Obrazy starého sveta

"Čo je v živote najcennejšie? Človek. Ten obyčajný človek." Nádherná ukážka tej najčistejšej (ani príliš zidealizovanej, ani príliš skeptickej) ľudskosti, ktorá je divákovi podávaná bez príkras a servítok. Realisticky a predsa akosi zvláštne poeticky. Jednoducho veľmi silná výpoveď o ľuďoch, vypovedaná prostredníctvom vymierajúcej generácie. Ak vás tento film neprinúti zamyslieť sa nad životom, je najvyšší čas, aby ste sa zamysleli nad sebou. (10.11.2008)

Jeseň ľudského života stvárnená bez príkras, obyčajne, jedinečne. Dušan Hanák s nevídanou pokorou necháva rozprávať starých ľudí z tatranských dedín o svojom živote a preniká do najhlbších zákutí ľudských duší. Vnútorné bohatstvo a mravná čistota je niekedy v kontraste s handicapom, s ktorým sa musia potýkať. Tento významný dokument inšpirovaný Martinčekovými fotografiami bol trezorovaný, lebo vtedajší mocipáni, stavajúci žiarivé zajtrajšky nechceli ukazovať svetu prostotu a jednoduchosť týchto ľudí zdanlivo žijúcich na okraji spoločnosti. (28.06.2009)

Kurvy ploty. Slovo definuje nielen nebývalú prostorekosť , ale aj drevené ploty deliace nás od obrazov starého sveta, v ktorých by sme sa aj v dnešných dňoch dokázali identifikovať. Dušan Hanák spravil intímny a nápaditý dokument s charakteristickou hĺbkou a atmosférou čo sprevádzala životy dnes už dávno zomrelých ľudových mudrcov starých čias. (08.10.2014)

Čo z toho vo mne zostalo, je pocit, že zobrazení ľudia skutočne tvoria históriu národa a mojich predkov, a generácie dozadu to vyzeralo na rovnaký ráz. Veru, človeku to pripomína jednoduchosť, hrubosť a hodnoty, ktoré opisujú nevábni slovenskí klasici v knihách, kde sa upriamili na vidieckeho človeka (akoby iný aj bol). Zvláštne precítiť tú, ako na kameni nedbalo tesanú, identitu. Napriek tomu, Hanák je stále prehnane patetický, útrpne fotogenický a má sklon spájať životné postavy ľudí s nútenými "poetickými" frázami o životnom optimizme, nebe a zemi (bla bla...) Niekedy si však dokáže príjemne protirečiť - moment, keď sa pýta rady "pamätníkov", ktoré veci sú podľa nich v živote dôležité. Rad za radom odpovedajú: Neviem. _(Súkromné životy sa mi páčia od Hanáka zatiaľ najviac.) (06.05.2013)

Asi to nebude zrovna z mé strany bůhvíjaké uznání, když napíšu, že jde o jeden z nejpůsobivějších uměleckých dokumentů, jaké jsem viděl, když tento typ tvorby vyhledávám jen svátečně. I těch 64 minut mi už ke konci připadalo na takový film zdlouhavých, na druhé straně řada výpovědí ukrývá takovou hloubku a tolik člověčiny z vyprávění starých zkušených lidí ze zapadlých oblastí (a z dnešního pohledu již pomalu i „staré“ doby) zde vane, že mě mnohé ty obrazy hodně upoutaly, zapůsobily, pronikly ke mě. Za obzvlášť působivé považuji prolínání exkursu do opuštěných osad s průběžně proběhlými velkými civilizačními pokroky v podobě vzletů do vesmíru, které jednoho starého pána tolik fascinují. Asi stěží bychom pro podobný střet dvou tak odlišných ukázek života a kultury v tehdejší Evropě, vtěsnaný do autentického vyprávění jedné postavy, hledali dva silnější protiklady. Dušan Hanák měl rozhodně štěstí, když se mu podařilo natočit takový materiál a sesbírat podobné výpovědi, ale naštěstí se neuspokojil jenom s touto sbírku a věnoval výsledku obrovskou práci i ve jménu kreativního spojení zvuku a obrazu. Ještě více dodal jedinečnou poetickou atmosféru a taková přehlídka s pouštěním dřevěného pouťového orchestru na zahradě jednoho pána je nasnímaná a sestříhaná úplně skvostně. [75%] (10.10.2022)