Smrť v Benátkach

Smrt v Benátkách pracuje se čtyřmi figurami. 1, Parametrická narace. Tedy způsob filmového vyprávění, který sice nese jistý příběh, ve filmu o něj však téměř nejde, naopak dominantní je formální složka. Bordwell hovoří o záměně významu syžetu (schéma a uspořádání příběhu - ve většině filmů upozaděné, zde podstatné) a fabule (příběh samotný - ve většině filmů podstatný, zde upozaděný) a o důležitosti stylu, který vytváří svoji vlastní logiku a nahrazuje vyprávění. 2, Druhou figuru představuje francouzský intelektuál Deleuze se svým pojetím evropského filmu-času. Deleuze ukazuje, že podstatou amerického hollywoodského filmu je pohyb, zatímco v evropském filmu hraje hlavní roli čas; postavy evropských filmů se dostávají do situací, na které již nedokážou reagovat a stávají se samy diváky a jsou odsouzeny k bloudění, procházce či projížďce. Zatímco obraz-pohyb převažoval v kinematografii od počátků až do války, poválečná kinematografie spolu s novým vnímáním reality po otřesných válečných zkušenostech zažívá krizi obrazu-pohybu a objevuje nový typ obrazu; rozšiřuje jej o dimenzi času. Ve Smrti v Benátkách je postava hudebního skladatele oním bloudícím cizincem a hudba časem. A samozřejmě, skladatel se pohybuje, ale hlavní argumentace vychází z toho, co tímto pohybem postava vyjadřuje, ne že má schopnost tento pohyb vykonávat. 3, Třetí figura dává do souvislosti střet filmového vystavení (to zde dominuje) vs. promítání (to absentuje). Nedílnou součástí tohoto filmu je osamělost, ve které se nacházíme při jeho pozvolném sledování – jako bychom kontemplovali obraz v galerii, dlouze, pozvolna, osamoceně a tiše. Jako by tyto obrazy Viscontiho, které můžeme možná trochu nadneseně nazvat „reprodukcemi", byly spíše vystaveny, než promítány. Visconti skutečně spíše maluje, než že by promítal. 4, Poslední figurou, výrazně navazující na bod tři, je kamera. Za (i) postava skladatele často sleduje netečně okolí a kamera představuje jeho pohled. Kamera zastupuje skladatele, protože to on se rozhlíží a zkoumá hovory a každodenní švitoření, zatímco je sám. To jeho očima zkoumáme Benátky. A za (ii) je velká část hlediskových záběrů (zastupujících postavu) falešná; jejich skutečná motivace vychází z nutnosti zachovat plynulou kontinuitu. Funguje to velice důmyslně: Postava se někam podívá (vidíme dívající se postavu). Kamera ji zastoupí (vidíme okolí očima postava). Ale už se nevrací zpět k postavě, naopak rozvíjí a řetězí další události. Přestože jsme tedy v Benátkách, v uzavřeném městském cyklu, díky kameře a filmovému stylu postupujeme vpřed. (27.10.2008)

Vidět krásu, a zemřít - a není náhoda, o jakou krásu se tady jedná. Andělský mladík prostě není krásná dívka nebo květinka!! Mannovsky suverénní a nesmírně konkrétní, krása je výsledkem práce? Projevem nahodilého, nekonkrolovatelného génia? Aschenbach se brání, bojuje a podlehne. Zuřící mor, jenž je podobně jako jeho pocity tajen, zakrýván a přemáhán co nejméně nápadnými metodami. Nebezpečí vnější a vnitřní tu tvoří jasnou analogii. Mann si svůj zápas vybojoval taktéž, ve Smrti v Benátkách ještě ve svých mladých letech nastínil jednu z alternativ, jimiž může skončit. (02.11.2006)

Když umřít, tak v Benátkách. Za zvuků Mahlera. Visconti natočil nádhernou symfonii, která nepadne do noty každému, mnohým bude brnkat spíše na nervy. Zdánlivě se neděje nic, ale v tom ničem je obsaženo všechno. Aschenbach, trochu pan Hulot, trochu pan Bean, trochu melancholický zoufalec, který jenom ztrácí. Nás nejdříve naučí pozorovat a posléze nás nechá, ať pozorujeme sami. Kamera nespěchá, ponechává dostatek času k vychutnání kdejakého detailu. Sami si vyberte, co je podstatné. A potom „to“ přijde a když je ještě cesty zpět, udělá další, poslední chybu, zachová se jako ten největší sobec. Zachránilo by mu jiné rozhodnutí život? Nebo by stejně zemřel, navíc nespatřiv onen nezachytitelný (ani fotoaparátem?!) výjev dokonalosti, o niž netřeba pochybovat? Film, který bolí. Ale krásně. 90% Zajímavé komentáře: Radko, MIMIC, Pacco, Dr.Zhivago (18.08.2010)

Mistrovský film, ale rozhodně ne pro mě. Proti Viscontiho precizní režii výhrad snad nemám, ale nacházet krásu v přestylizované secesní době, téměř androgynním secesním andělovi či záběrech na vyšňořené muzikanty nezvládám a to je kardinální chyba, kvůli které nemůžu mít z filmu dobrý pocit i přes aktivní diváctví. I samotný Mahler na mě většinou svých symfonií působí těžkopádně a zdlouhavě. Ale nezoufám, neboť stejně hodnotný zážitek filmové krásy nacházím u jiných děl. (09.10.2011)

Smrt v Benátkách Luchina Viscontiho je uměleckým dílem nesporných kvalit. Je to do duše nesmírně pronikající drama o skryté vášni a smrti. Bohužel se mi zdá, že celý film je přístupný jen příliš úzkému okruhu diváků, což mi přijde jako velká škoda, zvlášť když se jedná o dílo na tak vysoké úrovni, leč častá nařčení, že se jedná o jeden z nejpřeceňovanějších počinů v historii kinematografie jsou dle mě zcela pomíjivá Je to sic film nedějový, pomalý, až úzkostlivě jednotvarný, ovšem výtvarně a především hudebně velmi procítěný. Hlavní hrdina zahraný Dirkem Bogardem představuje jakési alter ego samotného Gustava Mahlera - alespoň tak jsem to pochopil, ale zároveň si myslím, že tento fakt byl Viscontimu zcela volný a jen ho pouze šikovně využil (v Mannově předloze je hrdina spisovatelem, nikoliv skladatelem). Plné hodnocení neudělím, zvláště po zhlédnutí režisérova Geparda, ale vyzdvihnu závěrečnou scénu, která byla opravdu mimořádná a bude ve mně dlouho rezonovat. (19.12.2020)