Siedma pečať

Život je prestávka medzi ničím, počas ktorej hráme všetci partičku šachu so smrťou. Len na nás záleží ako dlho bude trvať a ako naložíme s časom, ktorý si pre seba dokážeme „vyhrať“. Siedma pečať je vo veľa aspektoch unikátny film. Najmä je to však alegória na nikdy nekončiacu ľudskú komédiu o hľadaní zmyslu života a smrti, viery a ateizmu, Boha a Diabla, zasadená do časov keď nikto nevedel, kedy si poň pán čierna smrť príde. Najlepšie scény sú všetky so Sydowom a jeho filmovým sluhom. Najmä postava rytiera zmietajúca sa v základných filozofickoexistenčných otázkach a jej rozhovory so Smrťou ako aj pragmatické životné názory sluhu stoja za zamyslenie. 10/10 (26.08.2005)

Jeden ze 100 největších filmů všech dob časopisu Entertainment Weekly. Jeden z 500 největších filmů všech dob časopisu Empire. Jeden ze 125 nejlepších neanglicky mluvených filmů - 125 Greatest Foreign Movies http://www.csfd.cz/uzivatel/136528-rhk/. (18.09.2009)

Po náročném pracovním dni nemůže zasloužilý duševní masochista sáhnout po lepším kousku, než tomto nudném, černobílém, intelektuálním žvástu. Pro mne, tedy omezeného tvora, jehož povrchnost nikdy nedocení krásu umění, má tento klenot světové kinematografie přesně hodnotu, kterou jsem za něj vydal v Levných knihách - t. j. 7,- Kč, které s chutí posílám kontejnerovou poštou někam daleko ode mne. (23.02.2012)

Hluboké a citlivé zamyšlení Ingmara Bergmana nad smyslem/nesmyslností života, nad schopností/neschopností "přelstít" Smrt či nad hledáním/nenalézáním Boha. Samotný film je naplněn náboženskou či mystickou symbolikou (samotný termín "Sedmá pečeť" je součástí poslední biblické knihy Zjevení Janovo). Tyto duchovní symboly sice ztěžují pochopení snímku, ale jsou velmi trefné a vystihující. V lecčems mi SEDMÁ PEČEŤ připomíná podobně laděné snímky obsahující momenty či motivy nenaplnění, pochybností či existenciální otázky (například film Martina Scorseseho POSLEDNÍ POKUŠENÍ KRISTA). Snímek prostě poukazuje na momenty, s nimiž se musí vypořádávat současný člověk. Samotný snímek však pouze nepoukazuje - sám o sobě se může v lecčems stát nápomocným. Shrnuto a podtrženo: Bergmanův opus plný symboliky výborně zpracovává hluboké téma, které trápí člověka odpradávna; a (nejen) díky tomu patří tento snímek mezi skvosty světové kinematografie. (08.11.2003)

Silný, pochmurný (byť ne nezbytně vždy, občas i sluníčko vykoukne) a hloubavý film o životě a smrti. Řekl bych, že každý si z něj může něco vzít k přemýšlení, není to rozhodně žádná artistní nuda. Osobně mě to tolik neoslovilo, možná časem... :o) (29.05.2006)

Hodina a půl Bergmana? To zavání svižným myšlenkovým obohacením v neubíjejícím čase, ale ouha, táhne se to šíleně, film mě úspěšně přepínal do úsporného režimu apatie, jak to dokáže jen Tarkovskij, Kurosawa a teď vím, že i Bergman. Filozofický a náboženský obsah je sice neoddiskutovatelný a dobrá, uznám, že i kvalitní, navíc musím ocenit i přirozenost a ladnost s jakou zajímavé otázky vyplývají na povrch, ale osobně jsem si to vůbec neužil a film ve mě svou zvláštní nezáživností a nudností ani nevzbouzel chuť myslet. Zkrátka pokud přemýšlení o bohu, tak Poslední pokušení Krista a pokud rozjímání o smrti, tak raději Lásku a smrt. 5/10 (17.02.2009)

Až na podruhé jsem tohohle Bergmana docenil. pořád mám pocit, že z toho šlo vymáčknout víc (zní to neuctivě, ale i tohle je "jen" film!). (27.04.2011)

Zvláštní, mystické, vizuálně velmi zajímavé... Ale něco tomu chybí, nemluvě o poněkud zmatečných postavách a především poměrně zásadnímu logickému lapsu - podle čeho proboha smrťák vybírá, kdo zemře??? Protože jestli měli mít všichni zúčastnění mor, tak jednu hvězdu dolů... (06.09.2008)

Schválně jsem si pročetl mnoho zdejších komentářů, abych zjistil, kde se skrývá ona proklamovaná genialita, jenže těch pár, kteří se o to pokusili, s ničím objevným nepřišli a ti ostatní jen mlžili. Za sebe můžu říct, že jsem si velkolepou partii se smrtí představoval úplně jinak. Moje první setkání s Bergmanem tak bylo hodně utahané a podobalo se tomu prvnímu s Tarkovskijm, jenže u něho jsem jistou působivost zaznamenal a těšil se na jeho další snímky. To Bergmanův divadelní styl mě moc neoslovil. Pokud bych měl něco vyzdvihnout, tak to bude Smrtka, Jons a samozřejmě pochod mučedníků, jediná skutečně silná pasáž filmu. (31.05.2012)

(1001) Když nad tím tak přemýšlím, tak se mi to daleko líp četlo než sledovalo. Co film v mých očích často shazovalo byli herci - působili na mě jako nechtěná parodie napsaných postav. A taky mi trochu vadilo, že to vypadalo, jak kdyby všichni zrovinka přijeli v autobusech na zahradu nějakého zámku, vytahali ven ty svoje herecký serepetičky a dali se do toho. Tenhle dojem já mít nemám. Já si chci myslet, že někomu omylem spadla kamera do středověku. S postupem času se negativní dojmy trochu zmírnily. (18.01.2010)

Snímku natočenému podle vlastní divadelní hry Trämålning Bergman vtiskl svůj neobyčejně sofistikovaný rukopis. Film plný náboženských odkazů a nejrůznějších symbolů. Odvěký souboj mezi bílou a černou, dobrem a zlem, životem a smrtí, nevinnost ohrožená, hrůzná nevyhnutelnost nutná... Na závěřečný tanec se Smrtí nikdy nezapomenu. (17.03.2007)

Tak já to na sebe prásknu: s Ingmarem Bergmanem jsem si až na pár výjimek nikdy moc nerozuměl a jeho zásadní kritikou vyzdvihovaná dramata mě většinou prachsprostě nudí. Sedmá pečeť patří k těm nemnohým titulům, ke kterým se vracím - snad i proto, že jako ateistu mě míjí spirituální rovina snímku a narozdíl od vykladačů Bergmanova díla je mi ukradená i existenciální diskuze 50. let vedená ve stínu studené války a hrozby jaderné apokalypsy. Film tak pro mě zůstává jednoduchou hříčkou o tom, že smrt nepřelstíš, aneb musíme tam všichni. Bergman měl šťastnou ruku při výběru herců, snad ještě víc než Sydow v hlavní roli mi je sympatický výkon Gunnara Björnstranda v roli rytířova zbrojnoše Jönse. Snad jediné, co bych snímku vytknul, je přestylizovaný divadelní projev ovlivněný tím, že film prakticky celý vznikal ve studiu. Celkový dojem: 75 %. (29.04.2020)

Filosofické a na myšlenkovou potravu velmi výživné, překvapivě ne tak depresivní (dokonce i chvílemi úsměvné až černohumorné, když pominu slabší postavu kováře) vyprávění ze středověku, jehož hlavním tématem je víra v Boha a Smrt. A její představitel snad ani nemohl být lépe vybrán, Ekerot byl ve své roli více než stylový. A ostatně…Každý z nás hraje svoje soukromé šachy se Smrtí a nikdo neví, která partie bude jeho poslední. A to je krásná myšlenka. A vůbec všechny scény s hlavním hrdinou a jeho protivníkem byly výborné. Škoda, že jich tam nebylo víc. Celkově to vidím na solidní 4*. „Napadá mě, že bych potřeboval hospodyni. Umíš vařit? Jsem sice ženatý, ale chovám naději, že moje žena umřela…takže potřebuju hospodyni.“ (07.06.2013)

Det Sjunde inseglet zapadá do Bergmanovi meditační tvorby a přesně tak i vypadá. Přestože to není film jednoduchý na zhlédnutí, které jedno samo o sobě není dostačující, jedná se o vrcholové dílo světové kinematografie. Ke škodě je mu jen, že obsahuje pár slepých míst, kde částečně nudí, která jsou jen na úkor děje a neslouží filmu jako výrazný atribut posouvající děj dále nebo jej alespoň obohacující. Oproti tomu však figurují i velice silné scény, které svou řemeslnou dokonalostí vyrážejí divákovi dech. Ingmar Bergman svým filmem demonstruje, že i zdánlivě jednoduché pasáže snímku mohou obsahovat prvky nutné pro příběh a zároveň dát divákovi nějaké zajímavé poučení. Kromě skvělé kamery a režie, která k Bergmanovi prostě patří, bych se ještě rád zmínil k hereckým výkonům ústředních postav (tedy spíše těch, které mě zaujaly). Bengt Ekerot jako Smrt odvedl opravdu skvělou práci, hraje přirozeně a přestože fascinuje jde z něj i respekt a divák může pociťovat i chvilkové návaly nenávisti k této postavě. Max von Sydow je skvělý herec, což nám dokazuje v každém svém filmu, kdyby jím nebyl, jistě by se nemohl stát Bergmanovým dvorním hercem. Ani v Det Sjunde inseglet tomu není jinak, jeho výkon je stabilní a pokud na pár místech zaváhá, není mu to třeba vyčítat, neboť chvilkový výpadek je většinou zdařile zamaskován. 4* dávám jen proto, že několik scén bylo opravdu ''mimo''. (14.04.2006)

aneb Všechno co jste chtěli vědět o životě a smrti a báli jste se zeptat. "Není nic nedokonalejšího než láska, jež je nejdokonalejší ve své nedokonalosti." (07.09.2007)

Nádherné vykreslenie náboženskej metafory spájajúcej dva základné živly - dobro a zlo a zároveň láska a nenávisť s tým súvisiaca. Smrť - nevyspytateľná a neľútostná, život čoby dar, ktorý nemôžeme premrhať, pominuteľné okamihy šťastia, večná nádej a sila ducha konfrontovaná s posadnutosťou a mylným chápaním ,,vyššej moci". Stredoveké pohľady, túžby ľudí zaradiť sa po smrti na miesto, ktoré im mnohokrát nepatrí, jednoduchosť života odkázaná na prirodzené zákony prírody.... toľko myšlienok, obrazov a poetiky. Bergman bol iba človek?! (19.03.2010)

Býval jsem intelektuálem a takovéhle patetické deklamování se mi líbívávalo :-))) (07.07.2011)

Smrt je jediná jistota, kterou v životě máme. (26.04.2010)

Čekal jsem nějakou velmi náročnou záležitost, ale byl jsem překvapen, jak přirozeně se Bergmann na tomhle prostoru středověké disputace pohybuje. Jistá znalost reálií je samozřejmě nutná, ale ve svých úvahách film příliš nepřekračuje rámec filmově dobového a kulturního kontextu. Způsob a lehkost, s jakou vám režisér tuto rozpravu podá, jsou však obdivuhodné. (05.12.2005)

Tolerovatelný kult, který nabízí skutečně více rovin pro diváky různých preferencí, takže se vlastně ani nemohu zlobit na popularitu, kterou si tento intelektuální film se Smrtkou získal i mezi běžným lidem. (10.04.2014)