noriaki

Nebeské bráně se často dává za vinu kolaps Nového Hollywoodu. Pravdou je, že jeho smrt byla kolektivním dílem a nepřišla z čistého nebe. Režisérské komety sedmdesátých let jednak podlehly své megalomanii, druhak prakticky bez výjimky vyhořely. Friedkin natočil Francouzskou spojku za necelé dva milióny a vydělal přes sedmdesát. Vymítač Ďábla už stál 12 a vydělal přes 400 miliónů. Při takových nákladech, k nimž se ještě musela přičíst cena za reklamu, bylo k osudové chybě strašlivě blízko. Přišla brzo. Friedkin, pevně přesvědčený o svojí výjimečnosti, za 22 miliónů natočil remake Mzdy Strachu a vydělal na ní ubohých 9. Jeho další filmy dopadly ještě hůř. Z podprůměru už se nikdy nevyhrabal a v Hollywoodu začal platit za experta na neúspěch. Bogdanovich, další velikán éry, skončil na úplném dně. Úspěch The Last Picture Show už nikdy nezopakoval a když They All Laughed, které stálo 9 miliónů + 5 na reklamu z jeho vlastní kapsy utržilo ani ne milión, jeho kariéra zkolabovala. Následoval osobní bankrot a postupem času i druhý. Coppola, tehdy pravděpodobně největší hvězda Hollywoodu, dlouho působil za nedotknutelného. Apocalypse Now sice pokračovala v trendu neustále se zvyšujících nákladů, avšak pořád ještě znamenala slušný komerční úspěch. Následující One from the Heart (26 miliónů, výdělek 600 tisíc) už byla excelentní finanční katastrofa. Ztracenci se stěží zaplatili, Dravé ryby skončily v mínusu, nechutně předražený The Cooton Club - "Kmotr s hudbou" stál 58 miliónů a vydělal 25. Coppola přišel o všechno a musel vyhlásit bankrot. Tím skončila jeho vzpoura proti velkým studiím. Téměř všichni špičkoví režiséři upadli do podprůměru, někteří na desetiletí skončili. V sedle se udrželi jen ti nejvytrvalejší. Scorseseho filmy buď vydělávaly minimum, nebo rovnou prodělávaly a na komerční hit si musel počkat až do Mysu hrůzy. De Palma střídal propadáky - Blow out, Body Double, Wise Guys a finančními úspěchy - Scarface, Oblečen na zabíjení, Neúplatní. Stínu Carrie se ovšem už nikdy nezbavil. Robert Altman upadl na pozici nájemního režiséra, Polanski musel utéct z USA, Hooper se profetoval k bezvýznamnosti. Spoustu dalších zmizelo z povědomí. Symbolem krachu éry se stal Michael Cimino, ale ten jen měl tu smůlu, že vystoupal do nebes a padl do pekla během pouhých dvou filmů. Mimo to se v ničem nevymykal. Doopravdy úspěšných režisérů bylo jen pár. Lucas získal svou vytouženou finanční nezávislost, ale po Star Wars už nic nenatočil. Woody Allen točil pořád, ale nevydělával. Jediný Spielberg šel od hitu k hitu. Reakce producentů byla pochopitelná - utáhli otěže. Neúspěch si nemohli dovolit, protože dva, tři prodělečné filmy za 50 miliónů mohly položit každé studio. Toužili po jednoduchých, srozumitelných snímcích pro celou rodinu, tlačili na pokračování (úspěšný koncept sliboval další zisky a ušetřilo se za reklamu) a režiséři ztratili právo veta. Ambiciózní agenti udělali hvězdy z herců a jejich honoráře vystoupaly do závratných výšek.

Od Verbinského jsem neviděl ani ty jeho vychvalované Piráty, takže kdyby byl Osamělý jezdec jejich westernová kopie, vůbec by mi to nevadilo. Těžko říct co režisér natočil, protože to vypadá, že si tím nebyl jistý ani on sám. Film bloudí mezi čtyřmi nebo pěti žánry, čímž není jen vnitřně nesoudržný, ale rovnou i zmatený. Srozumitelnosti nepomáhá ani rozvláčný styl vyprávění - stopáž doopravdy nemá přes tři hodiny, jak se mi v průběhu zdálo. A rozhodně nepomáhá ani to, že se scénář radši věnuje čemukoliv jinému, jen aby nemusel nic vysvětlovat. Celé to působí jako slepence mezi parodií na westerny, jejich poctou, zběsilou groteskou a halucinogenním snem. Jediná pasáž - závěr, která se celá nese v jednom a tom samém duchu je jednoznačně nejzábavnější a dokonce i napínavá, což se o předchozích dvou hodinách bohužel říct nedá. Johny Depp se nechal slyšet, že postava Tonta byla jednou z nejzajímavějších které si kdy zahrál, což má vzhledem k plejádě jím ztvárněných podivínů určitou váhu. Pojal ji zvláštním mixem mezi minimalistickým herectvím a střihorukým Edwardem, který mě nepřestal fascinovat až do závěrečných titulků.

Klasická americká tupá komedie, plná fekálního humoru a šablonovitých postav. Podobné projekty stojí a padají na scénáři a na schopnosti herců se pitvořit. K tomu prvnímu napíšu, že se celý film recyklují čtyři vtipy a k tomu druhému, že dokonce i Anna Faris působí jako nevýrazné dřevo. A ta byla skvělá dokonce i ve Scary Movie 3 & 4.

Kvalitních military sci-fi je opravdu jen poskrovnu. Mezi nimi vynikají dvě, zřejmě nepřekonatelné stálice - Aliens a Starship Troopers. Loni se k nim nesměle pokusila zařadit zfilmovaná Ender's Game. Neuspěla. Netroufám si tvrdit, jestli se z Edge of Tomorrow stane taky kultovní záležitost, předpoklady k tomu ale rozhodně má. Koncept filmu originalitou neoplývá. Nekonečné opakování jedněch a těch samých situací je známé nejen z romantických komedií o tvrdohlavých samotářích odmítající lásku, štěstí a klid duše, ale i z počítačových her. Každý kdo se snažil projít DOOMa bez ukládání na obtížnost ultra violence a popadesáté umřel v tom samém levelu kvůli nějaké malicherné chybě, ví o čem mluvím. A úplně stejné pocity smrtelnosti, bezmocnosti a frustrace zažijete i tady. Tehdy k tomu byla zapotřebí ďábelská hratelnost, Limanův akčňák si vystačí s perfektní atmosférou a nadupanou akcí. A s Emily Blunt, pochopitelně. Z ní se postupem času stane postava skutečnější než sám hrdina a v boji o přežití lidské rasy se rázem zvýší sázky. I proto je snímek tak živoucí a pohlcující. Precizní režie a slušní herci dotáhli zbytek téměř k dokonalosti. Marně přemýšlím, co bych vytkl. Snad jen, že těch návalů adrenalinu mohlo být víc a neškodil by epičtější soundtrack. Top 10 za rok 2014.

Nenáročná hořká komedie na téma mužského přátelství. Nebýt slušného obsazení, tak by zapadla do průměru. Ani s ním nečekejte žádné československé Intouchables konce 80. let. Příběh je natočený bez jakékoliv invence a bohužel ani Svěrákův scénář nedokáže zázraky. Závěrečná plánovaně silná scéna tak vyzněla poněkud do ztracena. Oceňuji alespoň skvělou hlášku Marie Rosůlkové. Tak poeticky a přitom syrově jsem to ještě nikdy neslyšel.

Dnes podobné slátaniny točí Asylum, v sedmdesátých a osmdesátých letech parazitovalo na lepších a úspěšných filmech New World Pictures. Tenhle konkrétní mockbuster nepokrytě vykrádá (a jinak se to ani nazvat nedá) Hvězdné války. Dělá to mizerně, protože i když okopíroval snad úplně všechno kromě světelných mečů, tak je v každé jednotlivosti, mimo hudby, o čtyři třídy horší. Ani ten James Horner film nezachránil. Battle Beyond the Stars by nepomohlo, anii kdyby k němu soundtrack složil sám Johann Sebastian Bach.

Na tomhle je krásně vidět, že The Big Bang Theory si na geekovský seriál pro geeky jenom hraje, a v reálu jde o nenáročný sitcom pro široké publikum. Ty pravé IT cvoky, co snad i tlačítka ve výtahu mačkají dvojklikem, najdete až v Silicon Valley. Až tady pochopíte, v jak nepřístupném světě žijí. Za průměrnou epizodu potřebuji třikrát navštívit wikipedii (česká nestačí), a i tak si myslím, že mi většina vtipů unikla. Humor pro mě zachraňují univerzálně přístupné vtipné situace okolo vztahů a potýkání postav s okolním světem. Od režiséra / scenáristy je to sympatický počin, a já jsem zvědavý, jestli udrží kurz i ve druhé sérii, nebo se poslušně zařadí do středního proudu.

Viděl jsem už i divnější filmy, ale moc jich nebylo. Tribulation 99 je překvapivě svěží experiment, balancující na hraně mezi konspiračním dokumentem a béčkovými monster movie padesátých let. Obě tváře snímku se kupodivu dobře doplňují, protože spolu mají společného víc, než by se mohlo zdát. Filmy o zmutovaných ještěrech, mimozemských invazích a nestvůrných obludách jsou stejně tak za vlasy přitažené a vyhroceně naivní, jako spletité pavučiny politické manipulace a z prstu vycucané plány na světovládu pomocí tajných společností. Chytře sestříhaný obsah ještě o dva stupně povyšuje excelentní forma, díky níž Tribulation 99 občas přechází až do hypnotické naléhavosti.

Buranská komedie je svébytný žánr, často stojící na nenáročném humoru a pitvořících se hercích a tak bývá odsuzována. Nemusí to tak být vždy, jak ostatně ukázal Dumb & Dumber, kde se objevilo spoustu, když ne přímo chytrých, tak alespoň nápaditých vtípků. A to jak konverzačních, tak situačních. Jestli je jednička výbornou ukázkou povedeného filmu, tak je její prequel ještě názornější ukázkou dokonalé katastrofy. Postavy můžou být tupé, ale scenárista nikdy nemůže udělat tu chybu, aby očekával, že stejně tupý bude i divák. I kdyby nakrásně byl (viz Kameňák 1 & 2 & 3 & 4), tak musí mít zápletka určitou úroveň, sem tam by se měla objevit složitější scéna a nebo se hodí atmosféru prostoduchosti narušit závanem absurdna či sarkasmu. Ale pochopitelně, když je režisér břídil, když i Luis Guznám a Mimi Rodgers hrají jako za trest a když jediná ambice je parazitovat na slavnějším předchůdci, tak by snímek nespasil ani ten kvalitní scénář.

Debilnost tohohle projektu se dá krásně ilustrovat na zvolené hudbě. Ten rádoby děsivý motiv, ozývající se snad co dvě minuty, je dejme tomu ještě v pořádku. Ve zbytku stopáže Kučera ukázal, že nemá absolutně žádný cit a soudnost. Pustit k pátrání po vrahovi barokní kánon, hodící se spíš k nějaké milostné scéně, by mohlo vyznít jako cynická parodie, ale tomu by musela předcházet pečlivě vypointovaný děj a předen připravená atmosféra. Takhle bohužel. Závěrečná písnička, vypůjčená zřejmě z nějaké letní komedie o zamilovaných středoškolácích, už je úplně mimo. Film jsem si pustil kvůli Petře Horváthové, kterou jsem týden předtím viděl v hospodě v jakési televizní soutěži. Nebýt jejího výstupu v mokrém tričku, který považuji za nepřiznaný vrchol filmu, tak by šlo o plýtvání časem. Protože jak ona, tak všichni ostatní zahráli jako tragická kopyta.