KrajicHlad

V souvislosti s tvorbou Audria Stonyse na mě dosud nejvýrazněji tlouklo, jak omezující a křečovitá je snaha za každou cenu přisuzovat pozici na škále od pěti k odpadu. Tentokrát nechci. Neregių žemė odleptává svou křehkostí dokonce i slova. Možná se jejich cesta zcela odmyslí, než lopotně dosmolím tento komentář… / Ta jedna slza z očí-neočí a pohled dobytčete ukrývají to podstatné: vědomí řádu i malichernosti pokusů vystoupat výš, než kam umožňuje komín. Proti hluku, který se zařezává tak, až odmazává svoji přítomnost, a masu jako surovině vnímané ve veletunách klade skřípění nepromazaného vozítka na ruční pohon, tušený zvuk česání vlasů před spaním či rytmické chroupání sena v osamoceném polorozpadlém chlévě... A naštěstí také ví, že jakmile dosáhneme horizontu, dojde k proměně. / Audrie, děkuji.

Zrak, čich, sluch a hmat větru, vody i země. AK nahrazuje rytmus lidského (i člověčí smysly) rytmem (a smysly) přírody. Podle měřítek člověka předlouhé ticho, ovšem ticho pestré, takové, pod jehož vrstvami nalezneme řečiště vod života. Není tentokrát orientováno k jedinci jako v jiných režisérových filmech, hlavní role (věnovaná se zjevnou pokorou) patří celku, ze kterého je člověk malicherným útržkem. // Ona scéna z pláně: syrová prapohádka. Do západu slunce musíš, jinak zemřeš. Hrůza v dechu i pohybu, ale i nehybnosti vůkol. A zejména údery stále níže klesajícího slunce. Z paměti nevytrousitelné.

Jak ukotvit vzpomínku na lidi, místa, předměty, k nimž máme vztah a jež už v životě neuvidíme? Paměť umí být vykutálený alibista… Gyula Nemes minulost lapil po svém. Adekvátně ku tváři kolonie, kterou už dávno opustil čas, a stínů jejich obyvatel volí záběry zaprášené, jako z dob prvních domácích kamer a jejich lačných majitelů ještě tak tak stačících zachovat pro budoucnost pomíjející objekty vlastních citů. Lze slyšet chod přístroje a to, co vidíme, přiznává všechny nešvary těchto prastarých soukromých poct. Máme tu čest být u toho, když se rodí dychtivě snímané budoucí vzpomínky bludného amatérského kameramana z první půle dvacátého století, krve naší krve... Tíže zmaru doléhá i na zvukové ilustrátory - vesnickou kutálku marně zápasící s Beethovenem - a film--