Binne

Čtyřdílná dokumentární minisérie, která se zabývá vztahy mezi Německým a Českým národem v meziválečném, válečném a poválečném období. Díly jsou seřazeny chronologicky a vzájemně na sebe navazují. Pravdou je, že se jedná o relativně povrchní svědectví, které se v některých místech zabývá až příliš příčinou a vůbec ne následkem, a jinde je tomu naopak. Co ale na dokumentu velmi oceňuji je několik věcných komentářů k postavě Edvarda Beneše, který zde není jen bezduchou loutkou, ale jeho role v předválečném období je popsána relativně detailně. Vedle toho je tam několik zajímavých zmínek o Karlovarském programu a okolnostech, které k němu vedly. Pakliže nebudu hodnotit pouze dokument jako takový, jedná se do dnešní doby o komplikované téma, před kterým jako národ s oblibou zavíráme oči. Netýká se to pouze politiků v čele našeho státu, ale také naším postojem k českému odboji, poválečném odsunu českých Němců z našeho území nebo následnými kroky, které jsme jako národ učinily a přivedly nás do područí dalšího režimu. V posledním díle dokumentární série je velmi zajímavá zmínka o našem tehdejším postoji vůči kolektivní vině, kdy jako kauzalitu využíváme tezi, že bez Němců by nebylo války a bez války by nebyl násilný odsun Němců. V této epizodě je položená velmi zajímavá otázka, tedy, zda nás využívání této kauzality skutečně posune vpřed. Jsem toho názoru, že každý člověk stejně, jako každý národ by své minulosti měl čelit a poučit se z ní. Je to patrné na chování států vůči Německu po první světové válce (z čehož, dnes už velmi přirozenou cestou, vyplynula světová válka druhá) a v souvislosti s dnešní dobou. Přitom i v tak "povrchních" dokumentech jako je tento, je patrný určitý vzorec chování společnosti v nelehké době, který se neustále opakuje.

Klaun nám představuje zcela nový pohled na vlastní život. Šedivý, tichý a špinavý svět jednoho vyšinutého ubožáka, který se narodil do světa, jenž mezi sebou slabé články nevítá. Film je vystavěn na depresivní a ponuré atmosféře, hereckém výkonu Phoenixe a kvalitní hudbě. Scénář je ve své podstatě pouze povrchní monolog, který má kolem klauna vybudovat dokonalou iluzi oběti. Snímek je plný velmi trapných nebo znepokojivých situací, nicméně ty znepokojivé mají efekt pouze poprvé, ty trapné zůstávají stejné stále. Velmi svěžím prvkem ve filmu byla postava matky, kterou skvěle ztvárnila Frances Conroy (v téměř totožné roli jsme ji mohli spatřit již v American Horror story). Robert de Niro snímku naopak dodával autentičnost, která mu z velké části chyběla. Máme zde tedy film o němž se dá říct, že je velmi kvalitně herecky obsazený, atmosféra skvěle dokresluje to, kam se příběh od počátku do konce ubírá a hudba to vše perfektně podtrhuje. Také zde ale máme film, který stojí primárně na třech hlavních postavách, z čehož dvě velmi záhy opouštějí záři reflektorů. Zbývající postava si musí vystačit především sama se sebou, což je patrné především na výše uvedených a neustále se opakujících situacích (znepokojivá a trapná). Závěr filmu s sebou nese mnohem světlejší chvilky, které paradoxně spočívají spíše v klaunově reakci na okolní dění, než v okolním dění samotném. Stále se ale jedná o předvídatelný konec, který jde za relativně jasným cílem epické, extatické anarchie, na kterou divák celý film čeká. Snímek má obrovské štěstí především v tom, že reklama byla dostatečně financovaná a přípravy filmu rozhodně nebyly podceněné.

Děj odehrávající se ve 13. století by se nemohl obejít bez námětu náboženství, které nepochybně ovládalo život každého člověka. K filmu jsem se dostala nejprve skrze Markétu Lazarovou (materiál Markéty Lazarové byl následně použit na Údolí včel) a po sléze díky samotné předloze, která mě nadchla. Kniha je poměrně čtivá především v první části, druhá část místy odbočuje zbytečnými směry. Film naopak tento nedostatek nepotkal a jeho děj je ucelený, čistý a každá myšlenka, motiv postav i jejich touhy jsou snadněji pochopitelné. Obraz je působivý stejně, jako volba míst, kde se natáčelo. Příběh začíná svatbou, kterou malým žertem překazí syn ženicha, důvod je jasný. Ondřej nesouhlasí se sňatkem svého otce s podstatně mladší nevěstou. Bohužel otec reaguje přehnaně a toto jednání stojí Ondřeje málem život. V zoufalství tak rodič přislíbí život ve víře svého syna, výměnou za to, že jej bůh nechá žít. Ondřej tak ve velmi mladém věku odchází do kláštera k Baltskému moři, kde se setkává s řadou dalších postav. Příběh je především o nekonečném cyklu, který vládne tomuto světu, tehdejší problematické době, přátelství i lásce. Je to o rozporu mezi mládím a stářím a následnému prozření a nacházení v sobě toho, čeho jsme se chtěli úpěnlivě zbavit. Celý je samozřejmě protkán náboženským fanatismem, který zcela postrádá moudrost a prostost myšlenek, ač je sám káže (to v rámci tehdejších postojů vůči náboženství přichází vhod soudruhům). Snímek ale pokládá řadu zajímavých otázek, na které nám záhy odpovídá příběh samotný. Na rozdíl od Markéty Lazarové jsem byla schopná si film pustit ještě několikrát znovu a nelitovala jsem. Je mnohem jednoznačnější a má "jiskru", je v něm určitá forma umělecké nadsázky (filmařské sebevědomí?), u které věřím, že dělá film skutečně dobrým. Možná právě podstatně menší tlak na pilu a větší svoboda posunuli tento snímek na vyšší úroveň. Dalším tahounem filmu je perfektní herecké obsazení, Petr Čepek (Adelheid) má pro roli Ondřeje perfektní tvář, která sama o sobě evokuje cit. Jan Kačer vedle toho působí autoritativně a zarputile, což je v rámci jeho postavy žádoucí. V konečném důsledku se jedná o velice kvalitně natočený film, který začíná velmi neotřelým námětem, pokračuje gradujícím příběhem a končí předvídatelným ale působivým závěrem.

„Nám je už hej. Už s námi táhne zubatej. už s námi táhne zubatej“.  Díky Václavu Kaplickému a za úctyhodné pomoci Otakara Vávry se ocitáme na konci 17. století ve Velkých Losinách na šumperském panství. Příběh nás velmi rychle seznamuje s ústředními protagonisty filmu. Snímek v sobě má zajímavou dávku poezie a uměleckého nadhledu, je podstatně sebejistější než většina filmů tohoto režiséra. Vlivem přirozené lidské touhy po senzaci dochází k první gradaci příběhu a do města je přivolán inkvizitor. Inkvizitor, který za sebou již nějakou minulost má, v úzkých kruzích není zapsán příliš dobře a jeho touha po majetku je více než nezdravá. Přijíždí aby utišil choutky místní šlechty po skandálu, aniž by ona šlechta vůbec tušila, jakým užitečným prostředníkem se v následné krvavé mašinérii stane. Na druhé straně se nám představuje katolický duchovní děkan Kryštof Lautner, kterého lze popsat jako zcela renesančního člověka, sbírá obrazy, miluje hudbu, kulturu i umění. Je pravým opakem Bobliga a tento povahový rozdíl je ve filmu geniálně vyobrazen (styl mluvy i užívání některých slov, postoje i styl oblékání) za což patří dík především scénáři, který měl na starosti právě Otakar Vávra spolu s Ester Krumbachovou. Děkan Lautner má množství přátel, mezi které patří především měšťanstvo. Boblig touží především po majetku měšťanstva, což rozpoutá bitvu morálních hodnot. První polovina filmu je podstatně lepší než zbytek, je to z důvodu toho, že Vávra dokázal téměř dokonale zachytit houstnoucí a gradující atmosféru. Druhá polovina filmu je nutná akce, kde nastává značný zmatek v jednotlivých postavách (v knize je jednotlivým postavám a jejich výslechům věnován podstatně větší prostor). V konečném důsledku se dle mého názoru jedná o jednu z nejlepších adaptací románu z Československého filmu a zároveň o jeden z nejlepších tuzemských filmů vůbec. Snímek byl uzavřen v trezoru, příliš připomínal monster procesy 50. let - to srovnání se samozřejmě přímo nabízí, o to naléhavějším snímek byl, je a bude.

Filmařsky se jedná o relativně kvalitní, skvěle obsazený a zrežírovaný počin, kterému lze vytknout málo co. Helen Mirrenová je v roli královny přesvědčivá a neuvěřitelně přirozená od prvního okamžiku. Méně snadno stravitelný pro mě ovšem byl představit prince Philipa, James Cromwell, který hrál v podstatě roli, která mu jde nejlépe ale zde to bohužel působilo neelegantně a nepatřičně. Interiéry i Exteriéry jsou působivé a kvalitativně se prostory, kostýmy i masky vyrovnají "Koruně". Teď k té potíži, kterou jsem s filmem měla. Snímek zachycuje nejcitlivější období britské královské rodiny, období, které bylo zasvěceno smrti princezně Dianě a stanovisku, které k tomu rodina měla zaujmout. Film se nás snaží přesvědčit o niterných myšlenkách a hovorech, které královna sama se sebou i se svými nejbližšími vedla - ale které se dost možná nikdy nestaly. Zvláštní strategie, kterou královská rodina zvolila byla pro řadu lidí zkrátka neomluvitelná, nejenže se nikdy nevyjádřili k citové sounáležitosti s lidem, ale také se nevyjádřili k Dianině osobě. Tento film je v podstatou omluva chování královské rodiny, která svým způsobem může být zcela pochopitelná. Snímek místy působí téměř dokumentaristicky, což v závěru vypadá téměř účelově, jelikož je natočen citlivě (vůči postojům královské rodiny) a s cílem "nedotknout se ničích citů".  Dojem z filmu je velmi strnulá, elegantní reklama na královskou rodinu, která opět hraje pouze na city diváka ačkoli zde by měla mířit podstatně výše.

Nerozumím vysokému hodnocení tohoto počinu. Snímek nás přenáší do první poloviny patnáctého století, kde čelí mladá dívka jménem Jana z Arku obviněním z kacířství. Pro pochopení tohoto snímku je dle mého názoru nutné pochopit také vztah Francie k této hrdince, jelikož její idealizování je v téměř stejné úrovni, jako idealizování si Karla IV. v naší zemi, s tím rozdílem, že Karel IV. nevedl dialogy s bohem a veřejně nehovořil o svých (někdo tomu říká halucinace) vidinách. Snímek se odehrává ve velmi těsném prostoru, jedná se pouze o vylíčení procesu s Janou z Arku, nikoli o její příběh. Je příliš navoněný, uhlazený a místy z něho čpí kult osobnosti a přílišné idealizování. Problémem moderního diváka je to, že je příliš rozmlsaný filmy jako např. Posledním soubojem, Statečným srdcem apod. pakliže do ruky dostaneme něco, co se ve své podstatě mnohem více podobá Janu Žižkovy (1955, Vávra), který je stejně navoněný, příliš čistý a přeplněný údernými hesly, nevěřím, že to dosáhne patřičného efektu. Nabídnu zde srovnání naopak s Kladivem na čarodějnice. Pakliže bychom z filmu vystříhali pouze scény, které se odehrávají uvnitř věznice, a kde porota vyslýchá obžalované, jsem přesvědčená, že by se stále jednalo o kvalitnější snímek. V závěru musím říct, že mi film utekl velmi rychle, překvapivě nebyl těžký ani depresivní. Jednalo se o jakousi nedokonalou výpověď, u které věřím, že její záměr dokonalý byl.

Film pojednávající o bolesti a trýznění jednoho osla jménem Baltazar. Snímek nás přenáší na francouzský venkov, kde vládne chudoba a tísnivé ticho, které je místy narušeno křikem, pláčem a zvukem biče, jež dopadá na oslí hřbet. Zdánlivě obyčejný motiv je umocněn neustále se opakujícím a stejným vzorcem, který člověka k takovému jednání vede. Postava Marie je pro mě příliš složitá a ve svém uvažování nepochopitelná, máme příležitost do ní nahlédnout pouze skrze vnější vlivy, ke kterým ona zaujímá různá stanoviska. Důležité je zmínit, že její reakce na tyto vlivy nejsou nijak výrazné nebo radikální. Oslík představuje oběť lidského hněvu, která je snadná. Zvíře, které snáší frustrace, vztek a nenávist aniž by za cokoli neslo vinu má ve filmu zvláštní roli. Divák tuší, že by se jeho pozornost na osla měla ubírat po celý snímek, nicméně se tak neděje a my hledáme odpovědi tam, kde nejsou. Tím se dostává zvíře opět do stejné role, jakou má i ve filmu, tedy, přehlíženým, nedůležitým a obtěžujícím motivem. Velkou devizou černobílých snímků minulého století, které se procházejí na alternativní umělecké hraně, jsou dle mého názoru dlouhá a zbytečná hluchá místa, které by měly dokreslovat jakousi bezútěšnost daného momentu či doby. To má efekt ale málokdy (namátkou mě napadá velmi špatné srovnání s "Démanty noci", kde hluché místo hrálo vedle kamery nejdůležitější roli, zde bylo ale zcela přirozené ač mírně obtěžující). Rozhodně je film vhodnější pro někoho, kdo se zabývá studiem filmového umění, mě film utekl velmi rychle, nicméně je pro mě těžko zapamatovatelný a finální dojem, který si odnáším je strohost, odosobnění a málo citu.

Máme zde posádku (starou/novou), která se vydala za dobrodružstvím v podobě vědecké mise. V podstatě od prvního okamžiku jsem začala cítit averzi vůči jednotlivým postavám. Jejich nelogické a hloupé chování, neopatrnost a přehnaná přecitlivělost jsou v přímém rozporu s elitou ze země, která má být intelektuální kapacitou našeho druhu. Souhrnem, přiletíme na neznámou planetu, kterou máme v plánu prozkoumat. Dva členové týmu se rozhodnou, že si vezmou na tuto expertízu zbraně (protože jsme přeci na zcela neznámé planetě), přičemž je kapitán lodi zastaví se slovy: "Žádné zbraně, je to vědecká mise"...paradoxně vlivem této věty se nám také hned na začátku zeštíhlí tým o dva členy, zbývající osádka předstírá, že se nic neděje a své nelogické chování každým dalším záběrem vylepšuje. Hned v první polovině nám tak zůstanou jen samí nesympatičtí protagonisté, kteří si evidentně nepřipouští, že by bylo cokoli špatně. Aby toho nebylo málo, android (jediná potencionální "existence" na lodi, která by mohla racionálně uvažovat) se zblázní a přebírá tak kontrolu nad zbytkem příběhu. Několik situací, které by byly pro běžného smrtelníka fatální, hlavní postavy přejdou téměř jako já, když uklouznu na náledí. Dialogy postav jsou v druhé polovině filmu absolutně zcestné a nechybí zde ani patetická scéna smrti jedné z hlavních postav, kterou scénář ani režie nenaučily běhat doleva či doprava. Nejsem žádným způsobem zaujatá vůči režii ale v tomto snímku se nepodařil ani akční motiv.

Vetřelec: Covenant nás seznamuje s novou posádkou, jenž se chystá kolonizovat planetu, kterou jejich společnost vybírala dvacet let. Během probouzení posádky dojde k nehodě a při škodě všech (ironie) přichází o život James Franco. Vlivem tohoto neštěstí, za které nemohl vetřelec, zlý android ani agresivní člen posádky, nýbrž zkrat jeho komory, se posádka ze sekundy na sekundu rozhodne, že původní planeta není tak dobrý nápad a rozhodne se pro jinou. Tímto okamžikem začíná jeden nelogický krok za druhým. Opět a znovu, jediným racionálně smýšlejícím protagonistou je silná hlavní (ženská) hrdinka, mantra se opakuje. Vetřelec: Covenant logicky těží z úspěchu předchozí série i (dalo by se polemizovat) úspěchu Vetřelec: Prometheus. Závěr, na který zde vsadili je ovšem velmi rozpačitý. Android, který se v předchozím díle chová zcela racionálně náhle začíná jednat jako vyšinutý jedinec, který je dva kroky od toho, aby napsal manifest a šel si zastřílet do synagogy se stává hlavním protagonistou, jehož motivy bychom ještě pochopili, chování nikoli. Poslední okamžiky filmu, kdy monolog a závěrečná hudba mají dokreslovat konečnou fázi šílenství, jsou definicí patetičnosti.

Podstatně lepší díl, než ten předchozí. Značný význam přikládám především režii, jelikož David Fincher je, dle mého názoru, mistr mysteriózního thrilleru, v jehož duchu se celý snímek nese. Třetí ze série tentokrát mnohem elegantněji navazuje na snímek druhý. Souvislosti i vysvětlení jsou zcela logické. Co je ale podstatnější, je místo, na kterém se hlavní aktérka ocitá. Prostory vesmírné věznice jsou unikátním hřištěm pro vetřelce, který nejenže má dostatek prostoru si "vyhrát" má zde i dostatek materiálu a potravy. Atmosféra filmu je odlišná od předchozích dvou dílů, je poněkud věcnější a méně gradující. Vetřelec už nepůsobí tak děsivým dojmem, jelikož jsme měli velký prostor se s ním seznámit. Hlavní aktérka se chová stejně, jako v předchozích dílech, je praktická a chová se logicky. Další postavy ve filmu jsou sympatičtější než v druhém snímku, v několika pasážích můžeme nalézt i svěží humor, který do situace zapadá. Jediné, co bych filmu vytkla je počítačový vetřelec, to bylo špatné.