Labyrint

Tento ťažký dokumentárny film sa snaží vyrozprávať príbeh tápajúceho režiséra, ktorý ma značné problémy s úlohou natočiť film o najznámejšom českom Židovi Franzovi Kafkovi. V snahe pochopiť jeho myšlienky sa vydáva na cestu svetom Kafkovej tvorby a zároveň aj na púť dejinami perzekúcie Židov. Nosnou myšlienkou sú tie z obdobia 2. svetovej vojny kedy už 24.1.1939 poveril ríšsky maršal Hermann Göring (ten bol vybavený plnou mocou od Hitlera na koordináciu protižidovských opatrení) Reinharda Heydricha vyriešením židovskej otázky. V samotnom Protektoráte Čechy a Morava už 20.2.1940 boli zakázané židom návštevy divadiel a kín. A potom nasledovali ďalšie zákazy od 1.3. mali vo svojich pasoch symbol J, 1.5. otvorili najväčší koncentračný tábor Osvienčim, od 17.5. nesmeli navštevovať sady a parky, od 15.6. nesmeli jazdiť taxíkom, od 15.8. nesmeli vstúpiť do reštaurácii a kaviarni, od 1.9. nesmeli chodiť do lesa, od 1.11. sa nesmeli sťahovať. V roku 1941 od 1.9. museli nosiť Dávidovu hviezdu, nesmeli chodiť do knihovni, na pošty a zároveň mali zakázaný prístup aj do synagóg. Ale aj samotná tvorba Kafku bola rozporuplná odráža rozpory doby ale hlavne jeho osobnú duševnú rozpoltenosť. Premietajú sa v nej hradby sociálnej, národnostnej a rasovej odlišnosti. Franz Kafka uviedol do literatúry nový literárny smer existencializmus, smer, ktorý sa zaoberá bytím človeka. Vyjadruje sa ku genocíde o ktorej rozmeroch v dobe smrti nemohol ani tušiť. (23.03.2017)

Mám sto chutí označit to jako béčkový experiment. Aby nevznikl zmatek, myslím tím experiment, který je experimentem, ale takovým zaleknutým, který pořád chce být hlavně filmem a který tvoří někdo, komu jsou experimenty jinak cizí. Samozřejmě béčkové experimenty můžou být o dost lepší než ty "áčkové", ale Labyrint mi skončil někde v průměru. Zajímavě vedené a veskrze poutavé to je, ta dokumentární filmová řeč, která není dokumentem ani ničím jemu jasně podobným, mi docela sedla, ale to ladění do jakési eseje, která chrlí informace a spojuje Židy, holocaust a Kafku dohromady, přičemž co chvíli přichází s něčím jiným, ať už to na sebe navazuje nebo ne. Celkový pocit z toho mám tedy jediný - zmatek. Hlavně to spojování holocaustu a Kafky jsem zrovna nepobíral, vzhledem k tomu, že se jeho samotného ani nemohla dotknout. A hlavně proto to vidím jako průměr, protože v tom nevnímám celistvost, kterou bych i v něčem takovém potřeboval. Ale určitě je mi sympatické, že se Jireš o něco takového pokusil - ono to totiž není zrovna jednoduché a hlavně takové filmy vznikají hlavně v minimální produkci a málokdy se do nich pustí někdo obecně známější. 3* (10.09.2023)

Prazáklad pražské židovské mytologie - smíchán Kafka se starým židovským hřbitovem, židovskými náboženskými obřady, pogromem 1389, golemem a "jeho otcem", Šimonem Abeleses, hilsneriádou a jako další krok šoa a Terezín. Jako spojovník mozaiky režisér, který v Praze hledá inspiraci pro pochopení Kafky, ve skutečnosti didakticky dovysvětluje obrazy, které tvoří valnou část filmu. Osobně právě tu spojovací část považuju za popisně nadbytečnou a literátskou. Třebaže dnes řada té pražské židovské mytologie sklouzla k reklamnímu turismu, zpracování Jirešem a kameramanem Vojnárem je u starších historických obrazů podmanivé (i herecky - Kopecký jako rabi Jehuda ben Becalel alias Löw, Brodský jako Löbl z případu se Šimonem Abelesem, Krejčík jako Baxa z hilsneriády). Neméně důležité je vystoupení operního zpěváka Karla Bermana, který vzpomíná na terezínské věznění a zpívá velmi zaníceně starou českou lidovou píseň. Dokumentární hodnotu mají i záznamy tradičních židovských obřadů pod vedením Viktora Feuerlichta a Ladislava Bluma, do značné míry díky původem podkarpatskému původu Feurlichta zaznamenávají autentické východožidovské prostředí - v liturgii - předválečné. (27.07.2016)

Svébytný Jirešův pokus o artový film s prvky dokumentu ve mě vyvolává rozporuplné pocity. Oceňuji režisérovu snahu vytvořit poměrně experimentální drama, které není klasickým hraným životopisným snímkem ani klasickým dokumentem, dokonce i v rámci kategorie „film o (fiktivním) filmu“ se jedná o dost nekonvenční záležitost. Náhled do práce autorského režiséra, který studuje různé prameny, sbírá a třídí si materiály na svůj nový film, nabízí nepochybně zajímavé úvahy i nespočet pěkných odkazů určených pro rozhleděného diváka. Ve flashbacích ze života spisovatele Franze Kafky (včetně parafráz z Kafkových stěžejních děl) zase dýchá slušná dramatická atmosféra. Problém je, že výsledek tvoří dost roztříštěné a zmatené leporelo, v němž ani ta atmosféra a údernost vybraných pasáží nevydrží působit na diváka dostatečně výrazně, jsou-li jednotlivé útržky (dramatický příběh + filosofické úvahy + zpovědi různých postav + historické pozadí + ukázky z jiných filmů či dokumentů..) střídany někdy až příliš chaoticky. Nejednou mě dost rušila vyprávění postav (nejen) Kafkových příbuzných a známých, která mají asi připomínat dokument plný zpovědí lidí o jedné osobě, ale současně ty zpovědi jsou mnohdy sehrány jako podivné divadelní monology. Také ony dokazují, že ne pokaždé musí vzniknout z formálně neotřelého snímku zaručeně filmový klenot. Labyrint jím dle mého názoru příliš není, vnímám ho spíše jako zajímavé svědectví jednoho z marných pokusů některých tvůrců navázat na novou vlnu 60. let i těsně po pádu železné opony. 60% (30.10.2020)

Fascinující snímek, vezoucí se tak trochu na kafkovském cyklu, který se na přelomu osmdesátých a devadesátých let točil na Barrandově (Amores de Kafka, Los (1988), Kafka (1991), Milena (1991), ke kterým se následně přidaly ještě adaptace Proces (1993) a česká Amerika (1994)). O titulu existuje na internetu minimum informací, snad proto, že nebyl v české kinodistribuci a hrál se jen dvakrát v Č(S)T, naposledy v roce 2016. Oficiální záznamy např. v NFA titul vedou pouze pod (původním?) německým názvem Beschreibung eines Kampfes, nikde se například nedočtete o přítomnosti Ondřeje Vetchého jako českého hlasu pro Franze Kafku (hraného Christopherem Chaplinem) nebo Jiřího Adamíry (který zde propůjčil hlas Schellovi). Ano, je to koláž všeho možného židovského od golema a Rabiho Loewa (Kopecký) přes židovské rituály k hilsneriádě (mimochodem dojde i na Kavkův Proces) až po řádění nacistů (Otto Ševčík), do toho Schell/Režisér neustále volá sekretářce nebo jemu volá producent Karel (Dirka?). Rovněž se taky nikde, kromě závěrečných titulků, nedočtete, že snímek pro mnichovskou společnost Art Oko Film (patřící Dirkovi) vyrobila společnost Nationalfilm (založená hned v roce 1990, nejspíš inspirovaná Lucernafilmem, přičemž si obě nové společnosti přivlastnili název posledních dvou soukromých filmových výroben, které byly do konce druhé světové války ještě aktivní a které byly následně zestátněny). Ten Nationalfilm, který později vyprodukoval Slunce, seno, erotika (1991) nebo Nebát se a nakrást (1999) a ve kterém působili Rudolf Mos a Blažej Vráb, i když jejich jména v titulcích nefigurují. (18.08.2023)