Púť k Svätému Diegovi

Kdo se dívá pozorně, zaregistruje, že ačkoliv se v této road movie pořád mluví o Maradonovi, divák si neodnáší z filmu obraz Maradony, ale obraz Argentiny. Zajímavé a příjemné, jak nenápadně do člověka leze. Ovšem ta častá vlastnost roadmovies - útržkovitost, již jednotí pouze téma - nemám ji rád, když příliš zřetelně vykukuje. (17.08.2010)

Jako Road Movie to bylo dost slabé. Ale na druhou stranu film trochu ukázal mentalitu prostých vesnických Argentinců, kteří nemají pro svoji chudobu velké možnosti pro naplnění svých životů, který jim plyne všedním způsobem, až odplyne... Ale zato všichni jsou zblázněni do fotbalu a Diego Maradona je pro ně pánbůh. Něco jako dneska pro nás Jágr... Prostý mladý muž, otec tří dětí, ale duchem stále malý chlapec jako ten nejposlednější stařík z vesnice. Je v myšlenkách stále u argentinského idolu, zná všechny jeho sportovní úspěchy i životní prohry. Když pak je Maradona stižen mrtvicí, vydá se jej hledat s kořenem stromu z pralesa, v němž vidí Maradonovu tvář, trochu ji upravil a vydá se na cestu za ním.Tak touží ho spatřit osobně, ale nakonec se ukáže, že tihle polobozi žijí v úplně jiném světě, který je normálním smrtelníikům nepřístupný. Tak to vždycky bylo, jest a bude... A ten samorost? Asi skončil někde pořezán a rozštípán, důležité však je, že Benítez věří, že zdobí Maradonovu domácnost... A to ho asi nadosmrti udělalo v jeho prostotě šťastným... (23.09.2018)

Námětem poněkud ulítlá záležitost o nezaměstnaném a naivním chlapíkovi, který se z lesů vydá napříč Argentinou předat nemocnému Diegu Maradonovi kořen, který ho v jistém úhlu možná vzdáleně připomíná... A možná také ne. Začíná to jako pseudodokument a postupně se to mění v příjemnou road-movie s nadhledem o hledání a poskytování naděje. (10.07.2007)

El camino de San Diego je v kontexte dvoch predchádzajúcich celovečerných filmov Carlosa Sorina očakávateľný film. Stále ten istý kúzelný súzvuk kamery a hudobnej zložky ako v Histirias minimas či v El perro. Jeho postavy sú ako vždy magicky naivné, čo v prípade Sorina, na rozdiel od filmov iných režisérov (Mungiu, Dardenovci), vôbec neprekáža. Ba práve naopak. Nejaká zvláštna nevysvetliteľná sila ma pripúta k obrazovke. Možno to znie ako klišé, ale Sorin naozaj vie, že v jednoduchosti je krása, a preto ňou svoje filmy naplní až po okraj. Na druhej strane treba poznamenať, že u málokoho vidieť jednoduchosť tak prepracovanú. (29.07.2009)

Čekal jsem nějaký depresivní art o obrovském fanouškovi Maradony, který se za ním vydá až do Buenos Aires s cílem mu předat skutečně unikátní dar a nakonec tvrdě narazí, ale místo toho jsem dostal pohodovou road movie plnou zajímavých a příjemných setkání, kde toho hlavního hrdinu pochopíte ať už vás fotbal zajímá či naopak odpuzuje. Zpočátku mě sice vyděsilo to pseudo-dokumentární ladění, ale to naštěstí rychle skončilo (jen nechápu, na co tam bylo) a pak mě ten film dost dlouho bavil a zajímal, dokonce jsem mu ani neměl problém uvěřit (přeci jenom, Argentina je něco úplně jiného než Česko, ta mentalita obyvatel je prostě někde jinde), jen teda v poslední čtvrtině filmu už mi to začínalo připadat krapet nudné, ale částečně mi to zase vynahradil závěr, který se dá interpretovat dvěma způsoby ohledně osudu Tatiho daru, ale sdělení zůstává stejné a líbilo se mi. Za mě tedy spokojenost a maličko (ono to je ale dost extrémní přirovnání, když ten film člověk viděl), fakt maličko mi to připomnělo Svobodu od Lisandra Alonsa, hlavně tedy na začátku v té vesnici. Jen to teda rozhodně není tak strašně artové, ale poselství je kupodivu stejné... 4* (20.07.2022)