Binne

Nádherné zpracování čehosi temného ale s pohádkovou lehkostí. Říkám si, jak někoho vůbec napadne něco takového? A poté to ještě přetransformovat do tak krásné umělecké podoby? Malý človíček, který na břehu řeky vylézá přímo z trupu hnijícího lidského těla a vydává se na pouť kamsi za světlem. Narazí zde na uhynulé zvíře - koně, na jehož hřbetu se vydává putovat po věčném světě. Houfy jiných človíčků jdou stejným směrem, jakým se žene dušička spolu s koněm. Svět je zabarvený do sépiových barev a velkou roli zde hraje kombinace oranžové a žluté - což má symbolizovat (dle mého) štěstí a lásku (význam žluté barvy: je slavnostní, vyvolává pocit radosti, je spojena s představou slunce, tepla, bohatství, zlata, úrody, slavnostního vzrušeného očekávání, ale i s bezcílným hektickým rozčilením. Oranžová barva: Symbolizuje lásku, náklonnost a oddanost v srdeční úrovni, bez pudové smyslnosti. Je to barva něhy, jemnosti a oddanosti. Je to barva jemného způsobu života, zdrženlivé elegance, slavnostních nálad a sentimentálních citů.) Na druhé straně temné zobrazení "lidského těla" svědčí o jeho pomíjivosti a tendenci k finálnímu rozpadu. Zajímavé je také zobrazení krajiny - stromy působí mrtvě - spáleně, půda suše a toxicky. Vše je v jakémsi rozporu s tím, co malý človíček zdánlivě představuje. Krásné, smutné a znepokojivé.

Proč? Za jakým účelem vznikla podobná slátanina rádoby filozofického ražení?  Pan Pavel Kohout možná má co říct, tento "dokument" to ale rozhodně neukazuje.  Špatné.

Pan Wiesenthal je velmi sympatický muž, který - ačkoli neměl jednoduchou cestu - je důkazem o tom, že někomu spravedlnost skutečně koluje v krvi. Dokument mě bavil, byl napínavý a velmi zajímavý, probouzel ve mě vztek vůči nacistickému režimu - což byl asi i účel - nebylo možno zůstat chladným. Je faktem, že ačkoli "velká zvířata" jako byl Eichmann spravedlnosti neunikly a byly za to po právu potrestáni, jiná a zdánlivě menší, která se dokonce dočkala i soudu, si odnesli pouze např. 15 let - velké množství bachařů a bachařek z koncentračních táborů, kteří svoji práci dělali dobrovolně a náležitě svědomitě. Dokumenty podobného ražení jsou velmi důležité, nejen kvůli potřebě neustálého připomínání faktu, že všichni v sobě máme zlo, které je nutné držet na uzdě ale také proto, aby každý z utlačovaných a týraných věděl, že na světě dobro existuje a pakliže je stín musí být i slunce.

Téma dokumentu je velmi nepříjemné, což vypovídá o mém postoji ke smrti jako takové, nikoli o tvůrcích či ostatních divácích. Znepokojivé je to primárně z toho důvodu, že se celý pořad točí pouze kolem smrti a určitého závěru života, dává to tedy pocit toho, že je smrt velmi aktuální a všudypřítomná - i v teple našeho pokoje, pod dekou. Přistihla jsem se při pocitech, které jsem při pozorování podobného pořadu neočekávala - soucit, hořkost, vztek, pobavení...každopádně - pořad budí spousty emocí. Zakládá se primárně na lidském faktoru, který hraje u každého z účastníků jinou roli, v rámci hodnocení dokumentu můžeme tedy soudit pouze zpracování a technickou stránku věci, nikoli samotné aktéry, kteří chtě nechtě procházejí různými fázemi své nemoci (ač se jedná o fyzické nebo psychické rozpoložení) a nejsou tedy vždy schopni tvářit se vyrovnaně. Spousta vět byla trefou do černého i pro člověka, který nemocný není nebo to zatím neví. Paní ošetřovatelka je úžasně empatická, nebylo znát, že je to její práce - naopak, jakoby byla krví spřízněná s opečovávanou osobou. Krásný, dojemný dokumentární pořad. Děkuji za něj a všem aktérům přeji hlavně spousty lásky kolem sebe - ať jsou kde jsou.

Tento dokumentární pořad věnující se největším (či nejzapeklitějším) případům naší historie mám natolik ráda, že si pamatuji díl od dílu skutečně nazpaměť. Je velmi konstruktivní, mnohdy zaujatý ale přes to si nechává určitou tajuplnost do mrazivého závěru. Přišel mi zajímavý skutečně každý díl včetně např. "dodávky". Pan Vaňura má velmi příjemný hlas, který dodává dramatičnosti jednotlivým záběrům. Slabší mi paradoxně přišel díl o Orlických vraždách, kdy nešel tolik do hloubky, jak jsem zvyklá. Pro ty, které zajímají například výše zmiňované Orlické vraždy doporučuji spíše dokument "Až na dno Orlíku", který je mnohem podrobnější a opírá se o výpovědi vyšetřovatelů, ale i obviněných. Co se týče  Legend České kriminalistiky, velký potlesk si zaslouží díl "Dahlgren", který je velmi kvalitně zpracován. Dala bych 5 *, nicméně 30 minut mi přijde jako velmi malá minutáž na některé případy, pro člověka, který se historií kriminalistiky nezabývá dobré - ale pro někoho, kdo sbírá informace, kde to je jen možné, je to mnohdy velmi povrchní.

Ne. Ne. Proč vznikají takové dokumenty? A z jakého důvodu se někdo jako "hlavní aktér" těší takové popularitě? Za svou vulgaritu? Evidentně oslovuje především generaci dětí, kterým imponuje jakýsi "vzdor" z toho plynoucí a opovrhování umělými autoritami. Ano, to je logické a jedná se o jakýsi povahový rys, který je typický pro určité období mladého člověka - to ale vůbec neomlouvá hlavního aktéra, pro kterého je celé tohle divadlo pouze prostředek, jak vydělat peníze. Což dává celkem ochotně najevo i svým skalním fanouškům. Kdybych neviděla "zlatou mládež" na tento dokument bych se nepodívala, nicméně jsem byla skutečně zvědavá na tento výkvět morální kredibility a na to, zda může ještě něčím překvapit. Autorovi dávám hvězdičku za práci, kterou tomu věnoval - ačkoli nechápu proč.

Asi rozumím, co tím chtěli autoři říct. Nemění to ale nic na tom, že dokument je plytký, některá místa jsou hluchá, jiná zase hlasitá ale bezobsažná. Autoři si kladou mnoho otázek, na které záhy nepřichází žádná odpověď. Asi každý v životě prošel obdobím revolty, nicméně tento nekonstruktivní "prostě vzdor" mi přijde infantilní a velmi povrchní. Každý jsme ve své podstatě - a v tom velkém měřítku - pouze čísla, která máme na občanských průkazech, každý jsme v závěru pouze "otisk" prstů. A to i ti, kteří nám "vládnou". Systém není vždy dobrý, v kontextu, v jakém nad ním uvažují autoři tohoto dokumentu je až děsivý. Ovšem, mnohem děsivější představa je, že vzhledem k chápání "odpovědnosti" ze strany některých našich spoluobčanů bychom byli bez tohoto systému. Celý snímek se mi jeví jako vzdor proti byrokracii, proti systémovému měřítku individuality člověka - nicméně už jen tímto vnímáním přisuzují autoři moc a vážnost kritizovanému.

Další dokument z dílny Víta Klusáka a další, který zavání senzací a čímsi umělým. Vít Klusák sází na sociální témata, která se dotknou širší veřejnosti a zároveň by byl užitečnější v roli režiséra (spíše scénáristy) Výměny manželek. Byla jsem překvapená, že jsem za celých 90 minut dokumentu Víta Klusáka neviděla (opravte mě, možná jej má mysl vytěsnila). Co se týče aktérů dokumentu a zpracování jako takového - líbilo se mi to...jako téměř každý, i já mám ráda "senzace". Líbilo se mi, že se věnoval prostor také obětem daných dopravních nehod - ačkoli takových okamžiků nebylo moc (což je pochopitelné i v rámci ohledu na pozůstalé). K samotným viníkům nevím, co dodat. Oni s tím žijí a věřím, že to není lehké břímě - což dávají ve větší či menší míře najevo. Co se týče uměleckého zpracování, kdy je menší část snímku usazená do prostředí Barrandovského studia, nebyl to dle mého názoru tak špatný nápad - líbil se mi dialog mezi skutečnými viníky nehody a herci. Představitel účastníka nehody vysvětluje "jak se má cítit". Líbilo se mi to i včetně sentimentálního závěru, kdy mi běhal mráz po zádech.

No v rámci sociálního průzkumu jsem jeden, dva díly viděla. O konkrétních lidech nic nevím, nikdy jsem je v mediálním prostoru nezaznamenala tudíž mohu soudit pouze jejich vlastní prezentaci (či na základě) v tomto televizním odpadu. Zajímalo by mě, kde tvůrci vidí onu sociální edukaci - po několika prvních dílech, kdy se na TV Prima snesla určitá vlna kritiky se tedy rozhodli, že udělají něco pro zvýšení úrovně této...reality-show a do světa začali vypouštět krátké spoty o rasismu apod. Zvýšení úrovně se dle mého názoru nepovedlo (Narážím na ukázky, kde slečna tmavé pleti křičí na děvče z Vietnamu "ty šikmooká pí*o) Jediné, co vidím na TV obrazovce je několik mladých lidí, kteří se živý prezentováním "dokonalého" života na sociálních sítích nebo zesměšňováním někoho jiného. Morální úroveň některých osob je na pováženou (u některých ani to ne) - jak tedy může být morálně povznášející, edukativní či cokoli něco, kde jediný z protagonistů neprojevil nadstandartní morální kvality, které by postrádali např. děti na prvním stupni? (Ohledně mého komentáře - hodně narážím na RealTalk, který vřele doporučuji pro jakési ukotvení názoru)

Pan Doležal by se jistě velmi rád viděl jako člověk, který trpí jistou formou psychické poruchy. Dle mého názoru je to člověk, který byl vychován v tom, že jeho názor je jediný správný, že je perfektní a nemá chybu. Zcela jistě za tento aspekt na povaze může problém ve výchově - Což uznávám, pan Doležal je schopný to přiznat. Rozhodně nekritizuji jeho postoj k marihuaně, k ženám apod., co kritizuji je jeho postoj k názoru kohokoli jiného. Působí dojmem, že pakliže se jednou rozhodne, že něco není správné, tak to prostě není správné. Ačkoli jej neznám myslím, že je to velké, přerostlé a egoistické dítě, které potřebuje být chváleno. A nerozporuji, že se jedná o inteligentního muže s určitým (já jej osobně nevidím) druhem charismatu, který může kdekomu imponovat. Co se týče samotného dokumentu, připomíná mi snímek "Století Miroslava Zikmunda", kdy režisér je pravděpodobně obdivovatelem či přítelem dokumentované osoby (osobnosti chcete-li) a proto nedává příliš prostoru pro názor diváka.