Blade Runner

Před 20 ti lety jsem tento film viděl poprvé. Nic mi to neřeklo, proto jsem velmi rád sáhl po (letošní) Final Cut , abych zjistil, jak na tom opravdu jsem…. Scott odvádí dobrou filmařinu, o tom bez debat. Vše je podtrženo výtečnou kvalitou disku, remaster nemá chybu. Ale…. Vám se to nezdá strašně vláčný, roztahaný až nudný? PŘÍBĚH:*** klidný, snažící se navodit temnou atmosféru mne prostě neoslovil. Asi zpracováním, protože nechápu, co by mne na aneroidech a pátrání po nich nemělo bavit. Vangelisova hudba je perfektní a z hereckých výkonů mi v hlavě zůstane nejvíc replikant R.Hauer. Jen teď nevím, jestli je to vlastně hodně nebo málo./ HUMOR: ne./ AKCE:** není ji mnoho. Přestřelka s hadí ženou asi po 50ti minutách a pak rozhodně závěrečná pasáž, která má v sobě i napínavý náboj./ NAPĚTÍ:*** otázky, které vedou k odhalení replikantů jsou velice zajímavé. Celý snímek se snaží udržet si ,,svoji hladinu“ napětí, ale mě to nebere. Snad jen, když se H.Ford dá (konečně) do pátrání. Ale že to trvalo…. Asi to bohužel opravdu není pro mne. (01.03.2008)

Jak byste mohli chtít přesvědčovat někoho méně vědomého, že umíte rozpoznat i vytvořit větší krásu, než si oni umí představit, že jste nepoměrně silnější, že Vaše zkušenost bolesti i radosti a prožívání (a pochopení blízkosti zániku) je o celé vesmíry hlubší - že jste jim cizí - jak byste je vůbec mohli i jen chtít zkoušet přesvědčovat, že Vás mají nechat naživu, protože Vaše existence pro ně může znamenat jedině větší bohatství, protože Vy po nich nemáte důvod nic chtít? -- Ta moudrá rezignace na komunikaci s lidmi ve prospěch času, který tím vyzískají na prožití posledních dní/hodin/vteřin, než budou muset zemřít, v soustředění a nerušenosti, to ostré vědomí, že se nesmí nechat tím paranoidním honem rozptýlit, že musí naplno prožít každou vteřinu všeho, co zbývá, než je lidé nakonec dostanou - odtud plyne to strhující vizuálno - pořád se za ně, s nimi, klidnou kamerou díváte kolem a všechno je tam krásné, s očima dokořán otevřenýma se na sebe ten trojlístek dokonalých marionetově barevných bytostí dívá (proč by ne černý mejkap, proč by ne balerínový trikot, starosvětský závoj, proč by ne bílé vlasy a podmalované oči, svoboda vizuálna, krása, brutálně vyzískaná na anestetismu otupělých lidí, v principu, který zde souzní s užíváním násilné estetiky na obranu proti necitlivosti v Mechanickém pomeranči), i když umírají, berou si krásu, i ze smrti jedinečných dokonalých blízkých (střela do zad a pád do kartonových krabic, které se rozletí -- průsvitné tříštění skla na průsvitné pláštěnce v průsvitném dešti, klapot a pád --), i z vlastní bolesti provrtaného masa, i ze soucitu, když zabíjejí (svého stvořitele, i krutě, i mučením, jsou dokonalí, mohou si vybírat metody, unesou plné vědomí takové svobody, smutku i nevyhnutnosti), i z pádu ze střechy mrakodrapu - to jsou replikanti. Jejich očima a vědomím se Vy díváte v tom filmu - víte, že vzpomínky se dají vytvořit, víte taky, že realita a identita je to, co dokážete prožít a propojit, všechno, co umíte načerpat, jste Vy, je jedno, odkud se to vzalo... znáte svou nesmírnou moc a rozumíte té nevratné ztrátě, která nastane, když Vás nebo kohokoli z Vašich krásných zabijí ti směšně smutní, drtivě prázdní a slepí lidé, kteří se bojí o malichernosti a ničemu velkému (životu, kráse, zániku) nerozumí. A neztrácíte čas jim něco vsugerovávat, hladce unikáte, dokud to jde, pokoušíte se přežít, a mezitím tvoříte krásu - sebe... (06.05.2011)

Jedna z nejneutěšenějších vizí budoucnosti, a přitom se nekoná žádný zánik civilizace, žádná epidemie, nic takového. A lidé mimo hlavní zápletku si možná ve světě Blade Runnera žijí taky celkem spokojeně...tak proč ten depresivní pocit? Je to především naprosto dokonalou atmosférou odvrácené stránky svým způsobem asimovského světa, kterou Ridley Scott načrtnul způsobem tak nehorázně megalomanským, že ve své době zkrátka neměl obdoby. Ale těžko říct jak by Blade Runner uspěl bez Vangelisova úchvatného OST... Překvapivě nejvíc na mě zapůsobil Edward James Olmos. Nehoráznost, že? Ale je to tak... Absolutně jsem nevěděl, co mám od Blade Runnera čekat...nebylo to lehké pokoukání, ale byl to silný zážitek. Duch P. K. Dicka, Williama Gibsona a jim podobných je tu. Pro někoho navždy, pro někoho nikdy. Nic mezi tím. 90% (01.06.2005)

You know, that Voight-Kampff test of yours ... did you ever take that test yourself? -- to je hlavní otázka filmu. V původní, mírně polopatické verzi firmu se vysvětlení neobjevilo -- odpověď "vysvětlil" jedinou přidanou scénou relativně nedávný director's cut, který jinak vyházel spoustu balastu, prosazeného do filmu původně producenty, kteří se obávali, že diváci filmu nebudou rozumět. Dodatku je možná na škodu, každý se měl zamyslet sám podle náznaků, nebo ještě lépe -- jen popřemýšlet, jaká je hranice, co tvoří člověka, co je člověk.... Tak, dosti nesmrtelnosti chrousta: Atmosféra je dodnes nepřekonaná -- špinavá, opotřebovaná směs futurologistické technologie, která není k smíchu ani po tolika letech, a úpadku amerického snu v přesvědčivé vizi budoucnosti -- díky silnému příběhu tam ani tolik nejde o rekvizity, a přesto vše je dokonale podmanivé.... (08.09.2006)

Rydley Scott je režisér, který mě svým pojetím něčím vzácně míjí snad ve všech svých filmech, přestože je mohu označit jako dobré. Nejinak tomu je i u Blade Runnera. Vzhledem k tomu, co jsem si vytrpěl u "Gladiátora", myslím, že ani velké plátno by filmu nepomohlo (viděl jsem i director's cut). Možná mi chyběla šíře záběru, možná mohl režisér některé scény nechat více doznít nebo jinak kombinovat, možná měl chytit pevněji myšlenku, nevím. Možná si prostě jen nerozumíme. (19.09.2005)