noriaki

I když mě režisér donutil příběh sledovat očima člověka s obličejovou slepotou, tak nejenže dává zápletka smysl, ale neměl jsem problém se do postav vcítit. Co víc, každý fragment je pečlivě vyvážený, takže film má funkční gradaci a atmosféru. Alespoň z mého laického pohledu odvedl Pálfi výbornou práci, i když mám podezření, že slušný střihač by mohl "natočit" podobný snímek raz dva. Zajímavý experiment, který by si měl každý pustit fanoušek kinematografie pustit alespoň dvakrát.

Womb je jeden těch filmů, o kterých je dobré dopředu nevědět téměř nic. Takže jenom letmo. Nádherný vizuální minimalismu + výborný zvuk + silná myšlenka + skvělý Matt Smith + šestihvězdičková Eva Green = hypnoticky pomalé poetické drama, napohled klidné, ale pod povrchem vroucí a bouřící.

Zajímalo Vás někdy, jak by to vypadalo kdyby filmy klasického Hollywoodu neomezovala cenzura a bigotní diváctvo kin? Tak tady je odpověď. The Last Picture Show je zvláštní snímek. Na první, druhý i třetí pohled působí jako něco co by v padesátých letech natočil Billy Wilder nebo Howard Hawks, ale stačí počkat na scénku muchlování v autě a začal jsem přemýšlet, jestli se náhodou nedívám na nějakou Antonioniho prvotinu, zasazenou bůhvíproč do Texasu. Bizarní dojem podtrhli skvěle vedení herci, jejichž projev reminiscenci na padesátky ještě umocnil. Cybill Shepherd je se svým roztomilým neumětelstvím kapitola sama pro sebe, nicméně i tak při svém debutu okouzlila pana režiséra natolik, že kvůli ní opustil svou ženu. Bogdanovich celkově vsadil na nové tváře a měl šťastnou ruku. Velkou kariéru zde začala Cybilina filmová matka (vynikajcí Ellen Burstyn), její filmový přítel (talentovaný, ale do role se moc nehodící Jeff Bridges) a její vytrvalý ctitel (velice slušný Timothy Bottoms). I sám Bogdanovich si udělal hvězdnou reputaci a nastartoval pět let slávy, ve kterých se mu podařilo téměř vše na co sáhl.

Ano, je to pravda. I kdyby Marla Sokoloff hrála v reklamě na deodorant, tak bych se rozplýval jak je nádherná, jak plýtvají jejím talentem, a pak tomu dal čtyři hvězdičky. Tradiční dvě za bohyni v hlavní roli a zbytek za dojem. Podle stejného vzorečku dostala tahle romantická jednohubka s prazvláštním názvem plný počet, protože on to není špatný film. Trochu prostoduchý možná, s námětem obšlehnutým z miliónkrát omleté povídky o zamilovaném páru bez peněz, bez špetky režisérské invence, a navíc musím s politováním říct, že vinu za rozpoutání konfliktu dávám Marle, ale za to ten usměvavý andílek nemůže, celé je to chyba zlodušského scenáristy.

Lesk a bída českých kriminálek. Ten lesk je Vica Kerekes, kvůli které budu asi Clonu sledovat dál, ta bída je hlavně scénář, ale tak trochu i všechno ostatní. Postavy už se za ten jeden díl stačily vyprofilovat do krásné černobílé škály a tak je jejich chování nejen lehce předvídatelné, ale díky křečovitým replikám i trochu klišoidní. Čekal bych že po úspěchu Cirkusu Bukowského bude kamera a atmosféra znovu napodobovat Skandinávii, ale kupodivu jde svou vlastní cestou, která mi, alespoň zatím, připadá jako slepá ulička přehrazená vysokou zdí. Obraz je občas na pěst, zhusta se vyskytují detaily, pojezdy, různé podhledy, zákryty a díky tomu pokusu o ultra realitu je prd vidět. Že tím trpí atmosféra asi nemusím říkat. Po mrazivosti není ani stopy.

Ne, ne, ne, ne a ne. V Americe tenhle film vydělal majlant, takže je nejspíš chyba na mojí straně. I když Babovřesky byly taky extra úspěšné a přitom by se o jejich kvalitách dalo úspěšně pochybovat. A nebo se jim rovnou sarkasticky vysmát a pořádně si před nimi odplivnou. Hvězdičku dám za Madeline Kahn a za ty tři vtipy u kterých jsem se zasmál, tu druhou si Ohnivá sedla zaslouží za závěrečnou zvrhlou bitvu. Slabá komedie, s překvapivě slušným soundtrackem.

Naivní, téměř pulpové dobrodružství. Respektive, kdyby se z neznámých příčin vývoj kinematografie urychlil o čtyřicet let, tak by se v meziválečném období točily přesně takové filmy. V Sovětském svazu pochopitelně ne, tam vyznávali svou Teorii krajní meze, která zakazovala jiná než uvěřitelná sci-fi témata, jejichž realizace se zdála být bezprostředně dosažitelná. Než byla v důsledku kosmických letů, které taky považovala za fantasmagorie, koncem padesátých let opuštěna, tak díky ní vývoj fantastické literatury v SSSR prakticky ustrnul. Vnikla tak paradoxní situace, kdy se v Planetě bouří zkombinoval "moderní" vzhled a před-Weinbaumovské pojetí sci-fi (mimozemské formy života se principiálně neliší od pozemských - včetně těch inteligentních, žádná snaha o autenticitu prostředí). Lze namítnout že podobné filmy se točily i později, ovšem tuším že žádný z nich se nebere tak vážně.

Po mnoha stránkách progresivní dílo, trpící nespravedlivým srovnáním se svým seriálovým protějškem. Robert Altman byl rebel a MASH pojal jako vzpouru proti všem myslitelným hodnotám. Nejen proti militarismu - i když je film zasazen do Koree, tak v divácích mnohem víc rezonovaly myšlenky na právě probíhající a stále více nepopulární Vietnamskou válku, o což se koneckonců režisér postaral různými narážkami. Jen tak mimochodem se postavil i proti autoritářství, klerikalismu, patriotismu a nedotknutelnosti rodiny. Tedy proti všemu, co bylo v USA o generaci dříve posvátné. Jde o první americký snímek otevřeně zesměšňující víru v Boha. Postavy rozebírají homosexualitu, právo na sebevraždu a jako v prvním filmu v produkci velkého studia v něm zaznělo slovo "fuck" (nevšiml jsem si). Navrch Altman zbořil pár kinematografických klišé. Opustil tradiční způsob vyprávění začátek - prostředek - konec a postavil zážitek na spoustě drobných epizod. Přišel s kolektivním herectvím a prosazoval improvizaci. Taky si vyhrál se zvukem a kamerou, díky čemuž působí MASH občas téměř dokumentárním stylem.

Western je žánr který se od vzniku filmu změnil ze všech nejméně. Po roce 1927 přibyl zvuk, časem i barva, ale ploché postavy, stylizované přestřelky a způsob vedení příběhu zůstal až do Leoneho v podstatě stejný. Skoro všechno co správné dobrodružství z Divokého západu potřebuje, se dá najít už v The Great Train Robbery. Snímek proto pro laického diváka působí překvapivě moderně, a ten poučený zase může docenit progresivní kinematografické techniky použité Edwinem S. Porterem.

Dost možná nejlepší Kalašovka, kterou tentokrát netáhnou jen skvělí herci a depresivní atmosféra, ale i odvážný námět a fikaně vymyšlená zápletka. Režim pro jednou připustil, že takový buržoazní přežitek jako jsou sexuální zločiny na dětech nebují jenom v USA, ale mohl by se stát i v pokrokovém Československu. Film je díky tomu občas až hypnoticky mrazivý. Stejně jako předchozí dva díly, i tenhle je nepředvídatelný. Troufám si tvrdit že, co se kriminálek týče, tak tady si naše kinematografie zažila svůj vrchol.