Blade Runner

Scottův Blade Runner je téměř nevyčerpatelná zásobnice geniálních nápadů, celý film působí jako výsledek nepochopitelně šťastné souhry několika kladných faktorů, kdy se sešel dobrý režisér s dobrým hercem, přetvořili námět výtečného spisovatele P. K. Dicka a vše bylo doplněno mým nejoblíbenějším soundtrackem z pera Vangelise. Taková kombinace se podaří jednou za desetiletí. (07.08.2010)

Jak byste mohli chtít přesvědčovat někoho méně vědomého, že umíte rozpoznat i vytvořit větší krásu, než si oni umí představit, že jste nepoměrně silnější, že Vaše zkušenost bolesti i radosti a prožívání (a pochopení blízkosti zániku) je o celé vesmíry hlubší - že jste jim cizí - jak byste je vůbec mohli i jen chtít zkoušet přesvědčovat, že Vás mají nechat naživu, protože Vaše existence pro ně může znamenat jedině větší bohatství, protože Vy po nich nemáte důvod nic chtít? -- Ta moudrá rezignace na komunikaci s lidmi ve prospěch času, který tím vyzískají na prožití posledních dní/hodin/vteřin, než budou muset zemřít, v soustředění a nerušenosti, to ostré vědomí, že se nesmí nechat tím paranoidním honem rozptýlit, že musí naplno prožít každou vteřinu všeho, co zbývá, než je lidé nakonec dostanou - odtud plyne to strhující vizuálno - pořád se za ně, s nimi, klidnou kamerou díváte kolem a všechno je tam krásné, s očima dokořán otevřenýma se na sebe ten trojlístek dokonalých marionetově barevných bytostí dívá (proč by ne černý mejkap, proč by ne balerínový trikot, starosvětský závoj, proč by ne bílé vlasy a podmalované oči, svoboda vizuálna, krása, brutálně vyzískaná na anestetismu otupělých lidí, v principu, který zde souzní s užíváním násilné estetiky na obranu proti necitlivosti v Mechanickém pomeranči), i když umírají, berou si krásu, i ze smrti jedinečných dokonalých blízkých (střela do zad a pád do kartonových krabic, které se rozletí -- průsvitné tříštění skla na průsvitné pláštěnce v průsvitném dešti, klapot a pád --), i z vlastní bolesti provrtaného masa, i ze soucitu, když zabíjejí (svého stvořitele, i krutě, i mučením, jsou dokonalí, mohou si vybírat metody, unesou plné vědomí takové svobody, smutku i nevyhnutnosti), i z pádu ze střechy mrakodrapu - to jsou replikanti. Jejich očima a vědomím se Vy díváte v tom filmu - víte, že vzpomínky se dají vytvořit, víte taky, že realita a identita je to, co dokážete prožít a propojit, všechno, co umíte načerpat, jste Vy, je jedno, odkud se to vzalo... znáte svou nesmírnou moc a rozumíte té nevratné ztrátě, která nastane, když Vás nebo kohokoli z Vašich krásných zabijí ti směšně smutní, drtivě prázdní a slepí lidé, kteří se bojí o malichernosti a ničemu velkému (životu, kráse, zániku) nerozumí. A neztrácíte čas jim něco vsugerovávat, hladce unikáte, dokud to jde, pokoušíte se přežít, a mezitím tvoříte krásu - sebe... (06.05.2011)

Klasika žánru science-fiction. Musím říct, že napoprvé mě tenhle film vůbec nepřesvědčil (dokonce jsem při jeho sledování asi ve 3/4 filmu usnul). Ale když jsem jej viděl podruhé a pak i potřetí, už to bylo jiné kafe. Skvěle budovaná atmosféra, podpořená jedinečnou hudbou mistra zvuku Vangelise a doplněná mnoha úžasnými efekty, to vše donutí nakonec diváka k zamyšlení "kdo vlastně byl ten hodný a kdo ten zlý". (23.07.2002)

I po takových letech stále záhada. Sci-fi s noirovým nádechem, která se vyžívá v technické i vizuální ponurosti a bohužel i obrazové bizarnosti. Scott se bojí byť jen malinko rozmáchnout a ukázat nám víc ze světa budoucnosti a místo toho jen nechává pršet na Deckarda a vyprávět relativně obyčejný příběh. Replikantům chybí psychika a na konci pořád nevím, proč by mi jejich osudu a údělu mělo být líto. A chtěl bych také vidět Blade Runnerovo průměrné hodnocení, kdyby ho nenatočil právě Ridley Scott. Možná by i můj názor putoval níže, protože díky jeho příjemným vizuálům a hlavně výbornému cynickému Fordovi na podkladu úžasného soundtracku to nakonec nebylo takové zklamání, jak jsem se zprvu mračil. Tuny dešťových kapek, saxofonové melodie a Vangelisova pohádková hudba zůstávají v divákově mysli dlouho. (06.04.2007)

Když jsem se na tenhle film porpvé koukal, tak jsem se nehorázně nudil a radši to v polovině vypnul, jenže teď když jsem to viděl podruhý, tak už jsem se nenudil ba naopak mi to připadalo jako hodně zajímavej film. Sice jsem už viděl spoustu lepších sci-fi, ale tenhle film byl ve svý době revoluční. Dalším kladem tohohle film je perfektní temná atomsféra bzdoucnosti, do který hraje výborná muzika, je teda pravda, že ze začátku mi spíš připadalo, že se do filmu vůbec nehodí a to i když navozovalo dojem hudby z budoucnosti, ale posutpem času se to ustálilo a nakonec byla muzika perfektní. Herecký zastoupení včele s Fordem bylo taky kvalitní a většina heců se do svých rolí hodili, takže měnim svoje hodnocení ze 2* to navyšuju na 4* (09.01.2005)