Smrť v Benátkach

Gustav von Aschenbach mi byl odporný. Ovšem film jako celek se mi líbil, a to především po vizuální stránce. Nemám moc rád Mahlerovu hudbu, ale do tohoto filmu seděla dost dobře. Stejnojmennou Mannovu knihu jsem spíš protrpěl (naštěstí je velmi tenká), ač mám Thomase Manna rád, ale film jsem zhlédl s chutí již potřetí. (24.11.2006)

Viděno na širokém plátně ve stylových prostorách Slováckého divadla a nutno říct, že to byl doposud můj největší zážitek na LFŠ!! Vizuální a zvuková pastva, při které Visconti neskutečně čaruje s obrazy a do toho hraje božská hudba Gustava Mahlera. I příběh, jakkoli prostinký, dokáže zaujmout svojí dráždivostí na téma zapovězená láska a rozklad společnosti i lidského ducha. Nicméně, právě skutečnost, jak a kde toto dílo divák zhlédne, je pro celkový dojem podstatná. Chce to fakt to kino. (24.08.2003)

Mistrovský film, ale rozhodně ne pro mě. Proti Viscontiho precizní režii výhrad snad nemám, ale nacházet krásu v přestylizované secesní době, téměř androgynním secesním andělovi či záběrech na vyšňořené muzikanty nezvládám a to je kardinální chyba, kvůli které nemůžu mít z filmu dobrý pocit i přes aktivní diváctví. I samotný Mahler na mě většinou svých symfonií působí těžkopádně a zdlouhavě. Ale nezoufám, neboť stejně hodnotný zážitek filmové krásy nacházím u jiných děl. (09.10.2011)

Do přímořských Benátek přijíždí starý umělec za odpočinkem a nalezením vlastní rovnováhy. Místo uklidnění zde ale nalézá zdravotní potíže, které mu vyvažuje platonická(?) láska k mladému Polákovi. V něm bych spatřoval podobenství něčeho krásného a nedosažitelného; můžete to sledovat, ale nedotýkat se. Je jedno, co si za jeho postavu dosadíte. Stáří je zde postaveno do kontrastu s mládím, čistotou a nevinností, stejně tak u zdánlivě ideálního místa odpočinku jako jsou Benátky brzy mizí pozlátko „ráje na zemi“. Smrt v Benátkách není dějovým filmem, to rozhodně ne, Visconti nechává svého hrdinu plout každodenní všedností pobytu, jehož vrcholy jsou setkání s mladým chlapcem. Kamera téměř v každém záběru používá zoom in/out, a to místy hned po sobě, přejíždí ze strany na stranu a svými táhlými záběry si pomalu získává diváka. Visconti nám nastoluje podobnou atmosféru jako u Felliniho 8 1/2, ale zvolený Mahler je uchu mnohem víc lahodící než Nino Rota. Závěr na můj psychický stav působil velmi skličujícím dojmem, a tak jsem nucen sáhnout po plném hodnocení. (09.04.2006)

Vysloužilý umělec si do Benátek přijíždí napravit své chatrné zdraví a možná i znovu nalézt ztracenou chuť do života. Ta se mu na pár dní opravdu vrátí díky panensky krásnému polskému chlapci Tadziovi, který je zde na rekreaci s rodinou. Umělec se k chlapci upíná téměř celou svou myslí a touhou, ačkoli sám si je dobře vědom směšnosti svého počínání. Jejich "vztah" je sice platonický, avšak chlapci je mužova přízeň, zdá se, příjemná a opětuje ji, třebaže bez jediného dotyku, bez jediného slova - mluví za ně pouze dlouhé všeříkající pohledy. . . . . Silná Mahlerova hudba a obrazy, které v jednom či dvou závěrečných záběrech dosahují snad až nesnesitelné filmové krásy (chlapec v moři, fotoaparát) - to jsou hlavní pozitiva tohoto právem vysoce ceněného snímku - a pozitiva jsou to tak veliká, že pokud má film nějaké negativní stránky (pár by se jich určitě našlo - když už nikde, tak možná v tu a tam nepříliš přesvědčivých hereckých výkonech), pak téměř úplně zapadnou v přívalu ryzího filmového umění. A aby těch krás nebylo málo, musím zde vyzdvihnout ještě jednu, pro film zásadní - totiž samotného herce v roli chlapce - Björn Andresen byl se svým až dívčím vzhledem pro roli Tadzia naprosto ideální, neboť byl vskutku "nadpozemsky" krásný..._____(souhlasím s Limou, že Smrt v Benátkách lze opravdu PLNĚ docenit pouze v jedinečné atmosféře nějakého postaršího kinosálu) (21.11.2006)