noriaki

Nevím proč, ale strašně mi to sedlo. Jak postavami (Wendy Makkena je jednoduše úžasná), tak smyslem pro humor. Ano je naivní, prvoplánový a dá se říct i hloupý, ale parádně vypointovaný. Děj plyne ve zvláštní zběsilosti a kauzalitě, která je tak trochu dětská a tak trochu úplně ulítlá. A do toho hází cynický Oliver svoje břitké postřehy. Výborný seriál se spoustou nezapomenutelných momentů.

S trochou snahy by se Čelisti daly chápat jako kritika bezohledného kapitalismu. Podnikatelská honorace Amity, v čele s jeho starostou - jedinou veskrze zápornou postavou filmu, se snaží co může aby zamaskovala první úmrtí a nepřišla o turisty a tučné zisky. A tak sežraných vesele přibývá, dokud se situace nestane neudržitelnou a zájem obyčejných lidí nepřeváží nad těmi mocnými. Je proto paradox, že se v Hollywoodu stal Spielbergův trhák synonymem komerce. V roce 1972 přišel Paramount s Kmotrem a udělal z něj nejvýdělečnější film všech dob. O rok později ho překonal Vymítač ďábla od Warner Bros. a o další dva roky později titul uzmul Universal Pictures s Čelistmi. Tyto tři filmy měly mnoho společného. Vycházely z tehdejších bestsellerů, šlo o drahé (rozpočet Čelistí nabobtnal o 300%, u Exorcisty skoro o dvou a půl násobek), ale zato realisticky vypadající dramata, jejich režiséři dostali - nebo si vymohli absolutní volnost a studia mohutně investovala do propagace. Slavných 700 000 dolarů utracených za televizní reklamu je jen nejviditelnějším projevem této strategie. Částka byla na tehdejší dobu šílená, ale úspěch byl ještě šílenější. Čelisti se staly fenoménem, který ostatní filmy doslova převálcoval. Model nového Hollywoodu, v němž režisér za uměřený rozpočet natočil svůj snímek, studio ho nasadilo do kin a tam koloval pár let než si našel dost diváku aby se zaplatil, se definitivně přežil. Studia vycítila možnost velkých zisků a malé filmy, i kdyby si na sebe postupně vydělaly, nedokázaly získat dost peněz a ještě k tomu rychle. Krátce řečeno, jeden megahit byl výdělečnější, než deset kvalitních a úspěšných artových filmů. Vzpoura uznávaných režisérů k ničemu nevedla. Mike Nichols šel od neúspěchu k neúspěchu, Bogdanovichova kariéra narazila do zdi a Robert Altman střídal průměr s komerčním propadákem. Oscarovou porotu ten rok okouzlil Přelet nad Kukaččím hnízdem, ale ani to studia nepřesvědčilo. Návštěvníci kin ostatně svými peněženkami hlasovali úplně jinak.

"Může-li se něco pokazit, pokazí se to." Edward Murphy. A jak šel čas, scenáristé se inspirovali i druhým zákonem "Co se nemůže pokazit, pokazí se také." Vše se zamotává v nejlepší tradici britského černého humoru a šílenost zápletky nedává vydechnout ani na minutu. Plejáda skvělých herců je v ostrovních komediích už pravidlem a nechybí ani tady. Za všechny zmíním výbornou Daisy Donovan a neméně skvělého Alanyho Tudyka.

Slibovali mi vyhrocenou atmosféru, složité postavy a dějové veletoče. A dostal jsem z toho jen slabý odvar. Vše je takové nedomrlé. Děj je šokující možná první dva díly, pak se mi ty neustálé vězeňské půtky zevšedněly. Scény psychického týrání jsou stěží naznačené a nijak zvlášť dobře zahrané, takže ani z této strany se nedá čekat žádný zázrak. O hloubce jednotlivých postav bych si dovolil pochybovat. Hajzlové jsou všichni a nefandím nikomu. Nikdo se zatím nezměnil ani v nejmenším. Pokud se někdy dostane do situace kdy mu jde o život, nebo jeho zájmy přesáhnou zdi vězení, tak se dočasně "polidští". Jakmile tyto okolnosti pominou, okamžitě se vrací se zpátky do normálu. Scenáristé tomu říkají propracovaná psychologie, já tomu říkám nevyužitý potenciál. Co se zápletky týče, ta se pohybuje ve stále stejných kruzích. Drogy, sem tam nějaká rvačka, konflikt mezi skupinkami, občas vražda. Všichni intrikují proti všem, situace se víc a víc zamotává a nakonec vše zůstává při starém. Skoro jako v nějaké telenovele. Hodně se probírá víra v Boha (Alláha), často se skloňuje rasismus. A ze všeho je cítit hluboké pokrytectví. Systém může za vše, všichni jsou bez viny. Vězni jsou sebestřední egoisté bez kouska empatie a sebereflexe, protože tak je vychovalo prostředí. Že v tom nezbývá prostor na pochyby a onu slibovanou vyhrocenost, je jasné. K ní bych napsal asi tolik - kdybych se potřeboval uklidnit po Lutherovi, tak bych si pustil díl OZ. Od čtvrté série dál scenáristům zřejmě definitivně hráblo. Objevují se šáhlí fanatici posedlí ďáblem, popálený kněz vraždí pomocí hypnózy a personál vězení zabíjí na požádání. Tenhle projekt měl skončit po prvních deseti dílech.

Dvě místnosti, scénář na stránku, tři skvělí herci a Bohouš pojídající celé menu stylem "My Ukrajinci remízy neznájem". To je všechno co Petr Schulhoff potřeboval k natočení nestárnoucí pětihvězdičkové komedie. Tolik ke steskům dnešní české kinematografie na nedostatek financí a malou podporu úřadů.

To bylo léto tuším roku 2010, do oken pražilo slunce, pod nimi líně tekla řeka asfaltu a já jsem se třásl zimou u Terroru od Dana Simmonse. Tak pohlcující a mrazivý román aby člověk pohledal. Dokument pojednávající o slavné a nešťastné výpravě Severozápadní cestou takovou atmosférou neoplývá, ale jako doplnění knížky funguje perfektně. Druhá část už na mě takové kouzlo neměla. Její příběh není tak silný ani tragický. Úspěch Roalda Amundsena i tak dostal uctivou poklonu.

Nevím jestli Jiří Sovák byl zrovna dobrá volba, protože se mu jeho major od kriminálky občas zabrouzdal do komedie. Pochopitelně svým mistrovstvím působil, jako by Kalaš snad ani jiný být nemohl. I když jsem viděl předchozí tři skvělé díly s mlčenlivým Hrušínským, tak jsem mu to věřil. Ale co naplat, atmosféra tím musela utrpět. Režisér a kamera se snažili co mohli, takovou nádheru jako Petr Schulhoff ovšem nevytvořili. Chyběl mi i obvyklý, mazaně vymyšlený scénář. Zklamání bylo o to větší, že jsem dopředu odhadl pointu. Takové vyšetřovací eso, jako Kalaš bezpochyby je, by mělo být před divákem minimálně dva kroky vepředu. Slabší díl z volné pentalogie, přesto nadprůměr.

Ona je to jednorozměrná blbost, na závěr sklouzávající skoro až do křečovitosti, ovšem i tak pořád skvělá zábava a špičkové řemeslo od Kopeckého. Hádka mezi ním a Františkem Filipovským o chybějící stokorunu, je jen jedním příkladem.

Když se v roce 1970 Paramount rozhoupal zfilmovat bestseller Maria Puza, přemýšlelo se o laciném filmu zasazenému na americký středozápad 70. let s Robertem Redfordem v roli Michaela Corleoneho. Důvěru ovšem dostal mladý Francis Ford Coppola (v té době prakticky bezejmenný), ten hlavní roli nabídl Al Pacinovi (tehdy téměř neznámému) a prosadil si New York 40. let a autorský přístup. Vedoucího produkce během dlouhého natáčení málem trefil šlak, rozpočet se vyšplhal vysoko přes limit a první promítání dopadlo katastrofálně. Sám režisér si byl až do premiéry jistý, že natočil brak. Nakonec z toho bylo jedenáct nominací na cenu Akademie (tři proměněné) a bezprecedentní finanční úspěch. Enormním ziskům pomohla i zajímavá strategie. Do té doby se každá novinka promítala ve velmi omezeném počtu kin. Vyvolení si svoje privilegium žárlivě střežili, občas trvalo až rok a nebo i déle, než uvolnili snímek konkurenci. Peníze do kapes studií proudily pomalu a reklamní kampaň se často úplně minula účinkem. Než se zamýšlený trhák dostal k divákům, ti na něho dávno zapomněli. Kmotr měl premiéru ve 316 kinech a ohlas byl tak obrovský, že kina za možnost uvést ho platila dokonce předem. Za šest měsíců se The Godfather stal nejvýdělečnějším filmem všech dob a sesadil z trůnu Jih proti Severu, který se na stejné čísla šplhal dlouhých 33 let. Hollywood se poučil. Tato lekce úplně převrátila myšlení studií a v konečném důsledku měla na kinematografii snad ještě větší vliv než postupně končící Nová vlna. Když o tři roky později Universal podobným způsobem vyhrál jackpot s Čelistmi, byl zrod blockbusterů završen. Etapa, během níž renomovaní mladí režiséři točili osobité a umělecké snímky, se naopak začala zvolna chýlit k závěru.

Kolega Schlierkamp to napsal perfektně, takže svůj komentář omezím jenom na základní dojmy. Nečekal jsem od toho moc, ale dostal jsem velice slušný thriller, téměř divadelní, jen s minimem střihu a lokací. Atmosféře to neuškodilo ani v nejmenším, právě naopak. Je skoro až div co dokáže statická kamera, pár výborných herců a jednoduchý scénář.