Sareen

Jak bychom mohli porozumět smyslu našeho světa z mikroperspektivy, kterou máme k dispozici? Fungujeme a děláme jen to, k čemu jsme byli stvořeni? Jediným barometrem, který máme je naše srdce. A pak... stane se něco velkého. Milujeme, toužíme, dychtíme. To je naše přirozenost. Důvodem proč stojí za to mít nějakou vášeň je prý to, že zmenšuje ten obrovský svět na jakousi přijatelnou velikost. Existuje tolik nápadů a věcí a lidí, až příliš mnoho směrů kterými se dá jít. Miliónů malých světů uvnitř jednoho velkého. Tento film je o pochopení. Sebe, světa a sebe ve světě. Nádherný.

Člověk se rodí do vnitřní svobody, která je od počátku jeho vývoje (věků) na tomto světě opracována nástroji lidství. Člověk ve světě jako nevinný, čistý, bezstarostný, pln ideálů a důvěřivosti, setkává se nastoupen cestu s momenty učení a zvratů, které jej tvarují. Utvářením vztahu se definujeme, přicházíme k vědomí sebe sama, k vědomí kdo jsme, kdo jsou druzí, co nás přesahuje. Pod proudem individuace zakoušíme mnohdy bolestné poznání, že z jednoty (s matkou, Bohem) stáváme se hledajícím, vnitřně toužícím po dokončení. Ústředním tématem Rytíře pohárů je člověk ve světě, poutník postupně zanášející na mapu života vědomí svých zkušeností a prožitků. Plně prožívat tedy „být v kontaktu“ se zde jeví jako zásadní a predestinující k dosažení jakési schopnosti cítit vanutí nejvyšší bytosti v nás a tak docházet pokoje, smyslu. Rick jako muž středního věku teprve hledá, tápe, po malých krůčcích znovuobjevuje, opět ztrácí a opět nalézá přístup k ryzímu vnímání. Pod tíhou komplikovaného vztahu s otcem, bolesti ze ztráty svého bratra, nenaplněnými vztahy se ženami jeho hlava i srdce obrostly trním. Klam a zdání všedního vkradly se spolu na jeho obzor. Žije svůj život jakoby ve snu, obluzen povrchní krásou a zábavou, navštěvuje večírky, bloumajíc se potácí mezi prací a domovem. Symbolicky jej probouzí jednoho dne ze sna zemětřesení v Los Angeles, kde žije. Abychom v našich životech rozpoznali světlo, rozpomenuli si na slunce v nás, musíme projít temnotou, stesky a zklamáním, dopustit se omylů a přešlapů. Rick se nachází v bodě své existence, kdy se začíná „probouzet“. Ve výkladu tarotových karet se objevuje karta Věž, která oznamuje náhlý a nečekaný konec čehosi, co doposud tvořilo Rickův svět, oznamuje převrat, zhroucení starých struktur a idejí, poukazuje na revoluční životní změnu. Život a existence jsou otřeseny v samotných základech. Karta Blázna jej vyzívá k otevření nového začátku, nastolení nového směru, aby k sobě s důvěrou nechal vstoupit nový začátek jako příležitost.

Dokument o citlivé výpovědi umělců o téměř intimním vztahu k přírodě a životě v ní. Antonín Slavíček a U nás v Kameničkách, Jakub Deml a Moji přátelé, Otokar Březina a Větry od pólů, Josef Florián a jeho vydavatelská činnost a mnozí další o původních místech Vysočiny odkud pocházeli. Básníci, malíři, skladatelé Vysočiny ve svých dílech zanechali jakýsi dokument krajiny, mluví o zdrojích inspirace, o pramenech a zřídlech, o vodě, rostlinách, zvířatech... Ještě v polovině dvacátého století příroda nikoho tolik nefascinovala, neboť byla všude, člověk rostl v ní, důležitost malířů a literátů ale byla v tom ukazovat, že příroda poutá teprve převedena do obrazů, pak lidé objevují její citovou hodnotu. Lidé té doby, první poloviny dvacátého století, mnohem více žili venku, na pastvě, v lese, u potoka, a proto podobný typ umělců, jak uvádí Václav Cílek, se asi dlouho nezrodí. Například Jakub Deml, který se ve svých textech přenáší do světa rostlin (květin a hub) a přímo je oslovuje jako přátele, sestry a bratry. V dílech vzpomenutých autorů je patrný silný vztah ke krajině, ke scenériím i k jednotlivostem. Snímek hovoří o těch, kteří potřebou jisté soukromé oázy, vyhrazením si jakéhosi svého soukromého ráje, spatřovali přírodní skvosty také ve svých zahradách a mohli tak nerušeně tvořit. Ať už příroda vyhrazeného prostoru v krajině či v nitru, inspirovat může ostatní napříč časem a generacemi. "Krajino dětství proudem unášená, plavými víny rána prolnutá, v zrcadlech vln tisíckrát roztříštěná, tys minula. Krajino měst již bříška holubů si chválí, když navečer si krouží jenom tak, jak jsme si oba hříšně patřívali, teď naopak. Krajino snů s krví na stromech, jíž poděšen jsem v nocích pádíval, do tebe patřím ty lásko ty mne nech, já v oči tmy se příliš zadíval." (Tři Krajiny, František Halas)