Marek Epstein

Prubner

Ale aspoň to je scenárista a nie autorský režisér. 

Prubner

Souhlasím.

Jeden z nejhorších a nejpřeceňovanějších českých scenáristů. Hned po Jarchovském a Kolečkovi.

na príspevok reagoval Kubeska, Tvrdolín Veliký, A.MacGyver

Na to aby písal scenáre nepotreboval školu. Len sa to pekne vyníma v životopise :)

Scenárista Marek Epstein: „Nebýt zbabělců, dávno jsme vyhynuli"
Marek Epstein
Marek Epstein
scenárista a spisovatel

Osmy jsou, vedle Ve stínu, jediným Vaším příběhem, který se odehrává jindy, než v současnosti. Když píšete, ukotvujete rovnou příběh v nějakém časovém období?

Ve stínu i Osmy by bez doby, ve které jsou napsány, nefungovaly. První z nich vznikl na zakázku pro Davida Ondříčka, ten druhý jsem napsal z návalu vlastního strachu. U prvního zazněl nejprve požadavek doby, tedy 50. léta, u druhého byl na světě nejprve zbabělec. Jak vidíte, není v tom žádná koncepce.

S Jiřím Strachem a Ivanem Trojanem nespolupracujete poprvé. V čem si myslíte, že je síla Vašeho tvůrčího triumvirátu?

To si nedovolím hodnotit. Film je dílo syntetické, společné a kolektivní. Snahou všech tvůrců je obklopit se co možná nejschopnějšími kolegy z ostatních branží, aby se riziko minimalizovalo. Pro mě jsou Jirka i Ivan Trojan nejvyšší filmová liga a já jsem nesmírně rád, že se mnou zatím byli ochotni kopat v jednom družstvu. Stejně tak patří můj dík dramaturgovi Jardovi Sedláčkovi.

V roce 1981, ve kterém se odehrává příběh Osem, Vám bylo šest let. Jak Vás napadlo napsat příběh, který se v tomto období odehrává a je definován událostmi té doby?

Máte pravdu, nebylo mi mnoho a mé zkušenosti z této doby jsou logicky pouze zprostředkované. Proto komedie a nadsázka. Charta a lidé kolem ní jsou pro mě ale symbolem odvahy a snahy postavit se nepříteli o mnoho hlav většímu za cenu převyšující cenu vlastního života. Ti lidé riskovali osudy svých rodin, kamarádů a přátel. Rozhodnutí podepsat, mělo takřka rozměr antické tragédie.

Vnitřní dilema hlavního hrdiny Osem je dáno situací, ve které se ne úplně z vlastní vůle ocitl, a dobovým politickým kontextem. Jaké paralely k těmto dilematům lze nalézt v dnešní době relativní svobody? Musel jste se sám někdy, obrazně řečeno, rozhodnout, jestli „jim to podepsat", nebo „jít jezdit s multikárou"?

Strach je stejně starý jako láska a nenávist. Je to základní pud, hybatel evoluce. Nebýt zbabělců, dávno jsme zřejmě vyhynuli. Je to emoce, kterou zažíváme každý den, třebas nejde o strach smrtelný. A stejně starý bude i boj se strachem (nikoli režisérem) o to, kde je hranice rozumu a kde už začíná zbabělost. Jaká je v Čechách definice hrdiny a proč jsme na ně tak chudí? A máme-li už nějaké, proč na ně vždycky najdeme ještě něco, abychom je umenšili a ponížili si je na naše vlastní rozměry? Jakoby se pojem hrdina bleskově zakryl oblíbeným českým štítkem závisti. Jen ať na něj není příliš vidět. Osobně se nepovažuji za velkého hrdinu. Nikdy jsem se nenaučil prát a dneska mi to chybí. O to více mě zneklidňuje, že je nás tolik.

Jak vznikají Vaše scénáře? Máte v hlavě nejprve základní osu příběhu, na kterou nabalujete postavy, nebo naopak máte jasnou představu o postavách a ty pak umisťujete do situací? Bylo psaní Osem v něčem jiné?

Psaní Osem byla radost. Televize před lety vyhlásila soutěž na televizní komedii a já se přihlásil. To znamenalo najít dostatečně silný příběh, abych ho mohl vyprávět s legrací. V tu dobu mi měli trhat osmy. A tam někde v čekárně na Karláku, omámený smradem dezinfekce a jekotem vrtaček, tam mezi vyděšenými oběťmi jako jsem byl já, jsem najednou uviděl svého hrdinu. Seděl proti mně, na hubě kapesník a v hlavě jedinou myšlenku – vzít roha.

Vadí Vám, když si herci a režisér na place všelijak upravují Váš scénář? Stalo se Vám někdy, že jste se dostal s hercem, nebo režisérem do vyhraněnějšího konfliktu například kvůli ne úplně striktnímu přenesení vašeho textu do obrazu? Jak se v tomto ohledu pracuje s Ivanem Trojanem? Je to typ „kreativního herce", který si repliky přizpůsobuje? A pokud ano, vadí Vám to?

Scénář není nikdy striktně převeditelný do obrazu. Technicky je to nemožné. Já dodávám slova a režisér tvoří obrazy. Já načrtávám klacíkem do písku, on vybarvuje. Pochopitelně jsem rád, když se herci drží mé předlohy. Především u komedií mě bolí, když nevyjde fór, který na papíru fungoval. Ivan Trojan je profesionál se smyslem pro humor. Když si něco upraví, je to většinou ve prospěch textu a příběhu. Zatím jsem ho poznal vždy velmi pokorného a otevřeného diskuzi. Snad mu to vydrží.

Jste jedním z nejvytíženějších scenáristů v Česku – nebojíte se, že se z Vás stane rutinér? Lze se tomu nějak účinně bránit?

Na obě otázky mě napadá jediná odpověď - možné to je.

Jako scénarista dost nevyrovnaný. Jestli se scénaristé stěžují, že nemají čas na svoji práci a že jsou bez peněz, tak po televizních/filmových veledílech se ani nedivím.

Po shlédnutí 1. dílu seriálu Clona musím opět konstatovat, že zase nic... Zdá se, že naděje, které "se" do Marka vkládaly, byly, jsou a zůstanou liché a marné.

Co především chybí českému filmu, to jsou mladí talentovaní scénaristé. A právě Marek Epstein je světlou výjimkou, světlem na konci černého tunelu českého filmu.

Marek Epstein: Jsem jen zapisovatel...

...říká sympatický blonďák, po dědovi Žid, scenárista známých příběhů, které píše život, jako jsou Roming, BrainStorm, Grandhotel, Václav a další. Ostatně právě příběhy z běhu života budou tématem Všechnopárty, kde je spolu s Arnoštem Lustigem a Klárou Janečkovou objeví také ten, jehož jméno jste na filmovém nebi nepochybně zaznamenali – Marek Epstein.

Myslela jsem, že „chytáte“ v paměti a ve svém okolí lidské příběhy a vpisujete je do svých scénářů a knih. Někde jste ale řekl, že jste jen podvodník, který skutečný život nezná, a tak o něm nemůže psát. Jak tedy tvoříte a jak se vyhýbáte životu?

Životu se dá vyhnout jen obtížně a jen velmi definitivně. Jestli jsem něco podobného řekl, asi to byla reakce na dotaz, zda je možné z pozice sotva dostudovaného scenáristy psát o všem. Myslím si, že není, protože život v tomto věku často nedovolí, a často bohudíky nedovolí, poznat empirií vše, o čem chcete vyprávět. Takové vycucané příběhy jsou pak vachrlaté, umělé a divák to pozná.

Máte rád hovorový jazyk a kontrastní postavy. Obklopujete se jimi i mimo svá díla, tedy také v životě? Jaká je vaše partnerka?

Hovorový jazyk používám, kde je třeba, alespoň podle mne. Nejsem zastáncem všudypřítomné jazykové nonkonformity. Čeština je nádherný jazyk a já se teprve učím ho používat, dávkovat spisovné s nespisovným, emoce a informace. Je to pro mě výzva a běh na dlouhou trať. Kontrast znamená často konflikt a konflikt je hlavní motor příběhu. Těžko se tomu vyhnout. Moje přítelkyně je v lecčem zcela jiná a v lecčem je mi velmi podobná. Má skromná zkušenost říká, že na druhých nás nerozčiluje tolik jejich odlišnost, jako to, že jsou nám ve svých chybách podobní.

Napsal jste knihu Ohýbač křížů a pokusil se v ní viditelně i citelně ohnout leccos, zanechal jste jen torza z věcí, tak jak je známe. Naznačil byste, o čem bude vaše literární či filmové „příště“?

To zní trochu jako archeologická exkurze. Kniha, která není vydána, neexistuje, scénář, který není natočený, je na tom stejně. Nechal bych torza zatím v zemi.

Proč vůbec máte potřebu ohýbat pravdu, víru, obecně platné a vžité principy, historicky a vývojově ověřené postupy usnadňující lidskou koexistenci?

Nemám pocit, že bych něco měnil nebo příliš ohýbal. Myslím, že jsem jen obyčejný zapisovatel toho, co má být zapsáno.

Podle čeho si lidi kolem sebe vybíráte a obecně hodnotíte člověka – máte nějaký speciální recept na to, jak se vyznat v lidech?

Takový recept nemám. Nejvíc přátel mám z doby gymnázia a vysoké školy. Mám pocit, že vytvořit si další nové, skutečné přátelství, je složité. Možná jsem už postoupil do životní fáze postupné „citrofikace“ neboli mužského zatrpkávání. Nejsem typ přítele na první pohled. Držím si spíš odstup, lidem vykám a buduju si pozice, ze kterých se dá hladit i bít.

Lidi se hodně a rádi poznávají při jídle. Vaříte někdy? A co při tom ohýbáte v kuchyni?

Vařím si často a rád. To je osud těch, kteří tráví valnou část pracovního dne doma. Nemůžu říct, jestli vařím dobře, ale mně to chutná. Má přítelkyně si myslí, že vařím stereotypně, já říkám rituálně. Myslím si, že jsem nenáročný, a přesto poživačný.

Vezměme třeba rum, o kterém píšete – máte ho raději jako součást nějaké delikatesy, nebo si spíše dáte klasiku? Jak byste „ohnul“ takový rum?

No, rum mi především voní. Má v sobě zvláštní magii, sám o sobě je pro mě jen destilátem z brambor, na který jen vzácně dostanu chuť. Ale kamkoliv ho přidáte – káva, puding, pralinky, tak obohacuje a zušlechťuje. Je to takový alkohol-pomocník.

Kam až vede tahle vaše značně osamocená pouť, kde a kdy přestřihnete cílovou pásku?

Psaní je osamělé, to je pravda. Ovšem je spíš osamělé z pozice vnějšího pozorovatele. Když píšete a jste obklopeni svými postavami a světem, který se vám rodí, sami rozhodně nejste. Myslím si, že kolikrát je mi s lidmi víc smutno a cítím se osaměleji, než když píšu. Teď nevím, jestli to nezní spíš jako diagnóza.

Kdo je Marek Epstein (*1975)

Bývalý sprinter pražské Slavie, nerealizovaný herec, nyní scenárista. Přednáší na Filmové akademii v Písku. Absolvoval na FAMU (2003), obor scenáristika a dramaturgie. Podle jeho scénáře se realizovaly například televizní filmy Iguo-Igua a Trosečníci nebo první série Redakce. Za scénáře Rebarbora (Ryna) a A men Sam (Roming) získal hlavní ceny Sazky na Českém lvu (2003 a 2004) a dvakrát první místo v národním kole mezinárodní soutěže Hartley-Merill Prize. Napsal scénář k „cikánské road movie“ Roming a psychologickému příběhu Bez tváře. Novela Ohybač křížů je jeho knižním debutem.