Binne

Poměrně originální a zajímavý horor, který bychom mohli zařadit do podžánru duchařského hororu, nicméně divák tuší, že ten "mindfuck" přijde z nečekané strany. Děj filmu se točí kolem Annie (Caity Lotz), která se vrací do domova své matky, aby zjistila, co se stalo s její sestrou, která tam záhadně zmizela. Když se tam však dostane, začínají se dít podivné a děsivé věci. Postupně odhaluje temné tajemství své rodiny a objevuje, že dům má propojení s mnohem většími záhadami. Tajemství, které rodina ukrývá není černá magie nebo satanistické rituály, je to prostá a krutá lidská povaha, která číhá ve stěnách domu. Ačkoli bych upřednostnila jiný styl kamery, chování hlavní protagonistky nebylo vždy úplně racionální a uvěřitelné a scénář byl...nebyl zcela potřeba, jedná se poměrně originální námět, film je napínavý a nenudí, hlavní protagonistka je sympatická a jako horor to obstojí i mezi horory, které disponují podstatně větším rozpočtem.

Ačkoli se začátek této minisérie poněkud vleče, jeho cíl je po celou dobu jasný. Přenést na nás atmosféru tehdejší doby, policejního prostředí a nechat nás, abychom se zabydleli v životech hlavních protagonistů. Jiří Markovič je v oblasti české kriminalistiky legendou, která vynikala především ve své lidskosti. Ačkoli s jeho postupy řada kolegů nesouhlasila, nelze mu upřít to, že díky své povaze dokázal odhalit velké množství aspektů lidské krutosti a odchylek od normy. Minisérie se začíná rozjíždět na plné obrátky od třetího dílu, který vyniká propracovaným scénářem, archivními záběry, psychologií hlavních dvou protagonistů a především pak uceleností a skvělým střihem. Od té doby od tohoto nového standardu neuhne a pokračuje v něm do samého konce. Ačkoli je od začátku jasné, jak celý případ dopadne, ráda bych vypíchla finální díl, kde Jiří Markovič dostane infarkt a během zotavování v nemocnici je popraven Ladislav Hojer. Myslím, že hlavní vyšetřovatel musel prožívat extrémní rozervanost, což je v konečném díle velmi dobře zobrazené. Jsem si jistá tím, že Jiří Markovič dokázal oddělovat osobní dojmy od profesionálního stanoviska, bylo pro něho tedy přirozené nahlížet na Ladislava jako na kluka, který mu vyjadřuje náklonost, a zároveň vědět, že Hojer před sebou dlouhý život nemá. Každopádně, kromě výkonů hlavních představitelů bylo okouzlující sledovat archivní záběry, které byly velmi chytře ve filmu použity - nepůsobilo to překombinovaně ani kýčovitě. Scénář byl velmi dobrý, nenucený a nesnažil se budit v divákovi zbytečně silné emoce tam, kde to nebylo nutné.

Ehm, když čtu ty recenze tak chci říct, že...časoprostor a avantgarda a taky několikrát použít "Bergmanovská", a také bych ráda řekla, že se mi snímek líbil. Cléo má vše, co by si mladá žena mohla přát. Bohužel ale má také strach o své zdraví, jelikož čeká na výsledky biopsie. Samozřejmě, asi jako každý člověk se chvílemi přiklání k horší variantě a chvílemi k té lepší. Prochází městem a sleduje lidi, vše ale skrze sebe samotnou, je to jakoby promítala různé verze svého života do lidí, situací a příběhů, se kterými se na cestě setká. Odpadá postupně cokoli, na čemž jí dříve záleželo a ve skrze bylo povrchní. Cléo v sobě nenese smutek ani stesk, je tam příměs strachu a náhle objevené lásky k životu, o které doposud neměla tušení. Činí jí to náhle krásnou uvnitř, nabývá lehkosti a klidu. Jde nasávat prostředí tohoto světa, aby se pokochala neviděným, nebo aby se rozloučila. Každopádně vše, co prožívá je tak běžné a zároveň tolik jiné. Krásný film z něhož vychází pouze láska a lehkost.

Oh satane, ty to vidíš. I kdybych byla nejpodřadnější démonek nacházející na posledním schodu pekla, někde kousek u záhonu paní Beranové od nás z ulice, tak bych absolutně neměla potřebu se chovat takhle. Vlastně, kdybych byla třeba mentálně narušený démon, který má křivé zuby a třeba nemá kopyto, tak bych se chtěla vozit po malých holkách tím nejvtipnějším způsobem, který existuje. Tohle, to bylo jenom špatné. Jediná strašidelná scéna, jediná sympatická postava, jen velké, velké trapné nic. Možná mi zhořkla recenze v ústech tak moc právě proto, že jsem milovníkem Vymítače Ďábla, především tedy "Zrození", které má téměř apokalyptickou atmosféru, fantastickou (ačkoli podfinancovanou) výpravu, skvělé herecké výkony a notnou dávku temnoty, navzdory tomu, že se celý příběh odehrává ve slunné Africe. Bylo možné navázat na celou sérii, na horror, který má výsadní místo ve svém žánru a zároveň je zakladatelem exorcistického podžánru. Bohužel, celý potenciál byl znásilněn nějakým hendikepovaným démonem, který dost možná ani nevěděl, co dělá - měl jen záchvat.

Takže, snímek byl prezentován jako psychologické drama o ženě, která rozhoduje o vlastním těle a o vlastní duši. Tato žena dokonce skutečně žila, přemýšlela a fungovala ve své podstatě, jako velmi dobrý člověk. Scénář nám ale žádný náhled do duši Andrei Absolonové nenabídne, důležité pasáže, které nám měli vysvětlit její motivy jsou nesmyslně přeskakovány a divákovi otázky jsou nechány bez odpovědi. Andrea začínala svůj život jako zodpovědné a svědomité děvče, který je rodiči veden k úspěchu. Má problematický vztah sama k sobě, neklade důraz na své štěstí, pouze na vlastní úspěch - to nám snímek vysvětlí velmi dobře, nenásilně a s trpělivostí. Po úrazu přichází agrese a vztek, touha být soběstačná, ovládat tělo, které mě tak zradilo (scéna na koberci či v nemocnici) - to je ve snímku také velmi dobře vysvětleno. Co mi naopak dramaticky chybělo, Andrea začala pracovat jako pokladní, byla si vědomá své krásy (což není ve filmu příliš dobře naznačeno) a práce jí neuspokojovala - chybí mi vysvětlení jejích myšlenkových pochodů v daném období, protože právě to jí zcela jistě přivedlo ke kariéře pornoherečky. Následně (ve zkratce) už natáčí porno s profesionály a oddává se večírkům. Jsou tam pasáže, na které režie klade zbytečný důraz, ale nerozumím tomu proč - jedná se například o scénu, kdy Andrea natáčela porno s další pornoherečkou a začala dávat rozkazy kameře i režii. Tento aspekt její osobnosti se ale už nikdy později neprojeví a naopak v následujících situacích působí zmateně a zranitelně. Poslední část celého snímku je velmi dojemná. Dochází ke smíření a život je už jen jednoduchý - což bohužel není nikdy dobré. Andrea věděla, že odejde příliš brzy, tak žila příliš moc.

Mám velmi ráda snímek z roku 1993 "Přežít", dle mého názoru je tam skvělé obsazení, hudba i atmosféra. Nemohla jsem si proto nechat ujít jeho novější verzi, která mě tedy zklamala. Když letoun Uruguayského letectva spadl v roce 1972 do údolí And, na palubě bylo 45 pasažérů, kteří byli Argentinského nebo Uruguayského původu - v tomto ohledu je obsazení v novém snímku samozřejmě přesnější a nelze jej (s ohledem na autentičnost) vytknout. Na straně druhé, původní snímek mi připadal více surový, neromantický a neokázalý. Tento hraje na notu potřeby silných emocí diváka, který je příliš rozmlsaný na to, aby mu vyhovoval stroze, autentický a surově podaný příběh. Divák potřebuje vidět krev, bolest a slzy. Snímek je tedy v závěru navoněná (nechci říkat úplně) bída, ale scénář - samozřejmě je snímek podle předlohy - nenabídne nic nového, hudba je zbytečně okázalá a místy nepatřičná k atmosféře, herecké výkony nejsou ničím zajímavé, ničím nevynikají. Samozřejmě byl snímek podstatně lépe financovaný, než původní z roku 1993, technická stránka snímku je tedy velmi dobrá, efekty jsou zajímavé a záběry na prostředí And je dechberoucí. Každému bych ale doporučila spíše "Přežít" a následně porovnat se "Sněžné bratrstvo". Každopádně jsem si jistá, že snímek o nejznámějších a nejstatečnějších (smích) kanibalech, nevyjde z módy nikdy.

Předně, velké množství žen, které jsem poznala v životě, jsem poznala také v tomto snímku. Za druhé, velkou část své sobecké a egocentrické osoby jsem poznala ve snímku také. Navzdory tomu si myslím, že podstata i popis filmu je ve skrze velmi misogynní. Ženy přemýšlejí jinak než muži, to je odvěká pravda. Vedou k tomu ale jednoduché motivace, které jsou bohužel poněkud nešťastně ve snímku upozaděny. Jednou z nich je logická touha po rodině, která příliš nehledí na logiku věci stejně, jako mají muži touhu oplodňovat. Druhým základním motivem je ochrana této rodiny. To, že každý člověk nemá sebereflexi neznamená, že jsou postupy ve snímku, blízké většině ženám. Jednoznačně mě nejvíce zasáhl poslední příběh, který se věnuje apatii a oddanosti starého pána vůči své manželce. Navzdory tomu, že jsem přesvědčená o tom, že chyba je na obou stranách, nedochází ani na konci příběhu k satisfakci v podobě samoty, opuštěnosti a smutku hlavní hrdinky - naopak, pokračuje ve své, (skvěle) nastavené životní strategii, což jí vlastně udržuje naživu. Každopádně, Kuličky jsou skvělým českým počinem, o jejichž existenci jsem neměla ponětí, a vůbec nelituji tohoto nálezu.

Pomineme-li poměrně neoriginální nápad a trochu utahané tempo, dostane se nám relativně napínavého thrilleru, který se nesnaží být něčím, čím není. Hlavní hrdinka je velice sympatická a scénář je napsán natolik obstojně, abychom souzněli a chápali každou postavu, tedy kromě hlavního úchyla. Hlavní antagonista je záporák už od pohledu, nemá ani žádnou snahu se tvářit jinak. To samozřejmě nahrává divákově teorii, že kromě hlavní hrdinky jsou všichni kolem absolutní vylízanci. Chvíli jsem přemýšlela, zda se nejedná o klasickou zápletku, kdy se záporák tváří jako kladný hrdina a divákova pozornost se obrací na toho nejvíce nesympatického člověka, který má ve skutečnosti srdce ze zlata. Nebylo tomu tak, a vlastně je to tak dobře. Thriller nenadchne ani neurazí. Závěr je poněkud patetický, ale dostane se nám určité satisfakce. Ještě bych tedy ráda zdůraznila, že pakliže z někoho vyteče takové množství krve, určitě se jen tak nepostaví a neusměje.

Já se hlásím, že jedna z nejprofanovanějších porno kazet mi neunikla, každopádně...dnes by to neobstálo ani v kameňáku. S ohledem na čas, se jedná pouze o bouřku ve sklenici vody, která naštěstí vyústila k vytvoření téhle dokonalé minisérie. Lily James, jakožto dokonalá Pamela srší sex-appealem, naivitou, krátkozrakostí, citlivostí i dobrosrdečností. Sebastian Stan v roli Tommyho je neurvalý bouřlivák, který prostě žije tak, jak to dělal většinu svého života. Velkým překvapením ovšem byl Seth Rogen, o němž jsem se domnívala, že jej minulo cokoli související s herectvím, zde byl ale nesmírně autentický...možná, že jen poprvé hrál sám sebe. Každopádně, minisérie má zaslouženou pozornost a možná by jí slušela ještě větší. Veškeré kostýmy, scénář ale i uchopení emocionality Pamely dalece přesahovalo vše, co o ní bylo kdy napsáno, jak byla kdy ztvárněná a s kým byla kdy spojována.  Nepopiratelně nebyla příliš dobrou herečkou, nicméně byla velmi pracovitá a věděla, že v životě není nic zadarmo. V minisérii je poněkud dobře naznačeno, že vztah s Tommym ji zničil kariéru. Co zároveň i krásně ukazuje postoj společnosti k sexualitě mužů a sexualitě žen. Tento dramatický rozdíl v přístupu je v minisérii velmi dobře zachycen. Pamela se stala absolutním sexuálním objektem, který byl dehumanizován na majetek veřejnosti, kdežto Tommy si zachoval integritu a získal větší obdiv i pozornost. Další velmi hezkým prvkem byla postava pornoherečky (bývalé manželky), který měla několik opravdu hezkých replik, v nichž popisovala rozdíl mezi pornem a sexem, mezi sexem a milováním, mezi láskou a přitažlivostí. Což je víceméně celé shrnutí série. Dalším důležitým aspektem je právě neuvěřitelná maskérská práce, která za tím stojí. Nebo scénář, který je pojat velmi citlivě, ale zároveň atraktivně a nenuceně. Atmosféra snímku je třešničkou na dortu, kterou chcete jen z dálky obdivovat, protože do takového světa prostě nepatříte a patřit nebudete.

Ridley Schott se rozhodl, že když může Quentin, tak může i on. Vzal si tedy pár milionů, několik věrných přátel a natočili velkolepý historický snímek, který zachycuje fungování společnosti ve 14. století. Jeanův domluvený sňatek s Marguerite plyne svým zcela provozním tempem oproštěným od veškerých emocí. Nejedná se o šťastný život, nicméně je to jediný možný způsob života doby temna. Atmosféra bahnité, šedé a temné Francie čtrnáctého století by vydala na samostatný film, společenské napětí zase na celou knihovnu, přesně v ten moment přichází Marguerite za svým mužem s tím, že si ji násilím vzal jiný muž. Jean je však člověk vysokých morálních hodnot a násilím si vlastní ženu smí brát pouze on sám, rozpoutá se tedy senzace, která bude plnit temné komůrky, chodby a ulice šepotem a posměchem ještě dlouhé týdny poté. Oba rivalové, dříve tak nerozluční přátelé jsou ochotni položit život za vlastní čest navzdory tomu, že ve hře je život také Marguerite, která boj nemůže nijak ovlivnit (i z toho důvodu, že je při pozorování napínavého posledního souboje připoutá řetězy k hranici, která vzplane v momentě neprodleně poté, pakliže by její muž souboj prohrál). Zajímavé a vlastně i trochu punkové (čímž mě Ridley Scott velmi překvapil) byla chronologie filmu a jeho zpracování. Mám ráda snímky, které diváka nechají stát před otázkou, kdo je viník a kdo obětí - navzdory tomu, že je to od začátku zdánlivě jasné. Proč vlastně ale? Kvůli půvabné tváři hlavní protagonistky, kvůli společnosti přirozeně jednající se ženami s absolutním despektem a silnějšímu muži v pozici hlavní antagonisty? Snímek je pozoruhodný také tím, jakou lidskou malost v sobě máme, nehledě na století, státní zřízení či společenskou atmosféru. Kvůli malichernostem boříme světy a následně je stavíme, abychom je znovu ničili. A nezáleží na tom, zda světy leží vně a jsou z betonu a ostnatého drátu, nebo jsou uvnitř nás.