DaViD´82

Působí to jako celovečerní sestřih pětihvězdičkové minisérie. Naštěstí velmi zdařilý sestřih, který letem světem proletí vzlet a pád BlackBerry i lidí kolem něj. V poslední době se s tímto typem dramat roztrhl pytel, ovšem toto patří mezi povedenější z nich.

Godžira k takřka sedmdesátinám dostala do vínku snímek, který jde na ruku většinovému divákovi. Což není na škodu, ale pokud čekáte procedurální společenskou kritiku à la Shin Godzilla či naopak "na přes držkovanou olbřímých kaiju" à la pozdější japonské díly, tak odejdete zklamáni. Sedl by více název "jak můj poválečný život opakovaně ovlivňovalo monstrum" (trocha inspirace v konceptu z komiksu Godzilla: Half Century War je patrná), protože na Godzillu je to tentokrát skoupé. Je až někde ve třetím plánu. Když už se ráčí dostavit, stojí to za to (tradiční design, původ i schopnosti, měřítko i akce), ale je to po většinu stopáže slzopudné melodrama o kamikadze letci, který nesplnil svou povinnost a trpí posttraumatickým syndromem. Snaží se dát si dohromady život v troskách Tokia a zdecimované poválečné japonské společnosti, která také prochází zásadní proměnou. Jen jim (jemu i Japonsku) do toho občas hodí pařát Godžira. Paradoxně to má blíže pohollywoodštěné kaiju variantě na Čelisti mixnuté s Pearl Harborem než dosavadním japonským Godzillám (ať již těm vážným či těm béčkovým). Další díl se sice nabízí, ovšem osobně bych raději pokračování Shin Godzilly. Třeba jako satiru na japonské vládní byrokratické nezvládnutí covidu a olympiády.

Nikdo mi nevymluví, že to původně Jimmy Chin s chotí nezamýšleli jako epizodu pro Za hranicí nemožného. Jenže pak si při procházení dokumentárních záběrů řekli "hele, už máme Oskara za dokument, co to zkusit i v hrané tvorbě, vděčnější materiál těžko dostaneme do rukou"? Silný inspirativní příběh o nezdolné umanuté vůli svéhlavé, na vyjití a soužití echt složité důchodkyni (svého času rekordmance, toho času legendě komentátorského éteru), která se odmítá smířit s tím, že patří do starého železa. Jakkoli by šla vytknout zbytečně natahovaná délka a navzdory tématu nevyužitá "nestrhujícnost", tak to stojí na ústředním duu hereckých legend. A ty si své nosné postavy užívají a v podstatě každou jejich společnou scénu (což je 90% procent stopáže) lze vystřihnout jako "oscarový showreel", aniž by to byť jen na moment sklouzlo k přehrávání. Zajímavější "tím že se to stalo" a "tím jak je to zahrané" než "jak dobrý je to film", ale v žánru po oceněných jdoucích životopisných snímků nesporně nadstandard.

Zápal a nadšení nerovná se kvalita. Chválit lze výběr lokací a v několika momentech nečekaně zdařilou folk horror stylizaci. Celkově však unylé, plné repetetivních scén odnikud nikam.

Fargo 1920: White guilt done right. Strhující to není, vynikající nesporně ano. Chtě nechtě to působí jako minisérie omylem puštěná v kuse, dvě a půl hodiny si to stylově dává sakra na čas se vším a v závěrečné hodině po změně stylu je to naopak zkratkovité. Jeden z těch snímků, které měly být buďto o poznání kratší (a vynechat celé linie) nebo naopak výrazně delší (a plně se každé věnovat).

První polovina, kdy se jde po Beckově ostrovní kariéře skrze vzlety a pády, je vynikající. Přesně vyvažující osobní i kariérní rovinu. Emoce i pohledy jiných, je to sice "hladící" medailonek neskrývaně na jeho straně, ale to ničemu nevadí. Nejpůsobivější samozřejmě události po MS 1998. Problém nastává s posledním obdobím u Rudých ďáblů, přesunem do Španělska a dále. Začne to být šíleně útržkovité, kontroverzím se to sice nevyhýbá (a že jich bylo habakuk; od rozhádaní se s kdekým, večírky, zálety, couvání ze smluvních vztahů, upřednostňování businessu mimo trávníky, poklesy formy), ale vůbec se po Davidovi nevyžadují odpovědi. Pasáže z rychlíku ze sklonku kariéry a po kariéře jsou pak již vyloženě výsměchem dokumentárním dobrým mravům. Platí však, že ani tak to netratí nic ze své atraktivity. Nesporně to má binge-watching kvality, těžko se od toho odchází. Jenže jak je první polovina vynikající, tak je druhá polovina zarážející nedotažeností. PS: Povinnost po všechny nostalgiky (mezi něž také patřím), kteří žehrají, že z dnešního fotbalu umístěné pumelice ze střední vzdálenosti takřka vymizely, že už se to pořádně ani netrénuje a kde že jsou tu doby, kdy zato páni plejeři jako právě Beckham, Nedvěd, Berger, del Piero, Carlos a mnozí další uměli vzít a posílali jednu za druhou... Jeden až vystřízliví, když po letech vidí, kolik času a prostoru bylo na přípravu, navedení, zkontrolování postavení brankáře a po celou tu dobu nikde nikdo.

Poslední snímek klasika světového filmu. Rozpočtem, záběrem, výpravou a ambicemi nedůstojný poslední snímek. Nikoli však kvalitami. Problém není v tom, že z toho divadelní prkna čpí na sto honů, ani že to působí jak podfinancovaná televizní inscenace z devadesátek "jedeme vše na první dobrou v kulisách, které tu zbyly po poslední epizodě Práva a pořádku". Ne, největší problém je, že je to asi tak sto šedesátá první adaptace klasicky rozehraného námořně-vzpourového dramatu (a to se ještě stírají veškeré ty přiznané i nepřiznané variace na Caine/Bounty syžet). A tato adaptace nepřináší nic svého, Friedkina v tom naprosto v ničem nepoznáte. Není to ničím zajímavé samo za sebe, ničím se to od zbylých variací neodlišuje. Což neznamená, že je tato verze horší/lepší. Je to solidní televizní adaptace, solidního soudního dramatu se solidním obsazením.

Scénograficky vypiplaná nadstavba jinak veskrze "audioknižní" adaptace Dahlovy povídky.

Motorkový Knight Rider meets hmyzí Power Rangers.

Pokračuje se ve stylu udaném v Šin Godžiře; tedy procedurální satira, která umí tnout do byrokratických procesů vládních institucí stejně jako vzdávat retro holdy klasickým kaiju bitkám. První půl hodina by ostatně mohla fungovat jako přímé pokračování Šin Godžiry. Stejné "sofistikovaně antidivácké" statické záběrování z podhledu na lidi sedících u počítačů (jedna věta snímaná z podlahy, kdy většinu záběru zabírá rozostřená kancelářská židle a pouze v horním rohu je objekt zájmu, následuje střih na další větu na záběr jakoby pod monitorem před klávesnicí apod.). Ve druhé rovině kaiju bitky, se zdánlivě otřesnými CGI efekty, které však jdou ve šlépějích klasik z modelů/týpků v kostýmech. Ovšem od konce druhého Ultramanova zjevení to jde do kytek pokud nejste echt kovaný ultramaní fanboy znalý historie. Pokud jím jako já nejste, tak se to pro vás překlopí v na celovečerní stopáž roztaženou dětinsky naivní epizodu z původního Doctora Who o mimozemšťanech hrajícími si s planetou Zemí, tajnými organizacemi, přírodou, vládami. K uzívání nudné. Popravdě nebýt úvodní půlhodiny, nabízela by se spíše možnost, že Higuči na to bez Anna nemá. Takto je chyba čistě v neznalém divákovi, kterému chybí kontext ke správnému fanouškovskému docenění.