LaRhette

Je to jako fúze původních Mean Girls s Glee, kde ale zapomněli zkopírovat cokoliv zábavnýho, včetně nenucenosti a svěžesti originálů. Skvělej příklad filmu, kterej kopíruje dva kulty, ale zapomene k nim přidat cokoliv svýho novýho a updatovat je (kromě sociálních sítí ofc, i když dost nesmyslně používaných). Finanční motivace je jasná, tak si jen pokládám řečnickou otázku: Co je autorská motivace něco takovýho natočit?

Děsivější než Shinning.

Psycho účinnější než lobotomie.

Vyprázdněná vyčerpávající artovinka.

Tento film je tak blbý, až je úplně blbý.

Škoda, že se Dark bere tak vážně. Rozumím, že téma potřebuje svou tíži, ale je to tak přes hranici, že ubližuje smotanci příběhu a seriálu tak ve výsledku ubližuje. Neexistuje zde kontast, město je skoro ve všech svých érách temné a neměnné. Nebránila bych se ani regulaci slowmotionových atmosférických záběrů, neustálých záběrů lesa atd. A herecky mě to začalo trochu bavit až za půlkou, většina protagonistů je chladně nesympatická, těžko se mi od sebe odlišovali, protože jsou nevýrazní a nedokázala jsem se od začátku přinutit, že by mě měl jejich osud jakkoliv zajímat. Příběhově však od začátku lákavé svou schopností rozplétat postupně.

Psychotická řecká Kapsle (2012) autorky Athiny Rachel Tsangariové je minimalistickým scénickým rozhovorem s prostorem a podivností vlastního těla skupiny žen, která je doplněná pomalým atmosférickým ambientem. Napínavý vývoj výuky základních lidských pocitů zdržovaný slowmotionem mi připomněl jakousi kameramanskou hlášku „slowmotion je sprosté slovo.” Kaple se sprostoty nebojí. Otáčí hlavy ženám a dívá se jim doslova do útrob s použitím jednoduché palety nevýrazných barev, ve kterých jsou tóny těla často jedinými teplými barvami. Zdánlivě pomalé dávkování informací svědčí k dokreslení surrealistického prostředí komunity žen bílých límečků, kterým šibe, ale šibe jim esteticky. Oblékala je fúze Jacobse a Vuittona. (Filmové listy 2018)

V Lisabonu se architektonicky snoubí kachličky s oprýskanými zdmi. Léto plné hádanek není vidět, ale je cítit a slyšet ve vzduchu. Škola pro slepé zažívá nenásilný myšlenkový převrat v uších a nosech žáků, jejichž nový učitel je nabádá nenosit slepeckou hůl. Kontroverzní. Sžívání se mentora, potýkajícího se se stejným znevýhodněním jako jeho posluchači, není zadarmo a ani bez boje a riskování života za účelem dokázání vlastní pravdy. Hravý, ale neméně vážný snímek Jakimowského vás zavede do míst, kde je představivost důležitější než to, co se skutečně děje. Dokáže nahradit zastřené oči? (Filmové listy 2018)

Jste rádoby intelektuál/ka? Hlavní informace, kterou o novém litevském filmu potřebujete vědět, je, že to celý točil Siegfried. Čí to byl nápad? Siegfrieda. Kameru dělal kdo? Siegfried. Kdo že to režíroval? Myslím, že Siegfried. A hudbu?... Nejen, že se naučíte skloňovat tohle libozvučné germánské jméno, ale zároveň se stačí naučit jedno slovo a můžete machrovat, že znáte celý štáb. Ale lepší je samozřejmě artový snímek i vidět. Tohohle Siegfrieda teď zajímají ženy, v Rize (poprvé) (2017) zrovna čtyři. Sleduje jejich vztah k umění a lásce, občas Gaussovsky rozostřeně, jindy snad záměrně přesvíceně, až dokumentární přelétavou kamerou, která má ke svým postavám nezvykle blízko. (Filmové listy 2018)

Bouřlivé názory v Hollywoodu vždy vzbuzovalo obsazování a dnes už nedostatečné oceňování Afroameričanů. Dodnes z filmového rasismu čerpá ve svých skečích (hlavně v Key & Peele - Dad's Hollywood Secret) a filmu Get Out (2017) i oscarový režisér a scenárista Jordan Peele a nově i velkolepý superhrdinský trhák Černý Panther (2018). Přelomové jazzové Bouřlivé počasí z roku 1943 už tehdy dokázalo veřejnosti, že obsadit celý film reálnou „menšinou“ místo natírání herců černou barvou, je dobrý nápad. Navíc představilo tehdejší hudebníky/ce a tanečníky/ce v jakémsi honosně naleštěném dynamickém „showreelu“ jako velkou oslavu svojí nejinakosti. A z pozvání na rande slovy “Co takhle dát si po vystoupení sendvič?” by si měl vzít příklad snad každý. (Filmové listy 2018)