Vlado Durdík st.

Vladimír Durdík starší (někdy uváděn i jako Vlado Durdík starší) se narodil na Nový rok 1. ledna 1924 v Levicích. Po vystudování herectví na bratislavské Státní konzervatoři (1944 – 1947) se ještě jako mladý student stal členem činoherního souboru Slovenského národního divadla v Bratislavě (1945 – 1947). Poté nakrátko přestoupil do bratislavské Nové scény (1947 – 1951) a nakonec setrval až do své smrti opět na scéně Slovenského národního divadla (1951 – 1978).

Jako velmi výrazný herec bratislavské přední scény byl umělec Vladimír Durdík st. velmi velmi vytížen se všemi titulními i menšími hereckými úkoly a nabídkami. Jako výrazný slovenský charakterní herec přetvářel Durdík své divadelní postavy díky svým výrazovým prostředkům a zejména svým zjevem, zjevem obličeje a hlasovým projevem.

Z řady desítek divadelních postav Vladimír Durdíka si uveďme například Waltera Kidda ve hře „Hlas Ameriky“, Želibora v „Knížeti Rasticovi“, Arkadije Pavloviče v dramatu „Chirurg Platon Krečet“ Alexandra Kornejčuka, Podnájemníka Ferdyščenka v „Idiotovi“ F. M. Dostojevského, Dona Ariase v „Cidovi“ Pierre Corneille, Aloise ve hře „Stříbrný jaguár“, MUDr. Hajnoše v „Meridiánu“, Porotce č. 10 ve „Dvanácti rozhněvaných mužích“ a další inscenace. Velmi rád a obětavě se věnoval i uměleckému přednesu.

Před filmové kamery Vladimíra Durdíka st. přivedli čeští filmaři. Debutoval jako kapelník v cirkuse ve filmu Františka Čápa MUZIKANT (1947) podle stejnojmenné povídky J. Š. Kubína. O rok později ho opět režisér František Čáp přizval do českého filmu jako velitele partyzánské brigády Štefánik majora Mráze v BÍLÉ TMĚ (1948) na námět Růženy Fischerové („Děti této země“).

Po dlouhých osmadvaceti letech se během sedmé dekády objevil jako gardista v dramatu podle románu Zdeňka Pluhaře JEDEN STŘÍBRNÝ (1976) režiséra Jaroslava Balíka. I když si v našich českých snímcích zahrál pouze třikrát a pod režijním vedením dvou režisérů, patří do dějin českého filmu.

V kinematografii u slovenských sousedů se postupně objevoval v titulech VLČIE DIERY (hlavní žandár), ČERTOVA STENA (mladý dělník), PRIEHRADA (dělník Martin Bučan), MLADÉ SRDCIA (Varga), POLE NEORANÉ (Žiarský), SKALY A ĽUDIA (výrazný inženýr Peter Daniš), středometrážní PRVÁK (otec), STRIEBORNÝ FAVORIT (otec Krupec), PIESEŇ O SIVOM HOLUBOVI (Rudkův otec), TVÁR V OKNE (profesor Hančin), KÝM SA SKONČÍ TÁTO NOC (pan Holub), TRAJA SVEDKOVIA (Jano) a nebo DO ZBRANE, KURUCI! (Šándor).

Až na výjimky se skutečně objevoval před filmovými kamerami ve velmi malých rolích a epizodkách. Filmové umění nikdy plně nevyužilo herecké umění Vladimíra Durdíka st., jenž zemřel na vrcholu své kariéry a uměleckých sil.

Velké uplatnění nalezl i v rozhlase („Gazdina roba“, „Šípková Růženka“, „Tři mušketýři“, „Všecko pro národ“, „Konopka“, „Drama v Livonsku“, „Bouřka“, „Naděje patří neděli“, „Děti kapitána Granta“, „Ptáci“, „Jaro z roku 1871“, „Sen noci svatojánské“, „Zlatá horečka“, „Letící stíny“, „Živý bič“, „Doktorka Dana“ aj.), dabingu, televizních filmech (MŔTVI NESPIEVAJÚ, PASCA, PŠTROSÍ VEČIEROK, FALOŠNÝ NERO, HÁJNIKOVA ŽENA, LOUIS PASTEUR, ZBOJNICKY TANEC, MÁRIA TUDOROVÁ, VEČNE MLADÁ HISTÓRIA, ROSA NA TRÁVE, PROFESOR SONNENBRUCH, ŽABÍ ŽENÍCH, DESETINKA CITU, CANARISOVA KRVAVÁ HVĚZDA nebo EŽO VLKOLINSKÝ apod.) a i seriálech (PARÍŽSKI MOHYKÁNI, STRATY A NÁLEZY či ÚTEK ZO ZLATEJ KRAJINY).

Rovněž se angažoval politicky, veřejně a v různých svazových a odborových funkcích: v letech 1956 až 1959 a 1969 – 1970 byl členem předsednictva Slovenské odborové rady a v krizových letech na konci 60. let 1968 – 1970 setrval ve funkci předsedy Slovenského odborového svazu pracovníků umění a kultury.

Za svojí práci a dílo obdržel Vyznamenání Za vynikající práci (1968). Vladimír Durdík st. zemřel náhle 24. září 1978 v Bratislavě ve věku pouhých čtyřiapadesáti let. V otcových stopách kráčel i syn, herec Vladimír Durdík ml. (1949 – 2003). Je smutnou zajímavostí, že otec i syn Durdíkové zemřeli předčasně a oba ve stejném věku padesáti čtyř let.

Jaroslav "krib" Lopour