Púť k Svätému Diegovi

Čekal jsem nějaký depresivní art o obrovském fanouškovi Maradony, který se za ním vydá až do Buenos Aires s cílem mu předat skutečně unikátní dar a nakonec tvrdě narazí, ale místo toho jsem dostal pohodovou road movie plnou zajímavých a příjemných setkání, kde toho hlavního hrdinu pochopíte ať už vás fotbal zajímá či naopak odpuzuje. Zpočátku mě sice vyděsilo to pseudo-dokumentární ladění, ale to naštěstí rychle skončilo (jen nechápu, na co tam bylo) a pak mě ten film dost dlouho bavil a zajímal, dokonce jsem mu ani neměl problém uvěřit (přeci jenom, Argentina je něco úplně jiného než Česko, ta mentalita obyvatel je prostě někde jinde), jen teda v poslední čtvrtině filmu už mi to začínalo připadat krapet nudné, ale částečně mi to zase vynahradil závěr, který se dá interpretovat dvěma způsoby ohledně osudu Tatiho daru, ale sdělení zůstává stejné a líbilo se mi. Za mě tedy spokojenost a maličko (ono to je ale dost extrémní přirovnání, když ten film člověk viděl), fakt maličko mi to připomnělo Svobodu od Lisandra Alonsa, hlavně tedy na začátku v té vesnici. Jen to teda rozhodně není tak strašně artové, ale poselství je kupodivu stejné... 4* (20.07.2022)

Kdo se dívá pozorně, zaregistruje, že ačkoliv se v této road movie pořád mluví o Maradonovi, divák si neodnáší z filmu obraz Maradony, ale obraz Argentiny. Zajímavé a příjemné, jak nenápadně do člověka leze. Ovšem ta častá vlastnost roadmovies - útržkovitost, již jednotí pouze téma - nemám ji rád, když příliš zřetelně vykukuje. (17.08.2010)

Námětem poněkud ulítlá záležitost o nezaměstnaném a naivním chlapíkovi, který se z lesů vydá napříč Argentinou předat nemocnému Diegu Maradonovi kořen, který ho v jistém úhlu možná vzdáleně připomíná... A možná také ne. Začíná to jako pseudodokument a postupně se to mění v příjemnou road-movie s nadhledem o hledání a poskytování naděje. (10.07.2007)

El camino de San Diego je v kontexte dvoch predchádzajúcich celovečerných filmov Carlosa Sorina očakávateľný film. Stále ten istý kúzelný súzvuk kamery a hudobnej zložky ako v Histirias minimas či v El perro. Jeho postavy sú ako vždy magicky naivné, čo v prípade Sorina, na rozdiel od filmov iných režisérov (Mungiu, Dardenovci), vôbec neprekáža. Ba práve naopak. Nejaká zvláštna nevysvetliteľná sila ma pripúta k obrazovke. Možno to znie ako klišé, ale Sorin naozaj vie, že v jednoduchosti je krása, a preto ňou svoje filmy naplní až po okraj. Na druhej strane treba poznamenať, že u málokoho vidieť jednoduchosť tak prepracovanú. (29.07.2009)

V Európe síce vieme, čo znamená Maradona v Argentíne, ale skutočne to chápať asi nebudeme nikdy. Priblížiť nám tento pocit však môžu filmy typu Cesta za svätým Diegom. A to aj napriek amatérskym hereckým výkonom, inscenačnosti masových scén a zrejme bojovým podmienkam na pľaci. Ono to bude zrejme najmä o tom, že ak v živote toho materiálneho veľa nemáte, tak sa ľahšie upnete na niečo, no, povedzme že božské...hovoríme predsa len o Diegovi :). Ale to šťastie z obyčajného života v očiach chudobných ľudí a úprimný psí pohľad hlavného hrdinu, to na uliciach v BA veru nevidím nikdy. Slávna desiatka môže byť hospitalizovaná aj stokrát a na pokraji smrti, ale veď videli sme Armanda v júni v Rusku a blbnúť bude určiťe aj o štyri aj osem rokov na iných štadiónoch MS. (23.09.2018)