Romy Schneider

Rakušanka jejíž kariéra se odehrávala ve Francii. V mládí ztělesněním nenucenosti, ostychu, pochybností a živých úsměvů, později do sebe zahleděné, uzavřené, vyděšené a agresivní ženy. I egoismus podávala okouzlujícím způsobem a ve všech rolích hrála na maximum.

Vzhlížela k životu svojí matky Magdy Schneider, která sice netrpěla přílišnou ctižádostí, ale jakmile byla oblíbená a obsazovaná, nic jí nechybělo. Malá Romy, celým jménem Rosemarie Magdelena Albach-Retty, narozená roku 1938 poznala vzdělání v penzionátně Soldenstein a školní divadlo, radost ze samoty a snění, ráda plavala, četla, doma chodila na procházky se psem a do přírody. V dřevěném domku rakouské rodiny se utvářel obraz štěstí, jaké v životě hledala. Matka byla podruhé vdaná a otec, také herec ji navštěvoval zřídkakdy, raději posílal dárky a peníze. Malá Rakušanka se měla stát módní kresličkou. Její matka právě hrála ve filmu Šeříky až bílé začnou kvést. Vypadla dívka pro roli její dcery, a kdo by ji mohl nahradit příhodněji, než Romy? Tehdy si Romy poprvé uvědomila, že sní o herecké kariéře, jakou poznala už její babička Rosa Retty, od roku 1903 legendární herečka vídeňského Burgtheatru. Ztvárnila tu svoji první postavu a už slyšela jen samá povzbuzení a očekávání, kam až to dotáhne. Začala na sebe být hrdá. Všichni okamžitě využívali toho malého objevu, té naivní, vzorné dívky s vlnitými vlasy, která náhodu i slušně hraje. Bylo jí teprve patnáct a hned následovala role cirkusové umělkyně v Ohňostroji. Matce Magdě tak mohla udělat jedině radost, nechávala si ve všem vzorně poradit.

Nevěsta Evropy

V roce 1955 dobře vychovaná slečna okouzlila starého režiséra a producenta Ernsta Marischku natolik, že dostala roli snů v Sissi. Neměla zkušenosti, ale nepochybovala o sobě, protože nikdy neslyšela nic jiného než chválu. Sedmnáctiletá Romy natáčela v přesných kopiích dobových  kostýmů, na původních místech, kde se příběh udál. Bavorská princezna Elisabeth, doma řečená Sissi se měla provdat za venkovského šlechtice, její starší sestra za císaře Rakouska-Uherska. Ten se ale setkal s krásnou Sissi, z níž se tak v sedmnácti stala císařovna, která se proslavila jako chytrá, krásná a milovaná panovnice. Marischkův film a jeho další dvě pokračování předváděly velkolepé obrazy z nejkrásnějších rakouských zámků, plavby po Dunaji na lodi plné růží, zákoutí Schönbrunnu. Ve středu každého ze záběrů byla hlavní ozdobou Romy. Filmy předvedly jen krásná léta císařovny, tehdy ještě pronásledované štěstím, přesně jako byla i mladá Romy Schneider.

Filmy o Sissi se promítaly dokonce ve školách a z každého časopisu zářila přirozená, svěží Romy Schneider. Články jí předvídaly zářivou budoucnost herečky bez manýr a Romy poznala vrchol slávy, bez kterého se už nikdy nemohla obejít. Matka se svým manželem zatím podepisovala smlouvy na další a další filmy s Romy, která znala jen výhry. Články o jejích flirtech s hereckými kolegy, hlavně Horstem Bucholzem, podporující její popularitu, vycházely prakticky pod matčiným dohledem. Romy snášela do rodiny zlatá vejce. Vše se kolem ní zařizovalo, auta s řidičem pro ni přijížděla a jinde ji vysazovala, měla dost času nudit se a přemýšlet o svých snech. Její úloha a postavení jí začínalo být stále víc nesnesitelné, ale neodvážila se narušit klid rodiny, potřebovala její pohodu a vyzařující bezpečí. Po úspěchu Sissi odjela s matkou na konkurz do Hollywoodu, kde si zamilovala Disneyland a okusila první odmítnutí. Vyrovnala se s ním po svém, a zklamání ukryla za sebevědomou masku pohrdání tou směšnou rolí ve směšném hollywoodském filmu. Natáčet čtvrtý díl Sissi jí už ale připadalo jako nuda, chtěla nové výzvy a představa, že se jí šestikilová paruka vrátí na hlavu ji děsila natolik, že rodičům poprvé odmítla výnosné filmování. Vyzkoušela si vzdor.

Před matčiným stínem

Obdivovala kariéru silné Katherine Hepburn a Marilyn Monroe, poznala Coco Chanel a zamilovala si tu tajemnou slečnu Paříže a hned příští rolí pohoršila upjaté diváky, když jako studentka převlečená za Romea vyznala lásku své učitelce (Mädchen in Uniform, 1958). Rok nato se vrhla na Kristýnu, natáčenou ve Vídni a Paříži. Kdysi tuhle roli ztvárnila i její matka a Romy si nemohla nechat ujít šanci překonat ji. Znuděně si volila svého filmového partnera, pro kterého hrdinka zemře a zaujala ji fotka Alaina Delona. Francouzský bouřlivák vzdorující všem konvencím nemluvil německy, Romy ještě neuměla francouzsky. Přesto mezi nimi na celých šest let vznikl silný vztah a do té doby poslušná Romy trávila večírky u stolů s Francouzi namísto se svojí znechucenou rodinou. Odešla do Paříže a sdílela s ním život pařížských bohémů, četli a diskutovali o intelektuálních filmech, opovrhovali penězi a tradicemi. Setkání s ním ji změnilo napořád. Spíš z legrace vyhověli jejím rodičům a před novináři se zasnoubili. Rázem se stali vyhledávaným párem evropských fotografů. Rakousko ztratilo vzor mladých dívek a od té doby jeho vztah k Romy Schneider kolísal mezi obdivem a pohrdáním.

S Alainem Delonem se setkala s Viscontim, nejdůležitějším režisérem jejího života. Při práci trval hrubě na svém, přesto obdivovala jeho osobnost nadevše milující krásu. Touha zahrát roli podle jeho očekávání jí poprvé působila tísnivý strach a nespavost. Dívka zvyklá na samou chválu byla najednou nejistá, vyčerpaná, plná pocitů méněcennosti. Na pocit kombinující radost z úspěchu s utrpením navazoval alkohol a uklidňující léky po práci. Film pro ni přestal být hrou, nebavila se, ale zodpovědně se vžívala do jiné osoby, žila skrze ni a zažívala štěstí. Radost z práce jí tehdy poprvé odlučovala od vztahu a s Delonem se rozešla. Mnohem později si uvědomila, že štěstí dvou lidí se jí vytrácí ve chvíli, kdy si člověk užívá výhody odloučenosti. K rodině se také hned nevrátila a tisk se bavil výměnami zoufalých, směšných i agresivních vzkazů mezi Romy a jejím nevlastním otcem, který spravoval veškeré hereččino jmění a vyplácel jí jen minimální částku jednou za měsíc. Romy Schneider nikdy nebyla příliš bohatá. Dokonce ani v době, kdy byla na vrcholu a natáčela mnoho úspěšných filmů, spravoval matčin manžel její jmění takovým způsobem, že z něj moc nezbylo. Peníze pro ni ale nebyly vyjádřením kvality její práce. Když měla na drahé restaurace, kadeřníky, chůvu a hospodyni, byla úplně spokojená.

Život se zrcadlil v bazénu

Stále více se učila sebeovládání. Na veřejnosti nezúčastěné úsměvy, v soukromí vyčerpání a alkohol. Stávala se z ní hvězda, s Viscontim vystoupila na divadle, v kostýmech od Coco Chanel hrála v jeho povídce z projektu Boccaccio 70 (1962), Orson Welles s ní natočil Proces (1962) podle Kafkova románu. Režiséři jako oni od ní mohli žádat cokoli, nespala, celé hodiny opakovala scény. Chovala se jako někdo, kdo trpí pocitem viny. Pro malou roli v britském filmu Vítězové (1963) se naučila zahrát na housle Dvořákovu Humoresku. Jako Emma v Bankéřce (1980) musela rozlomit sádru na své noze, aby uprchla z vězení. Neznala žádnou míru a pro tu scénu si rozedřela do krve ruce a nehty. Stala se z ní nová Romy Schneider, která byla nespokojená a otrávená, když před sebou nic neměla. V takových dnech nevycházela ven a bylo jí jedno, co má na sobě. Až diář zaplněný povinnostmi jí spravil náladu a musela být elegantní, dokonalá. Zaměstnaná byla šťastná. Potřebovala vzrušující plány, které ji činily nejistou a vyvolávaly u ní pocity vlastní nedostatečnosti, ale svým způsobem ji dělaly šťastnou. Vztahy, ani její manželství s německým divadelním režisérem Herry Meyenem jí nikdy nepřinesly alespoň chvilkovou vyrovnanost jako hraní, kde chtěla vyniknout. Ve svých rolích se nepotřebovala dlouho soustředit, věnovala jim silné pocity z nichž vše vyplynulo. S tímhle ale americké filmy neuměly počítat, film byl obchod a Romy zasazená do dobře prodejného filmu, do pozice poskakujících Američanek typu Doris Day, ztratila veškeré kouzlo. Kritici tehdy psali, že zatímco v evropských filmech je báječná, v amerických směšná.

Vrátila se do Evropy a usadila se s o třináct let starším manželem v Berlíně. Byla hrdá na to, že se stala ženou Žida, protože na ni občas bezdůvodně doléhaly výčitky za to, čeho se Němci dopustili za války. Upnula se na jejich syna Davida, který měl pro ni stejný smysl asi jako alkohol a utišující prostředky – chvíle klidu v hektickém světě. Nějakou dobu hledala štěstí v rodinném životě, ale současně tajně doufala, že se vrátí v nějaké skvělé hře svého stále neúspěšného manžela. Tehdy přišla nabídka Alaina Delona na roli v Bazénu, kterou ráda přijala. Triumfálně se s ní vrátila do filmového světa a poněkud narcisticky si uvědomila, že jen ona sama je hodna své lásky a rozvedla se. Přestěhovala se do Paříže, kterou kdysi po rozchodu s Delonem narychlo opustila a začala znovu s bláznivými večírky, smíchem, alkoholem. A mezitím zase snila o venkovském domě a rodinném štěstí. Vždy o tom, co právě neměla. Jen hraní s veškerou jeho atmosférou milovala bezvýhradně. Hraní bylo její nejskutečnější život. V těch chvílích nepotřebovala být víc sama sebou. Tyto pocity mohla nejlépe sdílet se stejně výjimečnými osobnostmi, proto neměla moc přátel. Visconti jí navlékl dřevěný prsten své matky, režisér Claude Sautet a nejčastější herecký partner Michel Piccoli (La Voleuse, Věci života, Poslední Maxův případ, Le Trio infernal, Mado) jí byli po rozvodu útočištěm. Režiséři, kteří si její profesionalitu a touhu hrát zamilovali, jí rádi upravovali role do polohy německých žen, protože Romy se úplně nezbavila německého akcentu.

Zpátky k osudům císařovny

Až Sissi z Ludvíka Bavorského (1972) Luchina Viscontiho ukázala císařovnu Sissi jako vážnou, unavenou, osamělou, do sebe uzavřenou a vyděšenou ženu. Císařovnin bratranec Ludwig II. Bavorský byl nalezen utonulý v jezeře, švagr Maximilián, mexický císař zastřelen a její jediný syn, následník trůnu se zastřelil. Sissi ztvárněná v tomto filmu byla nekonečně vzdálená od té maličké Sissi, která pobíhá po lese se zvířátky v Marsichkově pohádce z padesátých let. Romy Schneider, která skoro o dvacet let později hrála novu Sissi pro Viscontiho, byla stejně tak vzdálená od vzorné, naivní sebejisté, veselé dívky z doby svého mládí a prvních filmů. Na veřejnosti přijímala pozornost, chválu, privilegia hvězdy a  zásobovala noviny aférkami, protože vztahy k lidem pro ni byly jen hra, kterou chtěla vyhrát. O samotě o sobě pochybovala. Přeceňovala se nebo od sebe vyžadovala příliš mnoho? Záviděla hercům, pro které povolání zůstalo jen součástí života. Přátelé jí občas vyčítali, že bere vše příliš vážně.

Hledala v jedné osobě tajemníka a šoféra a našla ho v o deset let mladším Danielovi Biasinim. Zanedlouho si ho zamiloval i její syn David a Daniel se roku 1975 stal jejím druhým manželem a otcem dcery Sarah. Na venkově, v domě v Provence zažívala druhé období rodinného štěstí, které vyvrcholilo předčasným narozením Sarah. Brzy opět pocítila neklid vyrůstající právě z rodinného poklidu a vrátila se k filmu. Když natočila Le Trio infernal o psychopatické vražedkyni, která své oběti přelévá ve vaně kyselinou sírovou, německy hovořící diváci nemohli přenést přes srdce, že se jejich Sissi propůjčila k takové roli. Do života jí nejvíce zasahovali výrazní režiséři a dalším byl Andrzej Zulawski, během jehož Důležité je milovat (1974) zase umírala strachy, že bude hrát špatně. Zase o něco více vykřikovala svůj strach ve formě agresivity na všechny kolem, přestávala být sama sebou. Ve Staré pušce Roberta Enrica se natolik vtělila do role znásilňované, mučené a upalované ženy, že svojí nenávistí vyvolala nevolnost u herce představujícího jejího vraha. Natáčení opět předcházel takový strach, že roli nezvládne natolik, aby byla nezapomenutelnou, že nechtěla vyjít z domu. Snadná jí nebyla ani role Heleny, nemilované ženy, alkoholičky, jež jí připomínala ji samou (Mado). Nechala se strhnout i postavou na rakovinu umírající Katherine (Smrt v přímém přenosu) s Harvey Keitelem.

V roce 1979 se všechno kolem nevyrovnané ženy začalo sypat. O Velikonocích se na bílé šále ve větrací šachtě oběsil její první manžel Herry. Německý tisk ji obviňoval, že tím, že manžela opustila, zavinila jeho sebevraždu. Naplno žijící jen skrze další role se odcizila od Daniela a opustila jej. Příliš kouřila, příliš pila alkohol, večer užívala uklidňující léky na spaní a ráno povzbuzující, aby mohla pracovat. Vycházela jen na scénu, jako někdo jiný a na dveře svého karavanu napsala jména lidí, jejichž tváře byla ještě schopná snést. Dobrovolně se uzavírala před světem, osamělá, zraněná jako Sissi. Nezúčastnila se pohřbu své 104 let staré babičky Rosy Retty, raději vyhledávala chvíle klidu s dětmi a vyprávěla jim babiččiny vídeňské historky. David jí však nemohl odpustit, že se rozešla s Danielem, který pro něj byl kamarádem a druhým otcem. Romy Schneider milovala své děti, ale nehodlala jim obětovat své vlastní štěstí. Děti bydlely u Danielových rodičů a Romy se těšila, že si zvyknou na jejího nového partnera Laurenta a přestěhují se k ní. Opět utíkala k další roli, ale před Poutnicí ze Sans-Souci si zlomila kotník, zanedlouho se zhroutila a přišla o ledvinu. V roce 1981 byl čtrnáctiletý David ještě u prarodičů a jako vždy přelézal přes železná vrata zahrady, ale uklouznul a nabodnul si tepnu ve stehnu. Lékaři ho již nezachránili a fotografové se vrhli na zhroucenou Romy. Své stěny pokryla synovými fotografiemi, psala mu dopisy, mluvila o něm jakoby byl. Popírala jeho smrt a vyžadovala tu hru od svého okolí. Nakonec skutečně natočila Poutnici ze Sans-Souci (1981) a s Laurentem a malou Sarah odjela na Seychelly, pak na venkov, kde chodila na procházky a trochu spala. Po návratu do Paříže, když všichni spali, 29. května 1982 její život skončil zástavou srdce.

Snadné věci jí radost nikdy nedělaly a život měla natolik nesnadný, že snad někdy svým způsobem šťastná byla.

ČSFD.cz