Respice finem

Nedá sa nezaspomínať. Od starých, často úplne neznámych žien na dedinách dostanem raz pohár mlieka, inokedy vajíčko-dve, inde zase makovú buchtu a podobne. A keď aj nič, tak negatívne skúsenosti sa dajú rátať na prstoch jednej ruky. Od starých mužov zväčša zamračené pohľady, nadávky alebo opilecké spevy. Pozitívne príbehy sa síce nájdu, no výrazne menej ako u starých žien. Špáta - vedome či nevedome - zohľadňuje práve tento rozdiel a zameriava sa výlučne na osamelo žijúce babičky. Ticho spomínajú, bilancujú a v objatí každodennej rutinnej práce okolo domu a záhrady sa pomaly pripravujú na večné spočinutie. (09.10.2013)

Moje srdcová záležitost, neskutečný objem sdělení vtěsnaný na minimální plochu patnácti minut. Hlavní motiv je dokonale vystižen názvem, téměř nekonečný řetěz dalších je v divákovi spuštěn celistvostí sdělení o lidské přirozenosti, kde je zachyceno snad úplně vše - jako každé dokonalé umění tak tento klenot poskytuje bezednou studnu další inspirace. (14.12.2010)

Velmi vzácný druh dokumentu, který v sobě snoubí krásu, samotu a pokoru. Říkala jsem si, co v těch ženách vidím...nechtěla jsem v nich vidět pouze staré, opuštěné ženy, které jsou rády za trochu čerstvého vzduchu a upřímný pohled svého psa. Chtěla jsem v nich vidět dítě, kterým jsme po celý život, dospívající dívky, které mají své sny, matky, které se starají o své děti a přejí si jim dát víc, než mohou. Dívat se jim do tváře a vidět ty kdysi krásné rysy, živelnost v očích a plnost rtů. Viděla jsem dlouhé životy, čirou existenci, která si nepamatuje na to, co bylo včera. Vnímá pouze okamžik a ten je jasný. Tolik syrová charakteristika života v 15 minutách. Tolik hluboká poezie existence jednotlivce a přeci - dojdeme k závěru, že život je bez všeho "vlastně nedůležitého" ve své podstatě tak prostý a jednoduchý. Děkuji! (08.04.2021)

Staré vesnické ženy starých časů jsou jako staré stromy – existence mezi životem a smrtí, prosté dění, dávné naplnění, vyčlenění a zastavení, vzpomínky a zapomnění, nenáročnost a smíření, ztišení až k mlčení. Příroda zrodí, využije a zapomene včas uklidit. Osamělý list na zasněžené větvi čeká, až přijde vítr. ___ "Že život rosa / a jako rosa taje, / až příliš pravda." --- "Rozplyň se v mlze, / ptáčku puštěný z klece / s touhou na křídlech." (Kobajaši Issa) (06.11.2012)

Hodně mě to zasáhlo. Možná je to tím, že jsem každé léto trávil u babičky na vesnici v Podkrkonoší. Děda umřel brzo a babičce tak zůstala jen práce. Když přišla i o ni a musela už jen sedět a koukat na televizi (než přišla o zrak), dny se jí neuvěřitelně prodloužily, až nesnesitelně. I když měla to "štěstí", že v domě s ní žila i teta, sestřenice a další, byla neuvěřitelně sama. A samota je nejhorší. A tak posledních 10 let už jen čekala na smrt. Stejně jako jedna paní v tomto dokumentu, která upozorňuje na to, že mladí umírají a staří žijí až moc dlouho. Smutné, pravdivé. O upřímném vylíčení kolektivizace, o kterém ve snímku také padlo pár slov, ani nemluvím. Zvedal se mi žaludek, když stará žena vyprávěla, jak si museli koupit zpátky svoji chalupu. Jak se toto mohlo dít? A jak někdo může volit komunisty?!?! (15.01.2013)