Jaromil Jireš

Jaromil Jireš se narodil 10. prosince 1935 v Bratislavě. Po odmaturování na administrativní větvi filmové Střední průmyslové školy v Čimelicích (1954) nastoupil na pražskou FAMU, kde postupně absolvoval obor kamery (1958) a režie (1960). Už na FAMU zaujal studentskými filmy, u nichž byl kromě autorem námětů a scénářů kameramanem (SÁL ZTRACENÝCH KROKŮ) a režisérem (HOREČKA, STREJDA, STOPY). U Jakubiskova snímku FAMU s názvem MLČENÍ (1963) byl autorem textů k písním. Začínal u Alfréda Radoka, když s ním spolupracoval na Polyekránu pro veletrh v Brně a italském Turíně, a jako režisér v letech 1960 – 1962 a 1975 v Laterně magice (např. HOUSLOVÝ KONCERT, loutkový DON ŠPAGÁT, ZTRACENÁ POHÁDKA ANEB VÝLET DO HODIN).

Od podzimu 1960 se stal zaměstnancem Filmového studia Barrandov. O tři roky později natočil svůj první celovečerní snímek KŘIK (1963), který je považován za jedno ze zakladatelských filmových děl „nové vlny“ 60. let. Téměř ke všem svým snímkům si psal náměty (např. SRUB, DON JUAN 68, … A POZDRAVUJI VLAŠTOVKY, PRODLOUŽENÝ ČAS), literární (KŘIK, ŽERT, VALERIE A TÝDEN DIVŮ, LIDÉ Z METRA, ÚTĚKY DOMŮ aj.) i technické (ŽERT, VALERIE A TÝDEN DIVŮ, OPERA VE VINICI či DVOJROLE) scénáře. Na svých scénářích pracoval i s dalšími literáty. V začátcích jeho režijní kariéry bylo typické zaměření na citovou stránku a duševní rozpoložení člověka, potlačení dějové linie a kladení důrazu na uměleckou a estetickou stránku filmu. Další slibný vývoj přerušila normalizační kultura.

Za KŘIK získal Zvláštní uznání na MFF festivalu v Cannes (1964) a též Hlavní cenu (1965) v Umělecké soutěži k 20. výročí ČSSR. Jeho druhým hraným filmem se stal povídkový film připravovaný sedmi režiséry PERLIČKY NA DNĚ (1965) na motivy povídek Bohumila Hrabala, kde Jireš režíroval (za to mu byla udělena Velká cena /1966/ z německého Oberhausenu) povídku ROMANCE. Po dvou krátkých filmech SRUB (1966) a DON JUAN 68 (1968) stvořil svůj nejlepší film, slavné drama o nevydařené pomstě podle novely Milana Kundery ŽERT (1968). Částečně ještě v duchu doznívajících 60. let vytvořil i silně fantasijní VALERIE A TÝDEN DIVŮ (1970) podle románu Vítězslava Nezvala s Jaroslavou Schallerovou v titulní úloze.

Aby vykoupil svůj „prohřešek“ – film ŽERT (získal za něj Trilobita /1969/), udělal na začátku normalizace politický snímek o protinacistické bojovnici Marii Kudeříkové (Magda Vašáryová) … A POZDRAVUJI VLAŠTOVKY (1972), za který byl vyznamenán Čestným uznáním za scénář (MMF Karlovy Vary 1972) a Cenou za režii (MFF Avellino 1972). Během 70. a 80. let uvedl na plátna kin povídkový film o stavbě metra LIDÉ Z METRA (1974), koprodukční OSTROV STŘÍBRNÝCH VOLAVEK (1976), atypické Sci – FI TALÍŘE NAD VELKÝM MALÍKOVEM (1977), MLADÉHO MUŽE A BÍLOU VELRYBU (1978) podle románu Vladimíra Párala, CAUSU KRÁLÍK (1979) s Milošem Kopeckým v titulní úloze, psychologické ÚTĚKY DOMŮ (1980), OPERU VE VINICI (1981), NEÚPLNÉ ZATMĚNÍ (1982) – Stříbrný slon za režii (1983) na MFF v Kalkatě, komedii KATAPULT (1983), PRODLOUŽENÝ ČAS (1984) opět s Milošem Kopeckým, životopisný LEV S BÍLOU HŘÍVOU (1986) o Leošovi Janáčkovi aj. V 90. letech natočil např. ještě LABYRINT (1991), HELIMADOE (1992), UČITEL TANCE (1994), DVOJROLE (1998).

Během svých režií v dlouhometrážní hrané tvorbě pilně rozvíjel i krátkometrážní a dokumentární tvorbu. Soustřeďoval se na dokumenty z prostředí hudby (OBRAZY Z DĚJIN ČESKÉ HUDBY) a hudebních skladatelů (ANTONÍN DVOŘÁK, BOHUSLAV MARTINŮ, NÁVRAT ZTRACENÉHO SYNA, MLÁDÍ A LÁSKA, LEOŠ JANÁČEK), experimentů (KASAŘ, HRA NA KRÁLE), architektury (PEVNOST TEREZÍN či cyklus DESET STOLETÍ ARCHITEKTURY), malířství (SVĚT ALFONSE MUCHY), jiných významných i dalších zajímavých osobností (OBČAN KAREL HAVLÍČEK, DĚDÁČEK, CESTA DO PRAHY VINCENCE MOŠTKA A ŠIMONA PEŠLA Z VLČNOVA L. P. 1969, MAGICKÝ SVĚT RUDOLFA II., DENÍK Z NEW YORKU, KUKAČČÍ VEJCE, GEN, GENUS) a stylizovaných rekonstrukčních vyprávění (TRIBUNÁL).

Jako režisér spolupracoval s televizí (KRÁLOVSKÝ GAMBIT, ZÁPISNÍK ZMIZELÉHO, O LABUTI, O HÁDERUNOVI A VÍLE ELÓŘE, NADĚJE MÁ HLUBOKÉ DNO, RAKOVINA VŮLE nebo A JSOU LI TU ANDĚLÉ?). Po roce 1989 vyučoval na FAMU (od roku 1999 docent) a u filmů studentů byl pedagogickým vedoucím. Jeho snímky získaly desítky ocenění na domácích i zahraničních festivalech a soutěžích. Za režii filmu UČITEL TANCE (1994) byl nominován na Českého lva (1995). Sám vystoupil v dokumentech VIDÍM SVĚT JAKO BÍLÝ AUTOBUS (1995) a V CENTRU FILMU – V TEPLE DOMOVA (1998). Ke konci života ho omezovala nemoc. Jaromil Jireš zemřel 24. října 2001 v Praze v nedožitých šestašedesáti letech.

Jaroslav "krib" Lopour