Smrť v Benátkach

Keďže Bjorn Andrésen je skutočne nadpozemsky krásny, týmto filmom dosiahol casting svoj absolútny profesionálny vrchol, nakoľko Smrť v Benátkach je film, ktorý - na rozdiel od prvoplánovo registrovateľného príbehu (zvádzajúceho k plytkým, prostoduchým či dokonca vulgárnym interpretáciám) - sa nadpozemskou krásou programovo zaoberá. Presnejšie - koncentruje sa na rozprávanie o nemožnosti dosiahnutia ideálnej krásy v umení a ideálneho vôbec. Postava poľského mladíka je rovnako neskutočná, preludná a efemérna ako sfumato na obrazoch Leonarda a jeho školy - je to personifikácia Krásy a Inšpirácie. Ako inak si vysvetliť, aby sa skutočný 15 ročný chlapec na kohokoľvek uprene díval s výrazom nejakého tajomného božstva (15 sekundová sekvencia bez zažmurkania) a o čosi neskôr vyvádzal na pláži s rovesníkmi. Práve toto jasne artikuluje, že fyzické a zmyselné je potlačené v prospech duchovného. Viscontiho typické "päťminútové" scény v jedinom zábere zbožňujem. Prezrádzajú absolútnu koncentrovanosť a suverénne gesto režiséra, ktorý si je natoľko istý svojím zámerom, že kladie znamienko rovnosti medzi "skutočný" čas a fiktívny čas filmový, aby z diváka urobil voyeura bytostne zainteresovaného na dianí, ktoré sa pred ním odvíja, i na jeho význame. Už z toho pohľadu je takáto filmárčina fascinujúca, nehovoriac o tom, že okrem premýšľania máme možnosť náležite vychutnať špecifickú atmosféru. Do filmu, kde dominantnou témou je neuchopiteľnosť krásy ako duchovnej hodnoty vnáša použitie dráždivo dlhých záberov (akcentujúcich materiálno) dusný, znepokojujúci prvok a teda estetiku extrémneho kontrastu, ktorá je napokon využitá i pri konfrontácii krásy zmyslovej s ošklivosťou (Tadzio a spevák na terase hotela). Keď ten neuveriteľný Andrésen vrhne - podľa Viscontiho pokynov - "pohľad z bodu A do bodu B", človeka až zamrazí. Tam, kde hlavný hrdina krásu nachádza a stráca, kúzli Visconti klaustrofobicko-fantazijnú krajinu nie nepodobnú niektorým horúčkovitým, unikavým neskororokokovým víziám Benátok, aké občas maľoval Francesco Guardi. Najznepokojujúcejším momentom celého filmu je však záverečné gesto mladíka. Nie preto, že by snáď toto gesto nemalo predobraz v novele. Zatiaľčo Mann vágne popisuje neurčité gesto, Visconti - ak ho chcel mať vo filme (a on ho tam rozhodne mať chcel) - musel divákovi ukázať celkom konkrétny pohyb, teda čosi, na čom stojí a padá kinematografia ako taká. Nečakane alogický charakter tohto pohybu spôsobuje, že do banálneho, až do krajnosti trivializovaného príbehu odrazu vstupuje prvok nadprirodzena, konečne tá enigmatickosť, ktorá je vlastná každému dobrému umeleckému dielu. PS: Andrea Verrocchio by dal 5*. PS 2: Práve som kdesi narazil na jednu interpretáciu, podľa ktorej je chlapec nadprirodzenou entitou, známou v mnohých starých kultúrach, ktorá uľahčuje umierajúcim prechod zo života do smrti. (20.10.2004)

Hudební nádhera zneužitá pro dějovou prázdnotu a táhlá kamera zabírající Benátky, Bogardeho a Andrésena. Visconti dělá přesně to, co u opěvovaných režisérských velikánů odsuzuji. Točí si pro sebe a divákovi posílá jen svůj potutelný úsměv. Formu odosobněnou na úkor příběhu nenávidím a proto bych byl pokrytec, kdybych hodnotil lépe. (11.04.2008)

Vidět krásu, a zemřít - a není náhoda, o jakou krásu se tady jedná. Andělský mladík prostě není krásná dívka nebo květinka!! Mannovsky suverénní a nesmírně konkrétní, krása je výsledkem práce? Projevem nahodilého, nekonkrolovatelného génia? Aschenbach se brání, bojuje a podlehne. Zuřící mor, jenž je podobně jako jeho pocity tajen, zakrýván a přemáhán co nejméně nápadnými metodami. Nebezpečí vnější a vnitřní tu tvoří jasnou analogii. Mann si svůj zápas vybojoval taktéž, ve Smrti v Benátkách ještě ve svých mladých letech nastínil jednu z alternativ, jimiž může skončit. (02.11.2006)

Smrt v Benátkách Luchina Viscontiho je uměleckým dílem nesporných kvalit. Je to do duše nesmírně pronikající drama o skryté vášni a smrti. Bohužel se mi zdá, že celý film je přístupný jen příliš úzkému okruhu diváků, což mi přijde jako velká škoda, zvlášť když se jedná o dílo na tak vysoké úrovni, leč častá nařčení, že se jedná o jeden z nejpřeceňovanějších počinů v historii kinematografie jsou dle mě zcela pomíjivá Je to sic film nedějový, pomalý, až úzkostlivě jednotvarný, ovšem výtvarně a především hudebně velmi procítěný. Hlavní hrdina zahraný Dirkem Bogardem představuje jakési alter ego samotného Gustava Mahlera - alespoň tak jsem to pochopil, ale zároveň si myslím, že tento fakt byl Viscontimu zcela volný a jen ho pouze šikovně využil (v Mannově předloze je hrdina spisovatelem, nikoliv skladatelem). Plné hodnocení neudělím, zvláště po zhlédnutí režisérova Geparda, ale vyzdvihnu závěrečnou scénu, která byla opravdu mimořádná a bude ve mně dlouho rezonovat. (19.12.2020)

Jak nesnadné je přeměnit literární dílo na filmové plátno, ukazuje ve velkém stylu tento film. Krásné obrazy, vkusná a dobrá výprava, příjemné ukázky z magického města, zajímavé debaty o významu hudby a umění celkově a jeho působení na člověka, kvalitní herecký výkon hlavního hrdiny a příjemný závan hudby Gustava Mahlera. A přesto prázdno, velké prázdno, v zajímavých odstínech, které tak lehce šednou. Hudební skladatel Gustav von Aschenbach (dobrý Dirk Bogarde) na ozdravném pobytu v Benátkách nalézá platonickou lásku v andělské dvojpohlavní tváři dospívajícího polského chlapce Tadzia (Björn Andrésen), a smrt. Záhadná epidemická nemoc vtrhává do Benátek, přeměňuje je v město strachu a nabízí náruč smrti. Smrt jako vykoupení pro Gustava, který je sužován neúspěchem své práce, i tragédií v jeho soukromém životě. Nenachází uspokojivou odpověď, není schopen jednat, jen si útrpně libuje ve své obrazově platonické lásce a choulí se do náruče vykoupení smrti. Z dalších rolí: Gustavův přítel a řečnický souputník v oblasti umění Alfred (Mark R. Burns), úslužný ředitel benátského hotelu (Romolo Valli), Gustavova mladá manželka (Marisa Berenson), prostitutka Esmeralda (Carole André), a Tadziova polská matka (Silvana Mangano) a guvernantka jejich dětí (Nora Ricci). Působivý film, a přesto pro mě tak prázdný. (31.01.2012)