noriaki

Nebudu zastírat, že nad průměr se film vyhoupl jen díky atraktivnímu námětu a závěrečnému využití čtvrtého verše. Jako kriminálka totiž Sněžné ticho moc nefunguje. Na válečný film je tam zase málo války, takže ani odtud se nedá očekávat zábava. Naštěstí má díky pár výborným scénám alespoň nějaké napětí. Motiv absurdnosti pátrání po vrahovi v prostředí, v němž se násilná smrt bere jako nedílná součást každého dne, měl být ovšem vytěžen více.

Je tam pečlivě vypiplaná iluze Bratislavy, je tam lehká nadsázka, slušná atmosféra, okouzlující bond girl, slizký záporák i jeho démonický pucflek. Timothy Dalton má šarm, vtip a vedle přestárlého Rogera Moorea vypadá svěží a schopný. Zkrátka řečeno, The Living Daylight je nejlepší bondovka za posledních deset let, čili od The Spy Who Loved Me. Dalton to u fanoušků neměl  a nemá lehké, ovšem nemyslím si že by to byla úplně jeho vina. Trendy akčních filmů tehdy určovali Arnie s Komandem a Stallone s druhým Rambem. Souboj s nimi by prohrál kdokoliv na světě. O pět let později už by to byla jiná písnička.

Je to jedna z těch lepších segalovek. Steven Seagal je tady namaskovaný jako Timothy Dalton, ale mě neoklamal. Všechny typické znaky jeho filmů jsou tu totiž zastoupeny v hojném počtu. Tedy téměř všechny. Hrdina nepoužívá mistrovo ikonické aikido, ale trapně se mlátí pěstmi. Není to ku prospěchu k věci, protože jsem několikrát viděl že schytal úder a jednou se na něm dokonce objevil krvavý šrám. Zbytek sedí. Jalový pokus o humor, rádoby temná atmosféra, nudní záporáci, předvídatelná zápletka. Však to znáte. Viděli jste to na těch laciných dévédéčkách z trafiky už alespoň stokrát.

Začal jsem na třech hvězdičkách a skončil na zasloužených pěti. Ve srovnání s průměrným Greenlandem, nebo lehce podprůměrným 2012 je totiž tohle jiná liga. To říkám i přes přeslazený konec a přes několik nelogičností - vesměs vyplývající z respektování předlohy. H.G. Wells napsal geniální alegorii na mocné Britské impérium rozpínající se po celém světě. Ve své knize nechal pyšné Angličany zakusit to, co prožívali zoufale zaostalí domorodci v Africe a Asii. V americké verzi zbyl z myšlenky jen závěr, což zážitku nutně uškodilo. Naštěstí ho Spielberg podpořil několika opravu silnými scénami, v nichž ukázal, že lidská morálka je v krizi velice labilní a tvárná. Svou lekci syrové psychologie podtrhl trikovými orgiemi, jenž už trochu zastaraly, ovšem směšné rozhodně nejsou. Nemyslím tím jen ikonickou bitvu - i scéna ve sklepě má pořád své kouzlo.

Jako komedie to pro mě moc nefunguje, ale vztahovka je to parádní. Tedův nakažlivý optimismus si mě získal někdy ve třetím díle, a od toho čtvrtého jsem se nechal vézt na vlně neskutečně pozitivní nálady. Fotbal je tady kupodivu vedlejší a spíš než na britské reálie se odkazuje na ty americké. Ted Lasso je seriál pro Američany, se vším co k tomu patří. Bohužel jednou z těchto charakteristik je i postupný úpadek kvality. Ve druhé sérii se pohodová atmosféra kamsi vytratila a zápletky ztratily šmrnc. V ději se hromadí na sílu vymyšlené situace a charaktery postav jsou ohýbány podle momentální potřeby. Na třetí sérii se radši vykašlete. Kvůli ní jsem snížil hodnocení na tři hvězdičky.

Je to spíš komedie než romantická vztahovka, protože film není ani emočně angažovaný, ani poctivě odžitý. Naštěstí mu chvílemi sarkastický, chvílemi roztomile naivní komentátor přidává další rozměr. Klasikou se nikdy pořádně nestal, ale v konkurenci farrellyovských komedií, které na přelomu milénia zamořily domácí televizory, obstojí víc než skvěle.

Já a David Fincher máme složitý vztah. Buď jsem z jeho filmu nadšený, nebo mu dám ze slušnosti tři hvězdičky a radši se v tom moc nepitvám. Hra je jediný snímek patřící do obou kategorií. Kombinuje jeho typickou precizní režii a pohlcující atmosféru, a přidává k nim scénář, který si bohužel na mistrovské dílo jen hraje. Tím nemyslím zrovna závěrečnou scénu na střeše. I zašmodrchaná cesta na ni je nepravděpodobná a při zpětném pohledu hodně (HODNĚ) přitažená za vlasy. Obvyklí podezřelí nebo Dokonalý trik mě semleli mnohem víc. Vím že porovnávám s extratřídou, jenže Fincher se jim ve svých vrcholech v klidu vyrovná.

Kdykoliv na obrazovce svištěly formule, byl jsem si jistý, že se dívám na jeden z nejlepších závodních filmů všech dob. Když se děj přesunul na jezdce a jejich složité osudy, tak zábavnost upadla. Nešlo o vyloženě jalové pasáže, ale kontrast mezi svižnými a pohlcujícími sekvencemi z okruhů, a zručně natočenými, přesto nijak zvlášť výjimečnými dialogovými scénami byl až příliš velký. Emoce v nich moc nefungovaly a ani závěrečná zamýšleně drtivá pointa neměla takový efekt, jaký asi režisér zamýšlel. Vzhledem k téměř tříhodinové délce je skoro zázrak, že film nestihl nudit. Přesto by myslím o nic nepřišel, kdyby zmizely všechny lyrické vsuvky.

Je to ucházející béčko s rozmařilou výpravou a ne úplně špatnou akcí. Na pátou Smrtonosnou past je to zoufale málo, protože chybí téměř všechny typické prvky série. Ano, i hlavní postava. Stárnoucí hrdina má sice tvář Bruce Willise a jmenuje se správně, jenže to je tak všechno, co ho s Johnem McClanem spojuje. Chybí hlášky, chybí nadhled, chybí policejní práce, chybí humor. Naopak přebývá chování, k němuž by se nejznámější New Yorkský polda nikdy nesnížil. Jako samostatný film by to bylo docela fajn, ale chápu proč to fanoušky Smrtonosné pasti vytáčí do běla.

Ono je to spíš pro holky. Nebo pro lidi bez vkusu. Každopádně ne pro mě. Původně slušné fantasy se postupem času překlopilo do ploché romance s luxusní výpravou a ústřední dvojicí bez chemie. Marija Pojezžajeva svou přirozeností něco uhrála, jenže od jejího polonhahého společníka se jí mnoho pomoci nedostalo. Ani scénář ji nepodržel, takže se prostřední pasáž dost táhne. Rusové umí fantasy, umí pohádky, umí dokonce i pohádkové fantasy, ale tady to jednoduše nevyšlo. Na průměr vytáhla film jen opravdu povedená epická hudba. Romantické cajdáky jsem milosrdně ignoroval.