Blade Runner
Blade Runner
Blade Runner
Blade Runner
Blade Runner
Réžia:
Ridley ScottKamera:
Jordan CronenwethHudba:
VangelisHrajú:
Harrison Ford, Rutger Hauer, Sean Young, Edward James Olmos, M. Emmet Walsh, Daryl Hannah, William Sanderson, Brion James, Joe Turkel, Joanna Cassidy (viac)VOD (4)
Obsahy(1)
Začiatkom 21. storočia dosiahla spoločnosť Tyrell vo výskume robotov fázu Nexus. Jej výrobky boli takmer identické s ľuďmi, nelíšili sa ani inteligenciou. Ľudia používali replikanty pri nebezpečných výpravách alebo ako otrokov pri kolonizácii iných planét. Po krvavej vzbure replikant v jednej z mimozemských kolónií bol robotom pod trestom smrti zakázaný pobyt na Zemi. Na plnenie tohto nariadenia dozerali špeciálne jednotky Blade Runner, poverené vyhľadávaním a likvidáciou replikantov, ktorí zákaz porušia. (TV Dajto)
(viac)Recenzie (1 740)
Klasika Sci-fi žánru s pečlivě vybudovanou atmosférou, kterou si Ridley Scott ohlídal po celý film a skvělými hereckými výkony. Rozhodně kultovní snímek, který by měl znát každý příznivec tohoto žánru. ()
NFR 1993, Oscar 2 nominace: Výprava, Vizuální efekty ()
Scifi kult pro opravdové fajnšmekry. Vzpomínám si, když jsem před lety byl na obnovené premiéře BR - Director´s Cut, seděli jsme v kině tři lidé. Vychutnat si tehdy obrazovou krásu BR na velkém plátně byl naprosto jiný zážitek, než oříznutý obraz na TV. Není to lehke pokoukání, není to popcornová zábava. Celý film se line v ambientní náladě, která se musí procítit. A pokud člověk vidí BR s perfektním zvukem, může si pořádně vychutnat mistrovský Vangelisův soundtrack a zachytit různé zvukové vychytávky v některých scénách, jako všelijaké šeptání čí ambientní zvuky, které dokreslují náladu filmu. Ridley Scott stvořil fascinující, temný futuristický svět a i kdyby poté už nenatočil nic jiného, tímhle dílem se zapsal mezi nesmrtelné tvůrce. ()
Tenhle film má tolik "nej", že vypsat je sem by zaplnilo víc prostoru, než má rozumný komentář mít. Zrovna jsem shlédla "the final cut" verzi s brilantním obrazem, zvukem, sestříhaný tak, jak to chtěl Ridley mít už původně. A s tímto dalším shlédnutím jsem opět našla novou hloubku celého díla. Pokaždé se mi Blade Runner dostane o něco víc pod kůži, pokaždé v něm najdu mnohem víc filozofie než minule, víc poetiky a víc krásy. "I've seen things you people wouldn't believe. Attack ships on fire off the shoulder of Orion. I watched C-beams glitter in the dark near the Tannhauser gate. All those moments will be lost in time, like tears in rain..." Blade Runner je plný krásných metafor, úžasně kompaktní a inteligentní a navíc vizuálně a hudebně dokonalý. Všechno v něm mi přijde dokonale promyšlené, na první (!) pohled jednoduchý děj není vůbec tak přímočarý, jak se může někomu zdát, vypiplané dialogy, obraz pochmurného futuristického města budoucnosti zahaleného do věčného deště... Když o tom tak uvažuju, tak právě on je můj nejoblíbenější sci-fi film (a možná nejen sci-fi). "Quite an experience to live in fear, isn't it?" ()
Jedna z nejneutěšenějších vizí budoucnosti, a přitom se nekoná žádný zánik civilizace, žádná epidemie, nic takového. A lidé mimo hlavní zápletku si možná ve světě Blade Runnera žijí taky celkem spokojeně...tak proč ten depresivní pocit? Je to především naprosto dokonalou atmosférou odvrácené stránky svým způsobem asimovského světa, kterou Ridley Scott načrtnul způsobem tak nehorázně megalomanským, že ve své době zkrátka neměl obdoby. Ale těžko říct jak by Blade Runner uspěl bez Vangelisova úchvatného OST... Překvapivě nejvíc na mě zapůsobil Edward James Olmos. Nehoráznost, že? Ale je to tak... Absolutně jsem nevěděl, co mám od Blade Runnera čekat...nebylo to lehké pokoukání, ale byl to silný zážitek. Duch P. K. Dicka, Williama Gibsona a jim podobných je tu. Pro někoho navždy, pro někoho nikdy. Nic mezi tím. 90% ()
Nejpůsobivější videoklip k Vangelisově hudbě. Mistrovské dílo plné dechberoucích obrazů, dotvářejících noirovou atmosféru světa pomíjejících jistot, a závažných filozofických otázek (co dělá člověka člověkem, od čeho jsme na světě), které je na základní úrovni poměrně snadno srozumitelné (nakonec záleží hlavně na tom, čemu věříme), ale zároveň ponechává dost prostoru pro divákovy úvahy. Přes svou ponurost a designovou vypiplanost zároveň nejde o těžkopádný film, který by se opájel vlastní krásou. Stále s přehledem to nejlepší, co Scott natočil. (Hodnotím Final Cut.) 95% Zajímavé komentáře: k212, jahol, mm13, dobytek, Zóna, Triple H, Dominicus, Vinczent, danodo ()
Originalita sálá z každého filmového políčka, svou stavbou (Blade likviduje) je však snímek velice jednoduchý. Ocenil jsem (jak jsem si uvědomil záhy) onu romantickou linii a závěrečnou "redemption" scénu na střeše. Jen ony filozofické myšlenky mi přišly jako holý nadbytek. ()
Úžasná atmosféra, skvělé zpracování, díky němuž bych filmu odhadoval tak čtvrtinové stáří, vynikající herci, několik velmi silných scén, ale zároveň strašná nuda. Takhle nějak vypadá to staré klišé, že forma překonala obsah. Blade Runner si mě nezískal, ani když jsem mu nedávno (2011) dal druhou šanci. ()
I po více než dvaceti letech stále mladá, svěží a novátorsky vyhlížející sci-fi, která neztratila nic ze své působivosti. Scottovo vizuální vidění, podpořené Vangelisovou hudbou, však plně přebíjí obsah, který je ve své podstatě až příliš jednoduchý a za filozofii bych jej rozhodně neoznačil, stejně tak jako nespatřuji moc oduševnělé romantiky ve vztahu Deckarda s Rachael – mnohem více na mě zapůsobil démonický Roy Batty jehož proslovy o zážitku ze žití ve strachu a slzách v dešti ve mně rezonovaly po zbytek filmu. Filmový kult pro fajnšmekry, pro mě nevšední zážitek po dvouleté odmlce, která propříště už tak dlouhá zřejmě nebude. ()
Klasika žánru science-fiction. Musím říct, že napoprvé mě tenhle film vůbec nepřesvědčil (dokonce jsem při jeho sledování asi ve 3/4 filmu usnul). Ale když jsem jej viděl podruhé a pak i potřetí, už to bylo jiné kafe. Skvěle budovaná atmosféra, podpořená jedinečnou hudbou mistra zvuku Vangelise a doplněná mnoha úžasnými efekty, to vše donutí nakonec diváka k zamyšlení "kdo vlastně byl ten hodný a kdo ten zlý". ()
Já už asi vím, proč mi na první shlédnutí Blade Runner moc nesedl. Jedná se totiž o vizuální orgii bez špetky emocí. Harrison Ford, jak jindy předvádí divácky stoprocentně libivé postavy, tak tady o něm skoro ani nevíte. V jeho případě se jedná o diametrálně naprosto odlišnou roli, kterou si divák nemusí oblíbit, ale perfektně zapadá do té vizuálně precizně načrtnuté budoucnosti, která mě naprosto dokonale učarovala. ()
║Rozpočet $28miliónov║Tržby USA $32,868,943║Tržby Celosvetovo $57,100,000▐ Tržby za predaj Blu-ray v USA $32,532,660║ Tržby za predaj DVD v USA $35,434,954║ Vizuál, kulisy, ponurá atmosféra sú delikátne, príbeh nie je možno najchytľavejší ale má čosi do seba, len keby to troška viac malo na dejových obrátkach... pre mňa aj tak len priemer. /videl v kine: 65%/ (videl na festivale Comics Salon 2012) ()
Žánr filmové science-fiction ve své nejzralejší podobě. Scott dokázal spojit výtečnou trikovou stránku, kvalitní herce a hlavně charakteristicky intelektuální Dickův příběh do fascinující "noir" detektivky budoucnosti. Atmosféře náramně pomáhá Vangelisova hudba a také to, že spíše než akční rozvíjení zápletky film vyznává dialog a pomalý posun vpřed. Fikční svět kolem vás tak nabývá na plastičnosti a při dobré konstelaci vás pohltí a nadobro se otiskne v duši. A příběh o lidskosti/nelidskosti/umělosti nabývá na aktuálnosti, ne naopak. Zajímavé je i to, že film si diváky nezískal "sezónně", ale získává je napříč časem. Což je samozřejmě velká poklona jeho kvalitám. ()
Úchvatné sci-fi, v kterém dostal Ridley Scott jedinečnou šanci velmi volně zadaptovat náhled F.K. Dicka do Delfské věštírny, z které si přinesl vidinu světa vzdáleného, ale přitom tolik blízkého. Temná atmosféra jaká je u filmů noir zvykem je tu skvěle doplněna o dokonalou hudbu (Vangelis), skvělý cit pro režii a výběr herců. Stále promočený Harrison Ford odvádí výborný výkon vedle, kterého se Rutger Hauer rozhodně neztrácí a předvádí nezapomenutelné okamžiky filmových dějin. Ostatní role nejsou tolik působivé, zajímavé a poutavé. Na jednu stranu jsi sem hodnocením v podobě 5* jistý, ale na druhou mám i pochyby. Jenže ty celková vizuální stránka filmu naprosto odsouvá a je úžasné, co Scott dokázal vytvořit za svět. I přes první pokus shlédnout toto dílu, při kterém jsem usnul, jsem se nevzdal a odhalil jsem mnohé skryté stránky nejtemnější sci-fi (minimálně) 80. let. ()
Pravdepodobne vrchol kariery R.Scotta. Tuto nadcasovou sci-fi se mu zrejme jiz nikdy nepodari zadnym jinym filmem prekonat. ()
Scénář: Hampton Fancher, David Webb Peoples .. Pomalé a prázdné. Přesně takhle na mne zapůsobil Blade Runner. Ano, mluvím o tomto emh! kultovním sci-fi filmu. Kromě dobré Vangelis hudby a rozmáchlé vize architektury, která slouží jako pozadí pro slušně budovanou temnou noir atmosféru nemám co pochválit. Příběh lovce replikantů je totiž pěkně fádní a rozhodně nemá na to utáhnout celý film natož s pomocí několika filozofických dialogů udělat kult. Až ustane slzet déšť, třeba prohlédnou i další.. ()
Absolutně skvělý film co dodat no snad jedině viděl to někdo na videokazetě z roku 1991? ()
Kdyby v tom nehrál mladej Ford, nikdy by mě nikdo nepřesvědčil, že ten film má na krku 26 let. Nejlepší Ridleyho snímek. ()
Film dokonale vyvážený. Hudba, herci, scénář, atmosféra, vizuální podívaná - vše působivé, ale nic tu není na úkor jiných složek (tj. jen na efekt). Jen je tu bohužel vidět, jaký velký herec mohl být Rutger Hauer, kdyby lépe volil role - tady je prostě fantastický. ()
Súvisiace novinky
Zemřel herec M. Emmet Walsh
Ve věku osmaosmdesáti let zemřel v americkém Vermontu herecký veterán M. Emmet Walsh. Výrazný představitel zejména vedlejších rolí ve filmech jako Blade Runner, Zbytečná krutost a Potíže s Arizonou… (viac)
Druhý Gladiátor našel záporáka
Ano, opravdu se vám to nezdá. Legendární režisér Ridley Scott (Vetřelec, Marťan) brzy začne natáčet pokračování ke svému obřímu hitu Gladiátor z roku 2000. V něm se tentokrát neobjeví Russell Crowe … (viac)
100 nejlepších filmů všech dob podle kritiků
Britský měsíčník Sight and Sound po deseti letech opět požádal kritiky o aktualizovaný seznam nejlepších filmů všech dob, a díky obří anketě, v níž se zúčastnilo rekordních 1639 recenzentů, kinařů,… (viac)
Zemřel legendární hudební skladatel Vangelis
Svět filmu a hudby opustila další fenomenální osobnost, jejíž výraznou a zvukově podmanivou tvorbu zná snad každý filmový divák. Ve věku devětasedmdesáti let totiž zemřel legendární řecký hudební… (viac)
Antropocentrický, na člověka orientovaný princip kinematografie zapříčiňuje tomu, že jen málokterý film staví aranžmá kulis nad herce, a tudíž že se jen málokterý film s nějakými kulisami vůbec obtěžuje. Vyjma povinně únikových sci-fi a fantasy světů mě napadá pouze Metropolis a Minority Report, u kterých bych se klidně obešel bez postav a donekonečna se obdivoval práci výtvarníka, tvůrce kostýmů, výpravě a scénografii, designu a architektuře. První vyrůstá z Bauhausu a Art Deca, druhý z near-futuristických technologií a průmyslového designu. U většiny ostatních filmů je důmyslné aranžmá scény naprosto ojedinělým jevem, který když už se vyskytne, nepokrývá koncepčně celou stopáž a spíše ční jako muchomůrka rostoucí na hromadě kompostu. Jak protřelí tvůrci a výkonní produkční navíc vědí, nadstandardní výstavbu scény stejně nikdo moc neocení, včetně kritiků, ostatně kdy naposledy vám někdo po odchodu z kina oznámil: „Všiml sis toho oděvu, ergonomie sedací soupravy a etažéru, paravánu z koženky, té garderoby?“ Dneska je navíc trend dát spíše filtr před kameru než si pohrát s tím, co je před ní. Filtr je mnohonásobně levnější a navíc cool. Pozadí je důležité pouze tehdy, je-li k nám postava otočená zády a obdivujeme-li se scéně spolu s ní. Asi to má celé do činění se zrcadlovými neurony, prostě s tím, že nejsme s to odečítat emoce z krajiny, ale z lidí, kteří k nám stojí ve filmech skoro permanentně čelem. Antropocentrismus dostává těžké údery již dlouhou dobu, začalo to ztrátou výlučného postavení ve středu vesmíru a na sklonku minulého století důkazem, že do našeho života lze zvnějšku vcelku úspěšně zasahovat. Malířství opustilo antropocentrismus vlivem fotoaparátu úplně, zato kinematografie, poslední mohykán, se jej stále drží. Postery se mění, ale jedno mají společné, na všech jsou lidé. Kralují i obrazu ve filmech, zpravidla vycentrováni, pak je ohromná propast a pak teprv nějaké dekorace. Sám Harrison Ford, zhýčkaný indian-jonesovskými a star-warskými psími kusy, hudroval nad statičností, kterou mu Ridley opovážlivě přiřkl, aby vynikla scénografie, neboť Blade Runner staví odvěký antropocentrický schéma na hlavu, částečně proto, že vzato do dickovsko-paranoidního extrému jsou tu všichni lidé replikanti a všichni replikanti lidé, a za hlavní postavu volí město, dystopický Los Angeles, jedinečnou fůzi Scorseseho špínou zčernalých, spoře osvětlených newyorských ulic z Taxikáře v dolních patrech obývaných pankáči a Nolanových futuristických chicagských čtvrtí posetých mrakodrapy ze skla a oceli ve vyšších podlažích vyhrazených lepší společnosti. Na jedné straně přírodní materiály, široké cihlové obložení ulic, mrtvé kameny, uprášená stébla trávy, třas různých pachů, vůně nudlí a suši u stánku Chinatownu, na straně druhé syntetické umělotiny, plasty, ocel, sklo a tekutý krystaly. Celé město bychom mohli chápat jako rozhovor či koncert dvou hlasů, z nichž jeden se podobá orkánu, přívalu slepé, ničivé energie multikulti subkultur, zatímco druhý zaznívá jako sladké, něžné, nostalgické blues - to jsou ty tapisérie rozjásaných neonů a červených světel, monstrózní billboardy, pověstný simulakra, OLED displeje a 3D vizualizace, blikající velkoplošné reklamy, tvář japonské ženy ve vrchních patrech a ještě dál mimo neobyvatelnou Zemi zkolonizované planety - věčné mlčení těch nekonečných prostorů mě děsí. Pomine-li se, že v knize je ten ráj krajně ponurý, protože Mars je údajně horší místo k životu než Země, alespoň to tvrdí replikanti a učí nás v to i Total Recall, musí se člověk ptát, jestli je za těmi displeji a mediálními fasádami ve vrchních patrech skutečně nějaký život. Možná se tam nic skutečného neodehrává, podobně jako v zemi Oz, jenže tady chybí i ten obyčejný člověk, který se z čaroděje vyklubal, a to je možná děsivější, než kdyby se tam nějaký podvodník klamající ostatní různými triky nacházel. Celé město připomíná hrad, nebo zámek, s temnou věží nahoře, kde ale nikdo nepřebývá; je jen demonstrativní. Infuzi nové technologie do starého systému – nové budovy jsou vždy stavěny na starých coby nástavby, všechno naše bohatství stojí na krvi a utrpení mnoha lidí, civilizace roste, metaforicky i doslovně, na sedimentech včerejška – ukazuje i závěr se slavným proslovem Hauera odehrávajícím se na střeše, kde registrujeme obrovské ocelové nosníky zaražené do přírodního kamene. Toto charakteristické rozdělení na přírodní a syntetické se ve filmu odráží nejen v konfliktu mezi lidmi/replikaty, slumy/mrakodrapy a low life/high tech, ale kopíruje i žánrové rozpoložení mezi staromódní detektivku a novodobou sci-fi, respektive noirem a cyberpunkem, který z noiru otevřeně čerpá; je jeho nadstavbou. Velkým tématem takovéhoto industriálního města je odcizení a osamělost, jak víme od filozofů – tento fakt symbolizuje osamělý maniak plížící se na předměstí. Těmito hanebnými ulicemi proto musí kráčet muž, který není hanebný (Marlowe, Chandler - kdokoliv). Rick Deckard neřeší příčiny, nebojuje o změnu světa, řeší pouze a jen důsledky, replikanty. Žije v post-ideologickém světě abstraktních kol kapitálu, nadprodukce umělých obrazů a nadnárodních korporací, jejichž mocipáni jsou všude a nikde zároveň a nemůžou být jako Husajn oběšeni nebo zlynčováni jako Mussolini. Z konce filmu není patrný konec fikce, protože z triády „rovnoáha – narušení rovnováhy – obnovení rovnováhy“, na níž stojí každý příběh bez výjimky, posledně jmenované není splněno. Deckard dělá jen svoji práci. Nezachraňuje svět. Fikce žije po skončení v temnotě dál. Proto byl přilípnutý šťastný konec tak nesmyslný, podrývající post-ideologický (tj. zakonzervovaný, dále neměnný) charakter cyberpunkového fikčního universa. ____ O porodních bolestech Blade Runnera kolují celé fámy, stojí na nich i onen dokument Dangerous Days malinko ubrečených tvůrců, kteří překonali všechny překážky a otiskli nohy do historie kinematografie. Není ale právě tohle, stižené podmínky vzniku, nezbytnou podmínkou každého velkého kulturního díla? Není tohle pravý problém Hollywoodu? Problém Hollywoodu není v nedostatku talentovaných lidí. Vždycky říkám, že tam na těch filmech, včetně takových Transformerů, dělají nejlepší mozky Ameriky, co mají červený diplomy a od začátku do konce narvaný portfolio, viz ty dlouhatánský desetiminutový titulky – odsud pramení mimochodem největší paradox celých dějin filmové kritiky, kde proti tisícům odborníku stojí jeden jediný kritik, na rozdíl od literatury, výtvarného umění nebo architektury, kde to je na férovku 1v1. Problém Hollywoodu je jinde, v maximální kontrole, přísných osnovách, obřadnosti a vypočítavosti, která vznik filmů provází. Německé „ordnung muss sein“ znamená nanejvýš dílo mistra, ale nikdy masterpiece. Znásilnění a maximální kontrola se může zdát rychlejší než námluvy, avšak mnoho lásky nepřináší. Proto se těší větší oblibě postklasický Hollywood než klasický, známý svou urputnou schematičností. Dílo se tehdy odebralo tvůrci a šlo do střižny, o nějaké kontrole nad filmem po celý jeho životní cyklus od záměru přes realizaci po postprodukci nemohlo být řeči, režiséři si odvedli svoje a pak se pakovali. Ohlédneme-li od toho, že postklasický Hollywood je lepší čistě proto, že je nám časově bližší (film se, na rozdíl do knih, který jsou, aniž bych chtěl urazit typografy a sazeče, 500 let stejný, neustále vyvíjí, proto jsem nikdy nerozuměl lidem, co se dívají na ranou kinematografii – staré knihy jsou stále jako nové, nové filmy už v době vzniku zastaralé), jsou mi mnohem bližší nikoliv klasický noiry ze 40. a 50. let, které byly obdobou staropanenských moralit, novelizovaných vulgárním freudismem, ale moderní neo-noiry ze 70. let (Čínská čtvrť), 80. let (Blade Runner) a 90. let (Poslední skaut) a drzé meta-žánrově noiry z poslední dekády (Muž z Londýna, U Turn, Kiss Kiss Bang Bang). Ta hegelovská písnička je pořád stejná – z prvního extrému (pravice), se přejde do druhého (levice), načež syntézou obojího vzkypí kompromis jako třetí cesta Tonyho Blaira. Totéž slavný spor Fukuyama versus Huntington, z něhož se dnes vyklubalo nejednoznačné kmitání mezi obojím, protože definitiva západní liberální demokracie je stejně pravděpodobná jako její úpadek pod náporem muslimské a čínské kulturní civilizace. To samý názorový vývoj v otázce kolonialismu, dříve něco strašného, viz práce Hannah Arendtové, došlo pozitivní revize v Britském impérium od Fergusona, podle něhož imperiální mocnosti neožebračovaly národy, které se ocitly pod jejich nadvládou, ale naopak zajišťovaly jejich ekonomický blahobyt, a tak jsme dnes svědky syntézy, bipolárně vyostřené vnímání kolonialismu přešlo v šedou zónu; kolonialismus byl dobrý i špatný. Hollywood posledních třiceti let představuje zdárné sjednocení starých konvenčních časů klasického Hollywoodu a hipísácké nevázanosti Hollywoodu nového, čili už tu samozřejmě je místo pro určitý chaos, z něhož může vyrůst velké dílo, ale pořád se sráží s vůlí k dozoru a s řízením kinematografie managementem jakosti a rizika. () (menej) (viac)