.

Ohromně silné výpovědi o pohnutých životních osudech několika žen nacházejích se v různých fázích "podzimu života". To vše pohledem Olgy Sommerové. Jejich názory na manželství, děti, vztahy, lásku, stárnutí... Prostě na život.

Je poněkud smutné, když v komedii o sexuchtivých bejcích pro náctileté je jediná fungující dějová linka; ta o opětovném sbližování rodičů v podání Šteindlera a Freimanové. Zbytek je takový... Naprosto shodný se Snowborďáky. Kotek s Mádlem se i nadále snaží být ultra-macho cool a mluvit "fákt hůstě", jenže i tentokrát jim to nejde. Humor opět nefunguje. Ani ne tak, že by byl trapný. On tu tak nějak žádný není. Je zde spousta míst, které by potencionálně mohly fungovat, ale Janák je spolehlivě zabíjí svým tragickým komediálním timingem, takže takřka všechny vyzní úplně do ztracena. Ovšem oproti Panicům a spol. jsou Rafťáci stále ještě docela dobře odvedeným řemeslem.

Ano, knize to nesahá ani po kotníky. I tak jde o velice zdařilou adaptaci, které stojí na minimalistickém Edwardu Foxovi a především na atmosféře profesionální přípravy na jeden atentát.

Poněkud paradoxně to celé sráží předpokládaný největší klad - Helen Mirren. Narozdíl od svého minimalistického "galapředstavení" v roli Alžběty II. zde svou roli její předchůdkyně nezvládá (resp. zvládá, ale jen obstojně). Přesto je v poslední době na plátnech/obrazovkách nějak "přealžbětováno" a tohle ze všech počinů není ten nejlepší.

Michal Prokop se drží spíše zpátky a nechává konverzovat své dva hosty mezi sebou. Což vzhledem k tomu, že se v zásadě dodržuje schéma "umělec spolu s vědcem", vede k mnohdy zajímavým tématům. Problém je, když si hosté navzájem nesednou. Pak Prokop neumí vystoupit do popředí a diskuzi usměrnit či rovnou převzít otěže. Přesto převažují ty díly, kdy ho "není zapotřebí."

Překrásný filmový důkaz, že láska kvete v každém věku.

Arogantní inteligent, dobrotivý blbec, jedna večeře a neuvěřitelná spousta inteligentní konverzační zábavy, která nepoleví ani na vteřinu. Zčásti je to dáno dokonalým obsazením, nenatahovanou stopáží a především geniálním komediálním timingem nestora francouzské komedie Francise Vebera. PS: Že je Vladimir Cosma nepřekonatelný talent na jednoduché a chytlavé ústřední melodie snad ani netřeba dodávat, že?

Tradiční festivalové téma o nelehkém sbližování otce a syna. Jejich setkání sice ze začátku výrazně šustí papírem, ale tento typ filmů stál vždy spíše na hercích. Ti jsou zde zcela dokonalí. A tak ani moc nevadí, že je to celé předvídatelné, jelikož to i tak funguje na výtečnou.