DaViD´82

Člověčinka z vísky, kde krása jest prokletím, které odhaluje pravou náturu povah jednotlivců i společnosti. V podstatě takový Mrštíkovic Rok na vsi jdoucí však až na samou dřeň postav, tradic, době, vesnice. Vizuál dechberoucí a po celou stopáž se (pro mě překvapivě) nepřejí. Speciálně pak ve spojení s Rostkowskiho uhrančivým "folkově-horrorovým" podkresem. K tomu strhující výkony i průběh tradičního dramatu. Takto se adaptují více než sto let staré literární klasiky pro současného diváka. Není cílem být doslovným přepisem, je cílem zachytit ducha a sdělení filmovým jazykem. Máločemu se to podařilo v posledních letech tak působivým a strhujícím způsobem.

Klasické devadesátkové "V předchozích dílech jste viděli". Akorát to nemá minutu či dvě, ale nekonečné desítky minut, protože je snaha jedenáct hodin stopáže vměstnat do celovečerní formy. Jenže to nemá ucelenou formu. A tak se chvíli rekapitulují postavy, chvíli bitky, chvíli hlavní témata, skáče se od epizody k epizodě, od tématu k tématu, do toho textové předěly... Bez hlavy, bez paty, bez koncepce.

"Man isn´t a god, after all." Nadčasová klasika a jedna z vlajkových lodí anime "i na/pro Západ". Jakkoli se může na první pohled zdát, že je to japonská kaiju variace na knižní Enderovu hru, akorát o dětech pilotující obrovské bioroboty odrážející zlovolný šmejd z vesmíru, tak tomu tak není. Oidipovský komplex, morální šedé zóny, dospívání, biblické motivy, role/zodpovědnost jedince/lidstva, hraní si na Boha, metafyzično, studie deprese... A mnoho dalších velkých témat, která jsou však zpracována skrze symboliku, sofistikovaně a, jako mnoho aspektů NGE, nadčasově a dostatečně volně k interpretaci, aby i po více jak čtvrt století od vzniku vzbuzoval závěr emoce i dohady "co, jak, kdo, proč". Navíc je to seriál, který je tím lepší a osudovější, čím více se blíží cíli. A to již start není vůbec špatný; ba naopak. Není to repetitivní šónen, kde exponenciálně rostou schopnosti protagonistů i antagonistů a finále je v nedohlednu po stovkách dílů. Zde je konec neodvratný a seriál se vyvíjí, nejede se dle jednoho mustru v každé epizodě. Což má za následek, že chtě nechtě, ne každému sednou všechny epizody stejně. Nejsem v tomto výjimkou; speciálně kolem poloviny mám pár neoblíbených epizod. Nejde však o výplňové díly, mlácení prázdné slámy či nahánění stopáže. Čistě o kolizi zvoleného přístupu a mého vkusu. Ostatně žánrově je to neukotvené; od teenagerské komedie přes postapo sci-fi až po existenciální horror. Proto hodnotím seriál (resp. vlastně seriál a závěrečný celovečerní speciál, jelikož jsou vzájemně neoddělitelné) jako celek. Pár mušek se i tak najde. Vyloženě cringe je typicky japonsky devadesátková přestřelená sexualizace čtrnáctiletých dívek, ta rozhodně nadčasová není. Ono to bylo na pováženou již v době vzniku, tuplem pak dnes. A tučňák, který zřejmě měl být roztomilým maskotem seriálu, ale je zcela do počtu a na sílu. Symbolem seriálu i celé jedné éry se staly (polo)andělské EVA kolosy. Ostatně právě se znázorněním (nejen jejich) měřítka seriál nemá problém ani v nejmenším. Nejeden výjev je z fleku hoden zarámování.

Drtivou většinu stopáže jsem si nadšeně říkal "to se mi snad zdá", to nemůže přece být tak dobré. A "to se mi snad zdá" jsem si říkal i během epilogu, akorát ve zcela jiném významu. Přeci není možné, že jeden a ten samý autor je schopen sepsat tak kaufmanovský koncept, režijně s ním pracovat jak Gondry, a pak to celé poslat do kopru, protože si řekl, že z toho vybruslí (přitom to vůbec nebylo zapotřebí) závěrečnou epilogovou patnáctiminutovkou z jiného hrníčku. Hrníčku, ve kterém zůstaly nepoužité nápady tuctových epizod Black Mirror, a on si na náhodu vytáhl zrovna tu nejhorší možnou variantu. Že si tentýž tvůrce řekl "jo, je to dobré zakončení", mi hlava doteď nebere. Satirické nastavování zrcadel, rodinné drama o rozpadu rodiny, více než zdařilý origin Freddyho, prcičková komedie skvostně pracující s trapností okamžiku, Jung v nás i vás... Funguje to na všech úrovních. Námět, jakkoli fantazijní, se odvíjí v uvěřitelné přízemní rovině "jo, takhle by to mohlo být, kdyby se to dělo". Jeden z filmů roku rozmělněný (čti rozesraný) oči v sloup obracejícím ničemu nepomáhajícím nadbytečným závěrem.

Čiré echt béčko a rezignace na seriózní Godžiru. Je tu od všeho (jakože fakticky od všeho) něco. Což je největší slabina. Kdyby se to více soustředilo pouze na určité aspekty, bylo by to pouze ku prospěchu. Takhle je to chvíli o nechtěně směšných přestřelkách a naháněčkách tajných organizací, kde hraje prim podvyživené vyžle, kterému jsou i cool sluneční brýle velké. Pak zase o dilematech šílených vědců, pak je to jak variace na Frankensteina, pak se bitkují monstra, pak je to o tom jak se na Godzilláka vrhá vše co zbraně má. A do toho nějaká ta děcka jak od Kinga, duše zemřelé v příšeře a samozřejmě poučení na závěr. A mnoho, mnoho dalšího. Přitom pouze Godzilla vs přerostlý květináč, vs vojenská technika, vs osacká zástavba jsou pasáže, kdy to šlape bez výhrad.

K třicetinám (a devět let od předchozího počinu) vznikl výroční snímek (šestnáctý v pořadí), kterému se dostalo patřičné vážnosti. Od rozpočtu až po pojetí. Ignorují se veškerá pokračování a navazuje se na originál z roku 1954. Žádné kaiju bitky, žádný "kamarádský Godžirák jakožto ochránce lidstva". Veškeré vážné godžiry vždy byly, jsou a snad i budou o chybách lidstva, jejich nápravě a nějakém přesahu (v původní následky a strach z jaderných bomb, v Shin Godzille na byrokratičnost a nefunkčnost vládních postupů a nezvládnutí Fukušimy apod.). Zde tomu není jinak. Pracuje se s atmosférou studené války, jaderném zbrojení a Japonska v kleštích protichůdných zájmů Sovětského svazu a Američanů. Ano, navzdory serióznosti a rozpočtu jde stále v monstr scénách o chlápka v gumovém převleku, který dupá po papundeklovém modelu města. Ovšem jak pěkně a detailně. Jakkoli se na katastrofické scény čeká déle než by bylo záhodno, tak jich ve výsledku není vůbec málo a jsou působivé. Především proto, že z Godžiráka tu jde respekt. Problém je však tempo. Příliš nabobtnalá minutáž, která dává většinu stopáže prostor osudům nezajímavých postav. Vědec sensei a premiér ještě jdou, vědec padawan dejme tomu, ale prostoru, kterého se dostává jeho sestře a novináři, to už je přes čáru. Místo tomu, aby to dalo všemu tomu monstr ničení lidské měřítko a srdíčko, tak to jen ředí tempo.

Důkaz, že 4DX technologie může fungovat a být i strhující... Jenže pouze jako na míru ušitý kraťas zamýšlený čistě jako "horská dráha". Jinak standardně mimoňovský eskapádní kraťas, kde se neustále někam padá/lítá (nezapomínejme, že jde o atrakci) v rámci pokusu předat dárek Gruovi.

Působí to jako celovečerní sestřih pětihvězdičkové minisérie. Naštěstí velmi zdařilý sestřih, který letem světem proletí vzlet a pád BlackBerry i lidí kolem něj. V poslední době se s tímto typem dramat roztrhl pytel, ovšem toto patří mezi povedenější z nich.

Godžira k takřka sedmdesátinám dostala do vínku snímek, který jde na ruku většinovému divákovi. Což není na škodu, ale pokud čekáte procedurální společenskou kritiku à la Shin Godzilla či naopak "na přes držkovanou olbřímých kaiju" à la pozdější japonské díly, tak odejdete zklamáni. Sedl by více název "jak můj poválečný život opakovaně ovlivňovalo monstrum" (trocha inspirace v konceptu z komiksu Godzilla: Half Century War je patrná), protože na Godzillu je to tentokrát skoupé. Je až někde ve třetím plánu. Když už se ráčí dostavit, stojí to za to (tradiční design, původ i schopnosti, měřítko i akce), ale je to po většinu stopáže slzopudné melodrama o kamikadze letci, který nesplnil svou povinnost a trpí posttraumatickým syndromem. Snaží se dát si dohromady život v troskách Tokia a zdecimované poválečné japonské společnosti, která také prochází zásadní proměnou. Jen jim (jemu i Japonsku) do toho občas hodí pařát Godžira. Paradoxně to má blíže pohollywoodštěné kaiju variantě na Čelisti mixnuté s Pearl Harborem než dosavadním japonským Godzillám (ať již těm vážným či těm béčkovým). Další díl se sice nabízí, ovšem osobně bych raději pokračování Shin Godzilly. Třeba jako satiru na japonské vládní byrokratické nezvládnutí covidu a olympiády.

Nikdo mi nevymluví, že to původně Jimmy Chin s chotí nezamýšleli jako epizodu pro Za hranicí nemožného. Jenže pak si při procházení dokumentárních záběrů řekli "hele, už máme Oskara za dokument, co to zkusit i v hrané tvorbě, vděčnější materiál těžko dostaneme do rukou"? Silný inspirativní příběh o nezdolné umanuté vůli svéhlavé, na vyjití a soužití echt složité důchodkyni (svého času rekordmance, toho času legendě komentátorského éteru), která se odmítá smířit s tím, že patří do starého železa. Jakkoli by šla vytknout zbytečně natahovaná délka a navzdory tématu nevyužitá "nestrhujícnost", tak to stojí na ústředním duu hereckých legend. A ty si své nosné postavy užívají a v podstatě každou jejich společnou scénu (což je 90% procent stopáže) lze vystřihnout jako "oscarový showreel", aniž by to byť jen na moment sklouzlo k přehrávání. Zajímavější "tím že se to stalo" a "tím jak je to zahrané" než "jak dobrý je to film", ale v žánru po oceněných jdoucích životopisných snímků nesporně nadstandard.