LaRhette

V současné době vzniká mnoho filmů na hranici mezi realitou a fikcí. Ale co film, který se seriózně vydává za dokument, zatímco je dost možná jenom vypočítavou kalkulací s divákovými emocemi, s důvěřivostí, s ochotou přistoupit na hru? A co s námi vlastně dělá upozornění, že film je podle skutečných událostí?

Jeden z důvodů, proč jsou reality show tak populární, je pocit, že tvůrci pracují a manipulují se skutečnými osobami, že jsou tedy děje naprosto reálné, tím pádem i pravdivé. Právě na tom staví i populární americká reality show Catfish, jejíž tvůrci si připravili prostředí pomocí krátkého a na první pohled neškodného "dokumentu".
Můžu pouze spekulovat, jestli byl film už od začátku zamýšlen jako výkop a v podstatě pouze předehra pro zamýšlenou show nebo zdali show vyplynula až z něčekaného úspěchu poctivé dokumentaristické práce s nejistým výsledkem. Přirozeně, existují dvě skupiny lidí, důvěřiví a na druhé straně prověřující skeptici.
Přiznám, že čím objemnější je má divácká zkušenost s tímto hitem, tím více podléhám skepticismu. Ale jak se říká: V Americe je možné všechno!
Ano, dokumenty, zvláště portréty slavných osobností, bývají do velké míry stylizované. Např. dokument o Nicku Caveovi z letošního karlovarského festivalu by byl běžným životopisným filmem, ale tím, že hlavní představitel představuje (ale přitom vlastně hraje) sám sebe, označuje se jako dokument. Těžko říct, jaký scénář následují tři přátelé a zároveň představitelé filmu Catfish. V roce 2010 rozhodli se sledovat šokující příběh o seznámení jednoho z nich. Dnes už proslavený moderátor Catfish – reality show, Yaniv Schulman (familiérně oslovovaný jako Nev) se zamiloval.
Začalo to úplně nevinně. Nev byl v té době začínajícím fotografem, proto cítil příjemnou satisfakci, když obdržel kresbu jedné ze svých autorských fotografií od talentované malé holčičky z opačného konce Ameriky. Odepsal jí, ale to ještě netušil (snad), co tím započne. Postupně se seznámil s její matkou, ale i sestrou, krásnou dlouhovlasou tanečnicí se sympatickým hlasem. Sice jenom přes internet, jen sem tam si zavolali, Nev však propadl kouzlu neznámého. Zamiloval se do idealizované virtuální ženy. Protože on sám k ní byl po celou dobu stoprocentně upřímný, nechtěl zůstat pouze u chatování a místo toho se vydal setkat se svou vysněnou ženou tváří v tvář. Pokud film sledujete s nulovou informovaností o zlomovém okamžiku filmu, bude pro vás cesta na místo setkání přímo adrenalinová.
Dostáváme se zde do bodu, kdy se i diváctvo věřící dělí na dvě podskupiny. První, do které přirozeně spadají hlavně lidé, sami procházející obdobným vztahem jako Nev. Ti asi spíše doufají, že všechno dobře dopadne, internetové seznámení propukne ve velkou světovou lásku a taková je přece už napořád. Pohádka. Škodolibá opozice bude naopak doufat, že se Nev setká s něčím šokujícím, což on sám v této fázi tuší, ale i přesto neztrácí naději. Opět, pokud nejede podle předem smluveného scénáře. Odhalení této skutečnosti by z filmu nejspíš udělalo mohutnou aféru. Na tvůrce by se začalo nahlížet v negativním světle, přestože je film poutavý i z jiných stránek, třeba i té formální a byl by to zajímavý experiment (taková sonda do psychologie diváka), ale nebyl by tou takzvanou realitou, se kterou divák u dokumentu automaticky počítá. Zmizelo by emoční soucítění. Pokud budou obě tyto strany věřit, že sledují něco, co se doopravdy událo, jejich pocity se několikanásobně zintenzivní. Řekla bych, že lidé mají u hraných fikčních filmů určitý odstup způsobený vědomím, že sledují cosi smyšleného. Jakmile se stanou pozorovateli reálné události, je mnohem snadnější se ztotožnit, film obdivovat nebo shodit. Takové filmy dodávají nebo berou naději a mění životy, stejně jako často šokující (televizní) zprávy. Stalo se/nestalo se to i jiným, tak proč ne mně? Dokázal to on, dokážu to i já.
I kdyby byl film pouze komerční kalkulací, nelze mu upřít vyzdvihnutí důležitého tématu. Nedostatečně diskutované virtuální identity, fenomén dnešní doby, který s uvěřejněním filmu dostal také svou oficiální slovníkovou definici - catfish. Catfish je v tomto případě označneí pro člověka, který předstírá být někým jiným (obvykle prostřednictvím sociálních sítí) a vytváří tak falešnou identitu.
I když to mnozí z nás nepřiznají veřejně, každý někdy zatoužil být někým jiným. Internet vám to umožní. A nejen to. Vy si můžete úplně neomezeně vybrat, kým budete. Limitem je vám jenom vlastní představivost a schopnost manipulovat s těmi "na druhé straně". Možná už jste sami zalhali cizímu člověku přes internet, bez pocitu zodpovědnosti nebo viny za něj. Zdá se, že je to jenom taková neškodná hra, často se však zvrhne v nevídané.
Jak jsem již zmínila, na film navazuje úspěšná stejnojmená televizní reality show. K nápadu přišel sám Nev, poté co se vyrovnal se svou duševní újmou a začal reagovat na maily prosící ho o pomoc. Dostávalo se mu nespočtu proseb o podporu při setkání s internetovými známostmi daných pisatelů. Nev vyslyšel jejich proseb, sestavil štáb a v předloňském roce dovedl show až na televizní obrazovky. V pořadu působí zároveň jako mentor a duchovní vedoucí, ale také jako strážný anděl, který sestoupil, aby mohl pomoci svým chráněncům. Mocně přitom čerpá ze své jednorázové, ale zato silné zkušenosti a nezdráhá se nabízet rady při každém kroku v odhalování protějšku.
Mé prvotní nadšení začalo upadat už během první série reality show, kdy jsem si uvědomila, že četnost nepravých identit je nepravděpodobně vysoká, což ale samozřejmě nevylučuje skutečně dokumentární základ. Když jsem se dostala ke druhé sérii, stále tu byl pouze jeden z odhalených, vydávající se jak vizuálně, tak mentálně za toho, kým doopravdy byl. To není všechno. V některých případech bylo lhaní tajemného protějšku tak průhledné, že jsem nebyla schopná pochopit, jak by tomu mohl někdo věřit několik minut, někteří tomu však byli schopni věřit i rozsahu několika let. Nechtělo se mi připustit, že by někdo mohl být až tak naivní a důvěřivý. Začala jsem si to sama pro sebe zdůvodňovat nepovedenným scénářem postrádajícím uvěřitelnost, ale nakonec, stačí si jenom přečíst noviny, poslechnout zprávy a dojde vám, že takoví lidé tu jsou. Slepě vedeni představou čehosi vysněného.
Zdá se mi vlastně vtipné, jak se některé filmy snaží být hyperrealistické, ale realita může být nakonec tak absurdní a šokující, že jí ve výsledku není nikdo ochoten uvěřit a místo toho ji zpochybňuje. Ráda budu doufat, že je to i případ filmu a slova Catfish, zapsaného v oficiálním slovníku jako odborný termín, označující už nejen sumce.

Probouzím se skoro k obědu. V peněžence mám posledních třicet dva korun a v mobilu spoustu fotek s Godzillou. Ano, potkala jsem na ji na festivalu. Byla malá a plastová, zatančila si asi s polovinou stanu a vypila nám gin s tonikem. I když, za tuto informaci stoprocentně neručím.
Poslední večer má značku loučení. Dosadí zbývající dílky mozaiky zvané KVIFF 2014. Právě proto také oblékám černý pohřební, ale zároveň slavnostní oděv. Má spoustu volánků, které připomínají žábry. Jsem vlastně tak trochu úhoř.
Slavnostní zahájení začíná už v šest večer ve Velkém sálu Thermalu. Na koberci zakopávám o cizí, extrémně dlouhé róby. S agenty se fotíme s prasátky. Kvi kvi. Vstupujeme na předložení kartičky pro fotografy, ale mám s sebou jenom telefon, takže fotím profesionální skvrny. Budu moct říkat: "Tak a tahle skvrna, to je Marek Eben. Moc milá a sofistikovaná skvrna s příjemným hlasem."
Zničehonic začíná hrát písnička, která se zakončením evidentně nesouvisí, okořeněná smíchem z odborného publika. Viktor Tauš je tím kořením.
Letošní úvodní číslo vypadá jako pocta Zpívání v dešti, bez toho zpívání. Déšť a ženy ve spodním prádle, aby to mělo říz. Zatímco tyto ženy se vyloženě projíždějí po pódiu, Eben vyhlašuje vítěze a uvádí "předavače" cen. Pomalu zjišťuji, že jsem neviděla asi žádný vítězný snímek, kromě amerického jazzového Až na dno a krátkometrážního dokumentu Princezna. Mám z toho takovou nepatrnou rebelantskou radost. Doženu na festivalových ozvěnách.
Přemýšlím, jak to ti tvůrci/kyně myslí, když při děkovačce prohlašují, že je to nekrásnější den v jejich životě. Ano, vyhrát tu kouzelnou křišťálovou věc je doslova pecka, ale dál to pak tedy takhle nejsou moc nadějné vize. Pozitivním objevem každopádně je, že cena nemusí fungovat pouze jako těžítko, ale i jako předmět širokého využití, prakticky použitelný v životně důležitých chvílích. Zároveň smrtelná zbraň. Asi není úplně dobrý nápad zaseknout se u toho, že jsem už zažil/a nejkrásnější den svého života. A třeba dál točit, mít se líp a líp a občas si vzpomenout, že mám dost pěkné multifunkční těžítko. 

Film Divoké historky zakončuje festival, zahajuje ale divokou noc. V podstatě se jedná taky o dost divoké dny hlavních hrdinů. Závěrečná svatební historka by se klidně mohla odehrávat v Puppu, kam jedeme autobusem. Na autobuse je zepředu napsáno MFF zájezd a objíždí snad celé Vary - vyhlídková jízda. A pak už jen křišťál nad hlavou. Mám naráz pocit, jako bych se ocitla v Dolanově Laurence Anyways. Plus spousta noků, masových kuliček, vaflí, klobás, lívanců, zmlsanců. Taková malá noční pohádka. Pohřební. Jak říkal Marek Eben, nedožitých padesát let. 3. července následujícího roku proběhne zmrtvýchvstání. Kulaté narozeniny. To abych si pořídila veselou barevnou róbu.

Probouzím se a v peněžence mám dvě koruny. Bageterie má zavřeno. Balím i černou róbu s flekem od čokoládové zmrzliny (kvi kvi). Nejsmutnější den začátku prázdnin.

Nejen, že mi zmizela nabíječka na telefon, kamsi se poděla i Eleanor Rigby. Nevím, zdali se to dá nazývat trilogií, ale soubor tří filmů přichází se zajímavým konceptem. Proč je příběhů tolik? Protože je tolik lidí. A když vypráví příběh jeden, znamená to pravděpodobně, že další zúčastnění z toho udělají příběh úplně jiný. Pohled dvou různých lidí na stejnou věc bude vždy rozdílný, i kdyby jenom v detailech. Jak moc odlišný ale může být, aby tito dva mohli stále tvořit pár?
Vyjádřit mnohoúhelnou podstatu příběhu se snaží právě třídílné Zmizení Eleanor Rigby. Mnoha divákům festivalu uteklo kvůli komplikacím s promítáním či zmatku, jak že je to vlastně s těmi díly. Je to následovně: díl s přídavkem On je z perspektivy mužské části páru, Conora (James McAvoy), Ona (Jessica Chastain) zase vypráví o prožitku hlavní ženské hrdinky. Třetí díl už žádnou takovou přípojku nemá, je tedy závěrečným propojením?
Těžko říci, díky organizačním problémům utekl i mě. Těším se ale, až se mi celkový zážitek z obou filmů završí tím posledním, protože díly předchozí neskončily nijak výrazně překvapivě, ani se jim nepovedlo naplnit tajemný potenciál obsažený v názvu. Svým klidným lidským prožívám stinné stránky, kterou život přináší, si u mě ale získaly sympatie. Žádné zbytečné drama. Protože mizím, mizíš, mizíme. Někdy rádi, někdy se pak s větší chutí vracíme.

Kdo z vás už viděl všechny tři díly?
A  znáte tu písničku od Beatles?

All the lonely people
Where do they all come from?
All the lonely people
Where do they all belong?

Poslechněte si Jakea Hoffmana a jeho (velmi pravděpodobně) budoucího dvorního herce Benedicta Samuela, představující svůj nový film asthma. Nejen o tofu, komunitách, náboženství, kameramanu Davidu O. Myrickovi a výjimečném hudebním klipu kapely Boards Of Canada.

Poprvé připravuji rozhovor. Přesněji, videorozhovor. Nikdo neví, jestli to umím, ani se nikdo nezajímá o to, jak jsem na tom s angličtinou. Fungují tu zákony přírody - tady máš příležitost, využij/zahoď. Právě proto zůstávám po premiéře filmu na diskuzi. Tím bych také ráda zdůraznila, že na festivalech je jednou z velkých příležitostí právě možnost poslechnout si diskuzi se samotným tvůrcem či štábem. Příležitost je to jedinečná a neopakovatelná, trochu mě tedy pobuřují davy hrnoucí se hned po promítání ze sálu. Že se vám film nelíbil, naštval vás, urazil? O to víc by mě zajímalo, co k tomu dodá autor.

Můj rozhovor je tak trochu speciální, tříhlavý. Nemám k dispozici jenom autora samotného, ale bonus v podobě ústředního protagonisty, australského herce Benedicta Samuela. Řeč je o debutujícím americkém režisérovi Jakeu Hoffmanovi, kterého si můžete vybavit např. z loňského Scorseseho filmu Vlk z Wall Street (postava Stevea Maddena), na festival ale přijel představit svůj první celovečerní film. Možná už tušíte, že se jedná o světovou premiéru filmu asthma. Můj názor na film najdete v komentářích.
Rozhodla jsem se, že během diskuze se stanu tichým posluchačem a v průběhu tohoto nerušeného poslouchání vymyslím strategii, jakým způsobem se ptát při rozhovoru, aby to bylo příjemné oběma stranám. Hoffman se Samuelem mají až netradičně velkou radost z toho, že se film promítá právě tady. Poctěni působí až stydlivě, jako by snad nebyli zvyklí na velké davy. Hollywood ve Varech. Už to vzbuzuje velké sympatie.
Na poradu s formulací otázek mám dvě v anglicky zručnější kamarádky (děkuji Dokumentice a Báře), stejně si ale na místě říkám, co se mi zlíbí. Atmosféra interview je uvolněná, mám pocit, že můžu.
Hned po představení se se dočkám omluvy za čtvrthodinové zpoždění. Překvapení číslo jedna. Ještě než se zapne kamera, přicházím s docela klasickým icebreakerem: Tak co ty Vary, jak se Vám tu líbí? Líbí, je to prý pohádka. A splněný sen. I u nich je Mezinárodní festival v Karlových Varech velkým pojmem. Ve výsledku to vypadá, že o tom ví vlastně víc než já.  Také jsem tu poprvé. A na mém prvním interview mě začínají zpovídat mí zpovídaní, kteří by si už možná rádi aspoň na chvíli vyměnili role a pro změnu se taky někoho na něco zeptali. " Nemáme udělat interview s tebou?". Ledy jsou prolomeny, kameraman hlásí, že můžeme začít.
Čekala jsem toho hodně, ale tím posledním byla poklidná ochota konverzovat se mnou celých dvacet minut, poté, co bezprostředně předtím proběhl minimálně jeden jiný rozhovor. Ke konci nás už zvenčí postrkují k poslední otázce, evidentně má následovat další rozhovor, ale oni dál trpělivě respektují mou nedokonalou angličtinu. Nakonec mě předběhnou s díkem za rozhovor a zajímají se, kde bude k vidění. Pokud zajímá i vás, jak probíhal, sledujte youtube kanál festivalu, konkrétně sekci ČSFD 2014, kde by se měl v nejbližších dnech objevit. Budu ráda za zpětné vazby.

Poprvé si tu taky pořizuji něco na památku. Jedná se album hudebního živlu Willise Earla Beala, protagonisty filmu Memphis, který do Varů zavítal již včera, aby uvedl svůj film. Pokud přestane pršet, dost možná ho potkáte jamovat někde před Hotelem Thermal nebo okolí. Snad i pokud nepřestane. Poznáte ho podle klobouku a černé škrabošky. Obrazovou i video přílohu tedy věnuji jemu. Jedná se o píseň, která se objevila i ve filmu.

... tak to cti. Řeč je o kinosále a jeho návštěvnících.

Pokud vedle vás sedí někdo, kdo se drbe celou dobu v rozkroku, není to úplně košér (zvláště při erotických scénách to nabývá nepříjemných rozměrů). Stejně jako zjištění, že někomu před vámi tekla krev z nosu, tak si vystlal sedačku flekatými kapesníky. Kinokultura nejvyššího kalibru.

Dočasný lék:
Zjistila jsem, že mít v osobním programu velkým písmem KUP SI ČOKOLÁDU, může být matoucí. Chvíli jsem si myslela, že je to název filmu a hned mě napadlo, že pokud na takový film půjdu, měla bych si předtím asi radši koupit čokoládu. Původní účel splněn. Doporučuji.

Jako malá holka jsem měla zato, že jsem určitě buď elfka nebo upírka, proto mě potěšilo, že nejméně dva filmy na letošním festivalu jsou upírské. Návrat do dětství.
Upíři jsou velkým tématem už od počátku kinematografie. Vůbec, historie nemrtvých jako taková sahá až někdy do 11. století, samotné slovo upír je dokonce slovanského původu, takže to k našemu území nemá zase tak daleko. Filmová historie upírů, pokud se nemylím, začíná filmem Upír Nosferatu z roku 1922 od významného horrorového tvůrce Friedricha W. Murnaua, který později pod stejným názvem zremakoval Werner Herzog. Právě po uvedení Upíra Nosferatu začaly být filmy této tématiky atraktivní a proslavily nespočet herců typických ztvárněním právě role upírů. Z nejvýznamějších bych zdůraznila Belu Lugosiho, jenž se tohoto spojení nezbavil až do konce života, podobným spojením se může chlubit také Saruman z Pána Prstenů - Christopher Lee, proslavený mimo jiné právě rolí Drákuly.
Filmy o takzvaných nemrtvých se ale neustále vyvíjí. Nejen, že původně byl upír s vlkodlakem jednou bytostí a dnes stojí v opozici, tyto filmy také začínaly pouze jako horrory (přesto že se mohou zdát v současnosti docela humorné), kde byli upíři výstrahou. Lidé by přece měli v noci spát, ne se toulat venku.

Postupem času se ale nabalily i další žánry. Populární akční filmy (Blade, Underworld, Van Helsing), romantické (Interview s upírem či neblaze pověstná řada Stmívání), ale v nemalém množství i seriály (Buffy, přemožitelka upírů, True Blood). Dříve temná, zlá stvoření jsou v dnešním filmu zlidšťována a je jim připisována citlivost a jiné lidské vlastnosti, občas i ve větší míře než opravdovým lidem. Jsou tímto způsobem ospravedlňováni a dokonce stavěni do rolí hrdinů či naopak do běžného lidského světa.
Nejnovější a nejvýraznější filmy ukazují upíry jako součást našeho světa. V letošním Jarmuschově konverzačním snímku Přežijí jen milenci, jsou upíři stavěni do role obětí, sami nezabíjejí. Hlavní postavy jsou intelektuálové, kterým pije krev spíš hloupost lidí ve futuristickém téměř vybydleném Detroitu. Tím vzniká úplně nová identita původně tak negativně nahlíženého nadpřirozena.
Na festivalu se upírská kinematografie představila ještě v jiném plášti, jímž je žánr komedie. Filmy dokonce pocházejí každý z jiného konce světa. První mnou shlédnutý, řecké Norsko, nás seznamuje s upírem Zanem. Pod hrozbou zastavení srdce podléhá zdánlivě nekonečné párty. Dokud tančíš, žiješ. Upíři jsou zde podivně neelegantními ztracenými osobami, jakožto útočníci selhávající.

Naopak film Co děláme v temnotách zvolil žánr pseudodokumentu, definující upíry jako partu podivínů, řešících téměř shodné problémy jako lidské bytosti. Nejen, že se z filmu dozvíte o běžných upírských zvycích, zevnitř poznáte i domácnost komunity upírů. Zatímco v původních filmech upírství znamenalo problém, zde sice komplikuje život, film ale dochází k řešení uspokojivému pro všechny strany. Zdá se, že současnost tolerantní k nejrůznějším sexuálním orientacím, operacím pohlaví a vůbec preferující svobodu, už není překážkou ani to původně hrozivé upírství. 

Dobrodružství je název kazašského filmu, který jsem se nakonec rozhodla vynechat. Částečně i kvůli tiskové konferenci. Nepovedlo se jí dostatečně mě navnadit, přestože k Dostojevský patří na seznam mých oblíbených literátů. Nezdálo se to jako dostatečně velké dobrodružství a když jsem si měla zvolit mezi touto projekcí a projekcí o upírovi životně závislém na párty, zvolila jsem upíra.

Narozdíl od štábu snímku Až na dno, konference s Dobrodružnými působila nepříjemně stroze, sál byl tichý, novináři se možná báli ledových pohledů tvůrců. Ti zase odpovídali krátce, za celou dobu se pořádně nerozpovídali, jako by jim to nebylo úplně příjemné. Možná převládl flegmatismus. Můj kamarád ale tvrdí, že intelektuálové mlčí, protože se bojí, tak nevím. I umělci mají své dny.

Film se natáčel v koprodukci Kazachstánu (kde se film natáčel) s Francií (kde probíhala postprodukce). Žádné geografické ani kulturní problémy to s sebou ale prý neneslo, protože dle slov štábu: když chcete spolupracovat, tak se to zkrátka daří. Krásnou přírodou vybavený Kazachstán si k natáčení zvolil tvůrce Nariman Turebayev, jakožto místo svého bydliště. Konkrétně hlavní město Almatu. Studoval zde režii, poté, co opustil studium slitin a strávil sedm let sledováním filmů, než se odhodlal k tomuto osudovému kroku. Hlavní herečka Ainur Niyazova se k filmu dostala přes divadlo, ke kterému zase přes představení Labutí jezero. Vypadala velmi rozhozeně z otázky v kolika hrála filmech, tak okamžitě zdůraznila, že v šesti až sedmi (film sem, film tam) a v divadle.

Otázky v druhé půlce začaly směřovat spíše k literatuře. Padly dotazy, jako proč zrovna Dostojevský, jestli mladí Kazaši čtou (Dostojevského) a jestli číst znamená nutně být odsouzen k samotě. Autor tvrdí, že Dostojevského díla jsou univerzální, to znamená, že se dají natočit v jakémkoliv prostředí a filmy si stále mohou zachovat to důležité z předlohy. Myslí si také, že mladí Kazaši čtou hodně, dokonce i Dostojevského, který je u nich značkou, podobně jako třeba Kalašnikov. Dle jeho názoru inspiruje ale primárně spíš jeho generaci, mladí inklinují ke komiksům a podobným alternativám pro ně příliš zdlouhavého čtení.

Otázka přímo k filmu Dobrodružství souvisí právě s tou současnou nedočkavostí, neochotou čekat. Jeden z novinářů zdůraznil, že ve filmu tvoří důležitý motiv čekání, který by se v současnosti mohl jednoduše vyřešit dosazením mobilního telefonu. Režisér argumentoval tím, že mobily narušují dramaturgii a navíc popírají další  z motivů - motiv silné lásky, dokládané právě a jenom čekáním. Zvolněné tempo filmu nahrálo i další otázce, týkající se vlivu japonské kultury na vznik snímku. Objevuje se zde i origami, typické právě pro Japonsko. Turebayev vypadal, jako že ho to předtím úplně nenapadlo, ale pak pokýval s tím, že natáčeli statické záběry lepené na sebe, díky čemuž mohli věnovat detailní pozornost každému záběru.

V té době jsem se vyplížila, abych stihla Pollackův film The Way We Were s mladým Robertem Redfordem a Barbrou Streisand. Občas má člověk pocit, že uchýlit se ke klasice nemusí být tak špatný nápad, zvláště, když je prezentována hereckou jistotou takovýchto rozměrů.

Dějí se mi tu samé pěkné věci. Spala jsem 4 hodiny. Prší. Dovezla jsem si nové boty, běhám, mám nohy od krve. Ani jsem neukořistila lístky na své vymodlené filmy. Sbohem Nicku, sbohem Franku! Uvidíme se v příštím životě (nebo nějaký další festivalový den). Čas najet na improvizovaný program. Svou hořkost jsem zapila nejkyselejším kafem na skvěle. Hořkokyselý den. Hned v prvním filmu si ale hlavní hrdina záměrně osladil špagety, tak si říkám, že to možná není úplně špatný nápad. Řeč je o lehce extravagantním řeckém filmu Xenia.

Následovalo Až na dno. Ne, nemíním tím pokles svého rozpoložení, nýbrž název celovečerního debutu Jeffa Preisse. S tím jsem se setkala už v poobědových hodinách na tiskové konferenci, na kterou jsem se málem nedostala, protože se dveře zabouchly přímo přede mnou. Zůstala jsem tam se svými otázkami sama. Mě ale nezastaví jen tak nějaké dveře. Zvláště, když je za nimi rozpovídaný režisér, na jehož film se chystám. Jako bonus hudební editor filmu lomeno jazzový muzikant, plus producent. 3(ze štábu)v1(sále).

Jeff Preiss, na první pohled intelektuál v elegantním šedém kvádru... a modrých teniskách se zářivě bílými tkaničkami. Hlavně pohodlí. Ožil již po prvním dotazu a postupně nabaloval zajímavosti týkající se filmu, zatímco jeho dva kolegové byli velmi struční. Jazzový hudebník hlavně zdůrazňoval, že heroin nedělá z lidí lepší hudebníky. Pište si! Film biografického rázu vznikl podle memoárů dcery "pátečního" klavíristy a narkomana Joea Albanyho, která Preissovi o svém životě vyprávěla naživo a jeho to, nejen jakožto tvůrce hudebních videoklipů, zaujalo. Vidina výjimečně zpracovaného hudebního filmu se naplnila.

Reálná představitelka Amy-Jo, byla během filmu dennodenně ve spojení s režisérem nebo přímo na place. Vzhledem k tomu, že jsou téměř ve stejném věku, mají k sobě velmi blízko. Společné vzpomínky na dobu jejich dospívání v 70. letech, jim umožnily spojit síly a dodat filmu nádech minulosti. Právě proto je film natočen na 16 mm materiál, který podporuje retro artovou podobu záběrů. Celý je výrazně tónován do barev rezavých a hnědých i béžových, které dávají jasně najevo, že tahle léta už jsou dávno pryč.

To neznamená, že to nestojí za zfilmování. Naopak! Dvojice se do toho pustila s takovou vervou, že získali jako exklusivního producenta mimo jiné i Anthony Kiedise z Red Hot Chilli Peppers. Natáčení bylo náporem hlavně pro Amy Albany, která se znovu musela potýkat se vzpomínkami na svou problémovou matku. Autor zmínil, že jeden silný zážitek s ní popsala jedním dechem, aby ho Preissovi mohla předhodit a dál se jím nezabývat. Prý to je nejlepší kus, který napsala, nepotřeboval další úpravy. Občas může být docela náročné mít samotnou autorku na place, srovnání se se světem a na něm vystavěným světem filmu nemusí být samozřejmostí. Amy prý například uviděla jakousi obyčejnou dřevěnou stoličku (či stoleček) a zarytě tvrdila, že nic takového nikdy neviděla, tudíž by to nemělo být součástí filmu. Nakonec se ale smířila s tím, že film si žije vlastním životem, potřebuje pouze odněkud vyvřít.

Těžkosti měl také herecký představitel Amyina otce, John Hawkes. Dle slov pana režiséra tvrdí, že je to role prozatím ze všech nejvzdálenější jeho skutečné nátuře. Při těch slovech jsem si vzpomněla na film viděný na Fresh Film Festu 2012, Martha Marcy May Marlene. Hrál zde vedoucího sekty s násilnými až vražednými sklony...

Po tiskovce jsem se začala těšit na samotné promítání, uvedené jak uměleckým ředitelem festivalu Karlem Ochem, tak i samotným tvůrcem. Och působil smutně, tak jsem usoudila, že je dnes asi špatné bio. Poté, co ustoupil do pozadí, splynul jako duch s oponou, zatímco příchozí Jeff Preiss zářil, přestože před tisícovým sálem znervózněl. Ohromen krásou Velkého sálu Thermalu si vzpomněl na svůj life-changing moment při promítání Vesmírné Odyssei v jakémsi americkém sálu podobné působnosti. Měla jsem dobrý pocit, že sedím právě v tomto sále, ne tak jako později v poloprázdném Kongresovém sále, kde mě ofukoval Riversův vítr severského transcendentálního blackmetalu s názvem Zaklínadlo k odehnání temnoty. Temnota mi zarazila při večeři brambor do chřtánu, abych měla aspoň hezký zbytek večera. Nevadí, odteď si vždy vzpomenu na Jiřího Menzela. Viděla jsem ho během odpoledne poskakovat po červeném koberci, točíc u toho bílou kabelkou. Donšajny jsem neviděla, tak přemýšlím, jestli není možné, že by byly kritiky tak zdrcující, aby se rozhodl ve svých 76 letech změnit živnost.

Na závěr foto z tiskové konference a výše zmíněný videoklip Leaning Towards Solace.

Když jsem odjížděla, máma mi radila: "Nos róby a pij prameny!"

Je evidentní, že tu všichni pijí... prameny. Mou festivalovou róbou jsou po celý festival trička ČSFD.cz, podle kterých nás poznáte. Pokud uvidíte zamračenou holku v takovém tričku, tak buď vypila málo pramenů nebo se jí nelíbil nějaký film. Nebo se ztratila, zase. Jiné starosti tu neexistují. Filmový skleník, dusno jenom vzdušné.

Poté, co se odfotíme u festivalových prasátek za Thermalem, potkávám kamarádku nadšenou z fotek na trůnu ze Hry o trůny. Vypadá to na festivalový hit, zastiňující všechna prasátka.
Na ulicích je pak spousta lidu, ale má první projekce v honosném Městském divadle poloprázdná. Všichni se sluní venku, korzují. Spoustu hezkých domů, stromů a lidí. Čekám, že když vyjdu z parku, zahlédnu někde v dáli moře. Možná jsem trochu zmatená z filmů, kde pobíhají bílí koně po pláži, viz. první dnešní filmová zkušenost: Free Range – Balada o přijetí světa.
Když se mi povede dostat do Thermalu před zahájením, pobíhají tu zase lidé v bílém. Třeba Aňa Geislerová na obrazovce přede mnou nebo Jiří Menzel, ten ale moc nepobíhá, protože to hned odchytnou nadšené dámy, aby se s ním mohly vyfotit. Několik dalších dam tu projde v těch opravdových róbách a navzájem si sebe poměřují přísnými pohledy. Zde platí heslo: šaty dělají člověka.
Radši si poté odskočím do Londýna s Tomem Hardym jako Ivanem Lockem, to už ale není úplně bezstarostný výlet. Spíš vůbec. Tentokrát je to opravdu téměř ve skleníkové teplotě, Espace Dorleans je veliká nafukovací bublina plná lidí. Z filmu navíc dýchá i to dramatické dusno, jako by auto hlavního hrdiny bylo spíš vozítkem do pekel... nebo naopak k osvobození?
Když se mi konečně povede dostat se ven z reálné bubliny, venku hlava na hlavě. Působí to, že je to tu snad frekventovanější, než na Berlinale, pak si ale uvědomím, že to je roztahané po celém Berlíně, zatímco tady je to všechno docela pěkně centralizované. Potkávám na každém kroku kamarády, kteří se nedostali na film, ostatně jako téměř všichni, které jsem dnes potkala, proto míří směr Aeroport. Já se jdu zatím konečně ubytovat, abych se potmě ztratila na půl hodiny někde v parku, ztratila tam plánek i nervy. Pak si ale uvědomím, že jsem na osm dní ve filmovém skleníku a zas tak mě to netrápí. Ve skleníku se daří všem květinám.Uvidím spousty filmů, až mě z toho bude bolet hlava. Tím pěkným způsobem.

Uvidím konečně Nicka Cavea: 20 000 dní na Zemi, stejně jako argentinské Příběhy strachu, které jsem nestihla právě na Berlinale. Dnes také jeden z filmů, na který jsem zvědavá od té doby, co jsem si o něm přečetla. Zaklínadlo k odehnání temnoty slibuje severský metalový nářez jako zakončení lesní bádání tajemné hlavní postavy. Autorem je Brit Ben Rivers, tvůrce "psychedelicky etnografických" filmů, kterému je na letošním festivalu věnována celá sekce (Pocta Benu Riversovi). Když už odhánět temnotu, tak jedině metalem. A pokud se vám nakonec znelíbí plné ulice festivalového města a budete potřebovat zaklínadlo k odehnání davů, třeba bude stačit Riversův krátký atmosférický film My, lid.

49. Mezinárodní Filmový Festival Karlovy Vary má v hlavní soutěži dvanáct filmů. Dva z toho jsou debuty, dva jsou české, ostatní po jednom. To bychom měli, co se týká počtů, které snímky si ale zvolit? 

Festival má v hlavní soutěži i českou základnu. První z nich je Díra u Hanušovic. Jedná se o debutující komedii Miroslava Krobota, který v tomto roce přispěl do českých vod také seriálem Čtvrtá hvězda. V obou počinech v hlavní roli Ivan Trojan a režisérova dcera Lenka Krobotová. Film vypráví příběh malé zapomenuté vesničky (proto ta díra), kde však dochází k nečekané události.
Fair Play je pak naopak filmem zaobírajícím se vážnějším tématem – dopingem ve sportu, konkrétně ve vrcholovém sprintu. Vypráví o mladičké sprinterce Anně, která má šanci postoupit na Olympijské hry, pokud splní kvalifikační limit. Ona sama však netuší, že je jí k tomu napomáháno. Přistoupí na tento podvod? Režie se chopila Andrea Sedláčková, v minulosti tvořící převážně televizní filmy.

Americkou produkci bude ve Varech reprezentovat snímek Až na dno. Odehrává se v 70. letech v rozbouřeném jazzovém Los Angeles, kde žije významný pianista Joe Albany a jeho zasněná dcera Amy-Jo, ztvárněna šestnáctiletou Elle Fanning. Bonusem v obsazení je oblíbený Tyrion Lannister ze Hry o trůny, Peter Dinklage. Film je celovečerním debutem Jeffa Preisse, který se v předchozích letech věnovat tvorbě hudebních videoklipů. Znát můžete kupříkladu klip k písničce This Film Is On od R.E.M. z roku 1991.
Z Jižní Ameriky potom máte šanci zhlédnout mexický snímek Smutek bez konce, v pořadí třetí film Jorge Péreze Solana. Vypráví o smutku čišícího ze skutečnosti, že dvě ženy otěhotněly se stejným mužem. Jak to vyřeší? Téměř Sophiina volba.
S komedií Dehet a peří pak přichází francouzský režisér Pascal Rabaté. Film není jeho prvním příspěvkem na karlovarský festival, už před třemi roky na 46. ročníku byl úspěšně uveden jeho film Prázdniny u moře, natočený podle jeho vlastní komiksové knihy, stejně jako kritikou opěvované Potůčky z roku 2010. Prázdniny u moře si nakonec odvezly cenu za režii. Podobně jako Díra u Hanušovic se nejnovější Dehet a peří zabývá životem na vesnickém městečku, kde se autor snaží hlavně zachytit rituály místních.
Belgičan David Lambert je dalším režisérem, který se na festivalu nemihne se svým dílem poprvé. Jeho celovečerní debut Za zdmi se objevil nejen v Cannes, ale i na 47. Varech. queer tématikou pokračuje i u druhého filmu s názvem Jsem tvůj. Láska přes internet, která v reálném světě nefunguje podle představ.
V hlavní soutěži nechybí ani adaptace klasiky (přestože volná) a to přímo Dostojevského Bílých nocí, připomíná prý ale spíš Bressonovy Čtyři noci jednoho snílka (1971), než již existující Viscontiho adaptaci nazvanou Natálie (1957). Tentokrát bez Mastroianniho a trochu blíže Rusku, tentokrát kazašsky a s názvem Dobrodružství (že by snad nakonec nějaký odkaz k Antonionimu?). Nariman Turebayev střídmě a pomocí detailů vykresluje snílkovu fascinaci osobností složité dívky Marijam.
Severskou kinematografii pak zastupuje film s příznačným názvem Paříž Severu, islandského autora s téměř nevyslovitelným jménem - Hafsteinn Gunnar Sigurðsson. A tradičně seversky se zaměřuje spíše na atmosféru, než drama mezi otcem a synem, které se děje tak nějak v pozadí. Stejně jako u svého komediálního dramatu Doprava doleva ze 47. ročníku Varů.
Na své si přijdou i milovníci animovaného filmu. Šutry v kapsách jsou výsledkem postupného zdelšování filmů režisérky Signe Baumane. Od čtyřminutových kraťasů se nakonec dostala až na vrchol hory, tak snad neskončí jenom s šutrama v kapsách (když už, tak aspoň diamanty!). Šutrem její hlavní hrdinky je dědičná nemoc, díky které se vydává na pouť za odhalením tajemství v její rodině. Film je skrz naskrz autorský, od kreseb až po vypravěčku.
Sám ředitel festivalu, Karel Och uvedl tři osobní tipy. Zaprvé film Kukuřičný ostrov gruzínského filmaře George Ovashviliho. Jeho debut Druhý břeh uvedl karlovarský festival již v roce 2009, na svém 44. ročníku. Nové psychologické drama vypráví příběh bez potřeby dialogů, vystačí si s podmanivými obrazy starého rolníka, jeho vnučky a jejich civilizací doposud nenarušeného ostrůvku uprostřed řeky.
Druhý, Welkome Home, je ruský film Angeliny Nikonové odehrávající se v New Yorku. Přistěhovalci právě z Ruska a okolí sem přesídlili za vidinou amerického snu, který se však mění ve vyprávění ironie. V předchozích letech se na festivalu představila se svým debutem Portrét v pološeru (2011), dramatem o sexuálním zneužití ženy představiteli zákona a jeho následcích.
Do třetice: Volný pád György Pálfiho, maďarského tvůrce známého např. kontroverzní Taxidermií, kterou mnozí označují jako must-see, jiní opovrhují jeho zvráceností. Pálfi pokračoval dramatem milostného mnohoúhelníku s názvem Nejsem tvůj přítel na 44. MFFKV v roce 2009. Tentokrát sledujeme příslušníky domácností jednoho domu za doprovodu sebevražedného letu jedné z nich.

Máte vybráno?

Já jen doufám, že nedoletím při svém dobrodružství volným pádem až na dno.

Na závěr: Mnoho trailerů zatím k dispozici není, vybrala jsem pro vás ale jeden s pozitivním nádechem na závěr. Hádáte správně, Smutek bez konce.
"You got everything you need to be happy."