Mlle

„Pochop už konečně, že tu nejsme proto, abychom byli šťastní“. V tomto bezpochyby nejartovějším počinu československé kinematografie posledních dekád vyslechneme mnoho moudrých myšlenek. Přesto je v něm forma nadsazena funkci a jsou detaily, které tím ideovou hutnost snímku zbytečně upozaďují. Znala jsem velkou část pražských kněží v osmdesátých letech a nepamatuji jediného, který kouřil. Snad ani žoviální, ale z dnešního pohledu tradicionalistický Reinsberg nekouřil. Natož pak, aby se někdo zdravil zkráceným „pochválen“. Tím netvrdím, že Přemysl Coufal, což je skutečná postava kněze, který v roce 1981 pravděpodobně podlehl zraněním po setrvalém nátlaku StB, pro kterou byl donucen pracovat, nekouřil, nebo že nekouřili jeho studenti, ale frekvence těchto jevů, přítomných ve filmu, stejně tak jako některé fantasy prvky (zpovědní trubice???), z čistě stylových důvodů, je zavádějící. Přílišný důraz na vizuální stránku devalvuje výpovědní hodnotu pokusu o reflexi útisku církve v době totality. Pacem in terris byla organizace tak špatné pověsti, že se o každém  paceminteristovi dobře vědělo. Populární, jemně řečeno, nebyli. Katolická církev byla jednotným, soudržným společenstvím, katolíci spolu těsně drželi a pomáhali si. Církevní organizace i jednotlivci ve farnostech provozovali ve volném čase řadu protirežimních činností, zejména přepisování a převážení zakázané literatury a tajné semináře a výuky. V osmdesátých letech byla komunikace se zahraničím (v první řadě Vatikán, ale také Polsko, Německo, Švýcarsko, Kanada, Francie, USA atd.) velice živá a překvapivě volná, přes Nepomucenum a Radio Vaticana se toho oběma směry dostalo opravdu hodně, jako by to komunisté ani nekontrolovali, nebo jako by jim to nevadilo. Kněží byli i v osmdesátých letech zevrubně sledováni, na každé mši byli přítomni tajní, kteří zaznamenávali slova kázání. Ta byla často protikomunistická, ale nikdy nebyla politická – týkala se neřestí, kterými hřešili komunističtí vůdci, a tak si v nich auditorium našlo, co potřebovalo, a kněží mohli papaláše pranýřovat, aniž by jim to mohl někdo vytknout. Nesmíme zapomenout, že kostely v Čechách i na Slovensku tehdy praskaly ve švech. Kněží byli morální, intelektuální i společenskou autoritou a do kostelů se sjížděla i řada vlažných věřících či nevěřících. Týrání a mučení však už nebylo v této době aktuální, případ p. Coufara je ojedinělý a za svůj děsuplný konec vděčí spíše pochybení zcela konkrétních ožralů z StB než nějakému organizovanému násilí. Filmové zpracování reálného osudu a smyšlených návazností v kněžském semináři z pera Ivana Ostrochovského je solidním pokusem o art, který v české i slovenské filmografii už dlouho chyběl. Vizuální koncept je promyšlený, obrazy jsou kombinovány a stylizovány s pozoruhodnou citlivostí, smysl pro záběr je nevídaný, výrazné umělecké cítění tvůrců se nezapře. Těší mě, že někdo pracuje s obrazem tak precizně a nápaditě, navzdory opačnému trendu. Mladí herci se do atmosféry doby i proponované nálady filmu výborně vžili. Bylo by hezké, kdyby mohli tvůrci v podobném duchu tvořit i v dalších, nezbytně dotovaných dílech. Snad kdyby téma nebylo tak všeobecně společenské a politické, byl by tento postup přijatelnější. Tady však artová fazona přebíjí dobovou i nadčasovou výpověď, která měla být stěžejním dojmem a nejsilnějším poselstvím. Téma kolize církevního světa s komunismem, který v době normalizace už nepředstavoval naivní socialismus, ale elitářské prospěchářství s despotickými rysy plynule pokračující po roce 89, by mělo být zpracováno s důslednějším akcentem na realismus a historickou přesnost. Přesto byl pro mě tento „tichý film“ příjemnou zastávkou uprostřed současné hlasité bouře přepjatých hormonálních výlevů. Už se ani nepamatuji, kolik uplynulo let (nebo desetiletí? :) ) od posledního filmu, ve kterém jsem byla zvědavá na titulky. Ve Služebnících mě skutečně zajímalo, kdo za výjimečným počinem zejména obrazově stojí. Potěšila i vsuvka s originální dobovou nahrávkou mého domovského Kühnova dětského sboru (česká národní hymna), v závěrečných titulcích bych ale raději než Bacha volila Vivaldiho, který byl sám knězem… ;) „Bůh je přítelem mlčení. Vidíme, že příroda, stromy, rostliny a květy rostou v tichu. Nejpřímější cesta, jak zpytovat své svědomí a rozmlouvat se svým stvořitelem, je v tichosti našeho srdce.“

Nejlepší je to tam, kde je to Shakespeare. Což je docela nezřídka a to filmu jen přidává. Jeho hloubka ovšem leží hlavně na skvělých hereckých výkonech. A na klasickém aranžmá, bez kterého by to také nebylo ono. Takže jsme opravdu v Benátkách, opravdu v 16. století, opravdu u Židů doma a opravdu mezi obchodníky (i ty lehké děvy s vystrčenými prsy sem patří). V roce 2004 ještě nemusel každý režisér pojímat hned  všechno inovativně jako Rusalku v Národním, změn v kulisách nebo obsazení jsme tu proto, díky Bohu, ušetřeni. Zazářili všichni, ale osobně bych nejraději vypíchla Al Pacina, který je v Shylockovi vskutku mistrovský.

Zase další asociální vyšetřovatelé a všichni zúčastnění žijící jako největší hipíci uprostřed tun retro vybavení po maminkách a tetičkách z paneláků – docela by mě zajímalo, jak se vůbec na všechny tyto detektivky daří shánět neustále takové obří množství umakartu, špinavých tapet, tlačítkových telefonů, šanonů, starých rozvodů a retro konvic se spirálou – vše řádně ohmatané a „shabby“ ;) – filmové archivy budou asi pěkně nechutné místo :) V seriálech je to ale už trapné. Tím spíš, když tento repetitivní styl charakterů i zařízení není doprovázen dostatečně zajímavým dějem a zápletkami. Únavné, zdlouhavé, zbytečné… Bez šťávy, tahu na branku a postav, kterým by divák rád fandil. Herci klasicky dobří, ale nezachrání to. Tak aspoň jim jedna hvězdička…

Překvapivě povedený film o vzpouře ve vězení v Leopoldově v roce 1990, o prohnilosti polistopadových politiků a o lidské povaze vůbec s přesahem, který u „revoluce“ v roce 1989 rozhodně nekončí. Bere karty z rukou všem, kdo svět rádi černo-bílý. Mezi unylými sladkobolně-melancholickými vzpomínkami na dobu totality v ČR, k níž se filmoví tvůrci rádi vracejí, ční jako ojedinělý maják kvality nejen pro svou možná spíš sekundární snahu o realismus a objektivitu, ale také pro perfektní a profesionální zpracování, ve kterém asi nenajdeme chybičku v režii, kameře, produkci, herectví všech zúčastněných i akčním spádu, když dojde na vzpouru samotnou. Určitě jde o jeden z nejlepších polistopadých českých filmů. V záplavě nevydařených a sobě si tolik podobných pokusů české filmové reflexe tohoto období téma už možná tolik nepřitáhne pozornost, a tak film zatím zůstává lehce opomenut. Byla by škoda, aby to tak zůstalo i do budoucna.

Filmařsky po všech stránkách precizní provedení otřesného hamburského případu „kyselinového vraha“ Lutze Reinstroma na odpudivosti jeho činů nic neubírá. Seriál je úspěšným příkladem rozdílu mezi skloubením divácké atraktivity s odpornými reáliemi při zachování dokumentární věrnosti a na druhé straně patologickou myslí režisérů, kteří do jiných děl vrství hromadu smyšlených deviantních zápletek, puzeni vlastní zvrácenou myslí a nutkáním stůj co stůj se právě o ni se světem podělit. Tento sympatický rozdíl udržuje seriál v mezích sledovatelnosti, kdy perverze hlavního hrdinu sice brilantně charakterizuje, ale ze scén neční, aby uchvacovala a oslňovala, a objevuje se jen tam, kde je nezbytná. Nechce se mi úplně věřit tomu, že byla německá policie v osmdesátých letech v tak tragickém stavu, jak se v seriálu dozvídáme, domnívám se, že jde o drobnou woke hyperbolu poplatnou aktuálním tenzím. Osmdesátky jsou ovšem v seriálu vykresleny nemilosrdně takové, jaké skutečně byly. Bylo to období vzepětí sexuální patologie, úchylů, zneužívání a bossingu se sexuálním i genderovým podtextem – to vše jako svébytná reakce na postupné uvolňování mravů pokračující od konce druhé světové války a především na celosvětovou normalizaci „sexuální revoluce“ let šedesátých, která se o desetiletí později protnula s narůstajícím blahobytem a na tomto zcela novém společenském pozadí vyžadovala nové definice vztahů mezi muži a ženami. Nekontrolovaná morální dekadence sedmdesátých i osmdesátých let, která bohužel tolik přála patologickým povahám, se ilustrativně odráží v dobové módě, již seriál také věrně zachytil. Hlavní hrdina nám tak může být i díky svému stylingu odporný zcela bytostně.

Relativně ucházející vzpomínka na doby, kdy okolí Vězeňské v Praze lemovaly obchůdky a vinárničky, do kterých se chodilo na kafe, jídlo nebo víno. A to „se chodilo“ se týkalo místních lidí, kteří zde opravdu, světě zboř se, bydleli. Dlouho po revoluci to ovšem nevydrželo, stejně jako konverzačky, které bylo možno odehrát v interiérech, a stejně, prosty trapné lacinosti, udržely divákovu pozornost na jisté, byť většinou průměrné úrovni, až do konce. Vydržet se dá dokonce i typicky falešná Havlová, tehdy ještě Veškrnová, ač je zde velmi přirozená, a tedy je to s tou výdrží dost na hraně… ;)

Neobvyklý dokument o varšavském ghettu, který ho zasazuje doslova a do písmene do současného kontextu. S několika z 10 % těch, kteří ghetto přežili, se vracíme na místa jejich utrpení, která se změnila tak jako v žádném jiném evropském městě. V dokumentu byly odvysílány do té doby nepublikované historické záběry. Kromě několika zajímavých podrobností o přeměně spáleného města a přiblížení konkrétních osudů přeživších je dokument příjemným setkáním s vyspělou polskou intelektuální elitou.

Dobová klasika. Zestárla, ale pořád se občas upřímně zasměji :)

Znám především díky Felixu Holzmannovi. Nezapomenutelná scénka :) Na film jsem si počkala pěkných pár desetiletí a jak vidno, o nic jsem nepřišla. Dost ubohá úroveň, přibližně jako o něco mladší čeští Bakaláři. Plýtvání hereckým talentem… Dokumentace tehdejší Neapole nebo milánského předměstí bohatě předčí narativní kvality filmu.

Legitimní dno české seriálové tvorby korunované neumětelstvím snad úplně všech zúčastněných (paní Bydžovská jako jediná výjimka promine – že si musí vydělávat, chápu). Nevím, co bych měla vypíchnout víc. Neherečku Bokovou, kameru v rukou epileptika, schematismus překotně odrecitovaných dialogů nebo režii jak ze školního videa… Asi Voyo špatně platí, tak se to snažili mít všichni hlavně rychle z krku.