Binne

"Říká se, že se každý člověk rodí s určitou absencí alkoholu v krvi". Tak co abychom to napravili pánové? Martin je vyhořelý učitel na střední škole, který ztrácí pevnou půdu pod nohama v momentě, kdy mu dojde, že jeho děti jsou spokojenější sami než s ním, manželka je více venku než doma a práce ve školství jej přestala naplňovat zhruba po 20 letech neustálého se točení v kruhu. Tahle rozjetá centrifuga v něm zakoření hlubokou apatii vůči vnějšímu světu, až jednou...Po ochutnání doušky alkoholu spolu se starými přáteli začne vzpomínat na staré dobré časy. Všichni příjemně opilí, v dobré náladě a s notnou dávkou bezstarostnosti se bezhlavě vrhají do výru alkoholového opojení, které nebere konce. Zrodil se příjemný experiment, jehož cílem je ukázat světu svou nejlepší verzi. Je to tak ale opravdu? Nejedná se pouze o alibismus a pohodlnou výmluvu pro počínající stádium alkoholismu? A opravdu jsou schopni ukočírovat tuhle novou vášeň pouze v rámci předem stanoveného limitu? --- Snímek je plný skvělého humoru, sympatických protagonistů, krásného prostředí a tragikomických situacích, které jsou v závěru vlastně pouze komické - pro každého, jen ne pro alkoholika. Vlastně nevím, na co jsem měla být při sledování tohohle skvostu upozorněna, před čím varována...jelikož film končí nebývale optimisticky a máte po něm prostě chuť tančit od svítání do svítání, poté se ale strnule usadíte zpět na postel a uvědomíte si, že někde na jazyku Vám zůstalo cosi odporně hořkého, pachuť, která možná přichází úplně s jiným koncem.

Jedna z knih, kterou jsem četla až po shlédnutí filmu a knihu jednoznačně hodnotím jako lepší počin. Příběh nám představuje jednu z pěti rodin New Yorského organizovaného zločinu, která podléhá pevné vládě Vita Corleone. Ačkoli se z mého pohledu jedná o značné romantizování si mafie z poloviny minulého století, příběhu to neubližuje. Kniha má oproti filmu samozřejmě značné výhody. Příběh je v podstatě nevyčerpatelný, jelikož se nám v knize představí řada zajímavých a méně zajímavých postav, které ale sehrají důležité role. Charaktery v knize procházejí různými životními situacemi, které je postupně mění, v knize je to mnohem pochopitelnější a pozvolnější než ve filmu - což zde hraje zásadní roli, jelikož první díl je především o dramatické změně hlavní postavy - tedy nejmladšího bratra Michaela. Kniha je čtivá, krásná a především jednoznačná. Se čtenářem si nehraje - pakliže chce něco říct, řekne to a nenechává příliš prostoru pro představivost, což je u podobné tématiky (subjektivní názor) velmi důležité. Film je ale jedním z kultovních mezníků v historii stříbrného plátna - a to oprávněně. Neuvěřitelný výkon Al Pacina, který měl do té doby zásadní roli pouze v "A spravedlnost pro všechny...!" (Pokud se nemýlím), mě zcela odzbrojil. Vedle toho husí kůži nahánějící výkon Marlona Branda, u kterého jsme na tento druh geniality zvyklí - to vše dává krásný a plynulý dojem z celého filmu - i na vzdory dlouhé stopáži. Obzvláště první díl je mafiánské románové drama, které dává vyniknout každému detailu mezilidského vztahu. Zároveň se věnuje problematice mužského prostředí a morálnímu boji, který v sobě jednotlivec svádí.

Mladá dívka, dosud vyrůstající pouze s matkou se po její smrti rozhodne, že nastal čas poznat také svého druhého rodiče. Otec se povinnosti v podobě alimentů nikdy nebránil, tudíž není problém jej na základě toho nalézt. Vlaďka se tak přesouvá na nehostinný sever, kde se poprvé v životě setká s Janem Veselým (Josef Vinklář). Filmařsky se jedná o krásnou práci, kterou bych nazvala téměř precizní. Kamera vypráví zcela jiný příběh, než který je znám na první pohled a stejně tak i střih. Závěr je kompletní a není zbytečně kýčovitý. Jednoduchý ale výborný pokrm. Herecky, Ústřední trio je plné elánu a lásky k herectví. Karel Heřmánek předvádí herecký výkon hodný Hanzlíka v Žertu - překvapivé, svěží a na vysoké úrovni. Josef Vinklář má poněkud rozpačitý výkon, nemá ale jednoduchou roli. Kladla jsem si otázku, zda je to tím, že roli takto pojal nebo nesouladem mezi herci, každopádně, některé opilecké výstupy byly zvláštně nedůvěryhodné. Celkový dojem je ale fantastický a činí tak z "Hadí jed" můj nejmilejší film. Příběh o mladé dívce, která vyhledá svého otce, ten je zatrpklý, skeptický opilec, který se nesnaží předstírat, že pro svůj alkoholismus potřebuje důvod. To všichni ostatní se snaží jeho problém povznést na vyšší úroveň. Vlaďka přichází za Josefem se vší naivitou a touhou poznat toho, kdo se podílel na ní samotné. Bohužel záhy přichází trpké vystřízlivění a vysvětlení toho "proč" nám tento film nabízí. Není to o ztracených iluzích, zoufalství ani nekonečném niterním utrpení. Je to o zvířecí touze, animální potřebě a prachobyčejné závislosti, jejíchž neukojení přivádí k šílenství. Větší poselství nebo vyšší smysl to přestalo mít již někdy na začátku. "Co by udělal, kdybych odešla?" - "Udělal?! Prostě by měl jen další důvod, proč pít." 

Ocitáme se ve své hlavě, která má návyk na každodenní stereotyp. Ať je to pro nás krásný IKEA stůl, který potřebujeme vidět každý den, moderně polstrovaná sedací souprava starého stylu, kuchyňské nádobí - to obyčejné, bílé ale čisté, naše všední rutina v práci a pravidelný doušek horké kávy z té předražené kavárny od naproti. Je to náš život, který jsme si jednou, někdy na prahu dospělosti vybrali a víc jsme o tom nepřemýšleli. Je to ten úvěr, který leží na našem bytě a ta práce, do které jsme vstoupili jako první možnost po škole, která našemu životu dává smysl. Je to každodenní cesta z práce po té stejné ulici a ten byt, který vidíme už z dálky, a který náhle vybouchne. Vybouchne v důsledku jednoho nesmyslného setkání, které probudí ten malý kousek svobodomyslnosti, který jsme zazdili za bariéru vlastního komfortu. Ale jakmile je na zdi prasklina už ani obraz z IKEA ji nezakryje. Pod povrchem zůstane a bude se vrásnit do každého rohu až jednou dorazí k nosné zdi. Nosná zeď se začne bortit a vše, co za ní bylo ukryto je náhle ve světě s námi. Tak pozorujeme volný pád jedné světem znavené duše, která si příliš brzy implementovala všechna nelogická pravidla naší společnosti aniž by nad nimi více přemýšlela. Až když jedinec ztratí vše, nemá nic na čem by mu skutečně záleželo - začne být opravdu svobodný. A každé jeho já začne být svobodným. Ale co se stane, pakliže tahle naše svobodomyslná část, náš osobní Hyde, má svou vlastní cestu, kterou s námi odmítá sdílet? Je to osobní revolta nebo se to radikalizuje do té míry, že to bortí zdi všem kolem nás? Kde je hranice mezi naší vlastní realitou a realitou všech ostatních? Jeden z nejlepších filmových počinů, se kterým jsem se kdy setkala.

"Co myslíš? Červený nebo zelený?" - "Já nevím, jsem barvoslepý, ale ty tmavošedé jsou fajn." Tohle je něco tak fantastického, že bych to mohla sledovat pořád. Píšou se padesátá léta minulého století. Hollywood září díky Joan Crawford, Katherine Hepburn nebo Bette Davis, v rádiích hraje Frank Sinatra a slunce svítí nepřetržitě stejně, jako se nepřetržitě rozlévá šampaňské. Žijeme ve městě, kde se zrovna zrodil Sunset Boulevard a červený koberec se už nesmotává. V této atmosféře Kalifornských palem se ocitá mladý snílek jménem Ed Woods, který má sen. Jeho sen spočívá ve filmu, v čemkoli, co je s tím spojené. Ačkoli sledujeme černobílý film, jediná postava filmu není pojata negativně. Film je plný skvělého a laskavého humoru, který zahřeje u srdce. Sama postava Eda Wooda je optimistická a charakterní. Nějaký vnitřní rozpor, který Ed v reálu projevil tam sice naznačen je, nicméně do samotné podstaty se mu film nevěnuje - což není na škodu. Film si na nic nehraje, je to výjimečné představení komediálního talentu všech zúčastněných a zároveň velká poklona.

8 let čekám na to, až budu schopna náležitě zhodnotit tento geniální počin. Uklidňuje mě fakt, že se k mé recenzi nikdy nikdo nedostane. Počínaje prvním dílem jsem se do tohoto skvostu přímo zamilovala. Je to jako nahlídnutí do duše jinému člověku a přesto nedojdeme k pochopení. Každý den a každá minuta života nás posouvá do jiných míst a přesně tak to dělá i Lynch. Není možné uchopit jednu konkrétní myšlenku, které se držet, není ani možné vytvořit si jasný názor. Můžeme se nechat unášet atmosférou a náladou jednotlivých scén, poezií jednotlivých postav a stejně nedojdeme k rozuzlení. Je to jako určitá pyramida, kdy v první řadě leží výborný melancholický děj odehrávající se kolem vraždy jedné zajímavé středoškolačky, druhá řada nám nabízí pohled na hutnou atmosféru malého a tísnivého města, které je vše, jen ne prosté. Skrývá mnoho záhad a někde tam i velké zlo. Další řada nám odhaluje všechnu tu nehmatatelnost, která se za jednotlivými postavami ukrývá, předobraz toho zla i velkého světla těsně vedle, obrazy smrti a místa, kde leží. Do poslední řady dle mého názoru dohlédne jen pan Lynch. Film představuje určitý pilotní díl, který nás spíše navnadí na řešení téhle záhady než aby nám cokoli odpověděl.

Hodnotím jej po velké časové prodlevě a přes to si stále velmi živě pamatuji své dojmy. Možná je i dobře, že jsem si nechala mnoho času, prošla jistým obdobím a poté se dostala zpět k tomuto dílu. Většina filmů - zvláště pak filmů typu "Dogville" se snaží předat myšlenku. Ne to krutě shrnout do podoby: lidi jsou svině - ale přinést myšlenku, že svět není černobílí. (Proto nebude hodnotit umělecké zpracování - nerozumím tomu natolik, abych si dovolila hodnotit práci někoho, kdo na to studoval a dostával se k tomu desítky let, ale pouze myšlenku a to, jak jsem ji pochopila) Ačkoli mě na konci filmu na malý moment postihl pocit určité satisfakce, vzápětí jsem toho litovala. Není jednoduché hodnotit lidskou povahu, jelikož už jen samo hodnocení napovídá, že se nějakým způsob vymezuji proti jeho vlastní přirozenosti a tedy - proti sobě samé. Vede to pouze k závěru, že postrádám patřičnou sebereflexi, což by mě činilo nedůvěryhodnou personou pro hodnocení a podání určité...zprávy. Problém filmu je, že jej vidíme z pohledu oběti, nikoli z pohledu osoby nezaujaté, nicméně žijící např. na okraji městečka. Z pohledu kohokoli průměrného. Ve filmu můžeme vidět většinu šedých charakterů, několik zlých...kolik dobrých? A kolik těch, kteří podlehnou vnějším vlivům nebo vnitřním tužbám? Je to skutečně krutý snímek, krutý a zdánlivě upřímný. K opravdové pravdivosti ale chybí pohled ještě někoho z jiné psychologické typologie - protože nemáme pouze dva základní druhy, a nejsou mezi námi jen ti ,kteří budou zlu nečině přihlížet, ti ,kteří jej budou bez svědomí činit, ti, kteří si jej nechají líbit...jsou mezi námi i ti, kteří řeknou to malé "ne" a pozmění tak tu rovnici.

Opus Magnum. Nevěsta, která má za sebou krvavou minulost otěhotní a vlivem toho je nucena přehodnotit některá rozhodnutí, priority a též své zájmy. Odstěhuje se tedy stranou všeho, najde si podprůměrně inteligentního Vencu Konopníka a pokusí se o normální život. Mladý pár se rozhodne, že svůj vztah stvrdí sňatkem a naše nevěsta, která má den před porodem míří na nácvik na tento důležitý den. Před malým ale útulným kostelem spatří svého starého známého a jelikož její minulost není zcela čestná - zde nám začíná příběh. Příběh nemilosrdně krutý a krvavý, který v sobě nese to největší ospravedlnění pro pomstu. Měla jsem pocit, že sleduji komiksový Opus Magnum, který kromě fantastického obsazení a hudby má i jedinečnou kameru. Celý příběh je jednoduchý, ucelený ale přitom propracovaný. Obdivuji způsob, jakým Tarantino vidí svět - minimálně jeho velký smysl pro detail a specifický jemnocit v kombinaci s jeho úchylkami dělá každé dílo mnohem zajímavějším.

"To nejchytřejší, co ďábel udělal bylo, že přesvědčil lidi, že neexistuje". Fanaticky propracovaný film, v němž divák nemá (na základě faktů) možnost odhalit skutečnou pravdu. Ačkoli v průběhu dostáváme signály, můžeme se jen domnívat. Příběh postupně graduje až k velkému finále, kterému nechybí momenty správné gangsterky ani atmosféra kriminálního thrilleru. Obsazení nemohlo být lepší, mimo jednoho jsou všichni perfektními a šarmantními ďábly.

Jeden z nejproslulejších noir filmů vypráví životní příběh ženy, která navzdory nepřízni osudu má jen jeden cíl - zajistit kvalitní život sobě i své dceři. Neprochází nějakou závratnou katarzí, jen ji dochází, že aby si zajistila lepší budoucnost bude potřeba především jejího úsilí, nikoli spoléhání se na muže. Mildred se tak pomalými ale pevnými kroky mění z mlčenlivé a poslušné hospodyňky na emancipovanou podnikatelku, která laskavou ale asertivní rukou vede své zaměstnance vstříc potenciálnímu úspěchu. Mildred ale navzdory veškerých úspěchům zůstává milující matkou, která prožije nejednu ránu osudu. Její jedinou slabinou je její dcera Veda a nový manžel Monte. Zatímco Mildred trpělivě rozvíjí svůj podnik aby oběma mohla dopřát život, jaký si zaslouží dochází ke gradaci příběhu. Tento noir film je velmi specifický tím, jak vyprofilovaná hlavní hrdinka je. V kontextu s dobou, ve které byl natočen je o to překvapivější a záslužnější způsob, jakým Joan Crawfordová dokázala ztvárnit Mildred Pierceovou.