Binne

Hodně jsem se filmu vyhýbala především proto, že mi připadal jako kýčovitá napodobenina gangsterek thrillerů, které věrně dokumentují policejní korupci a mafiánské praktiky spojené s politikou. Ráda bych řekla, že snímek vzdává hold klasickému noir filmu, nicméně působí spíše pateticky než autenticky. Sázka na jistotu v podobě obsazení hodně protěžovaných tváří devadesátých let se do jisté míry vyplatilo - především z komerčního hlediska. Snímek ale působí překombinovaně a kýčovitě. Russell Crowe si zahrál postavu policisty, který je snímkem vykreslený jako "ten správný", nicméně kromě absolutní plytkosti a svalů nám nenabídne příliš charakteristických rysů, lepší se mi nezdála ani Basinger, které (na můj vkus) chybí dlouhá meta k dosažení sršícího sex-appealu opravdové famme fatale. Dále tam máme hodně neoriginální zápletku, která je v podstatě od začátku filmu (a popisu prostředí) v podstatě jasná. Vyzdvihla bych věrně zachycenou atmosféru zlatých let Hollywoodu a závěrečnou přestřelku, která je ve snímku "trochu na sílu" na druhou stranu se jedná o nevěrohodnější moment 140 minutové stopáže. Je pro mě ale dosti pochopitelná oblíbenost L.A Confidential, krásná auta, krásné ženy, silní muži, hodně zbraní a slunná padesátá léta v Hollywoodském prostředí - to vše v kombinaci s hvězdným obsazením a velkou záhadou, jejíž postupné odhalování je napínavé a akční. Technicky se jedná o výborný film, už ho ale uvidím pouze náhodou. Pakliže tady máme řadu výborných noir filmů jako je Čínská čtvrť, Pojistka smrti nebo Sunset Blvd. a následně řadu perfektních gangsterek, příkladem Kmotr, Casino nebo Goodfellas, takže ano, i po shlédnutí mi přijde L.A Confidential jen jako nevýrazná a kýčovitá napodobenina.

Stylová obdoba "Jak se stát tyranem" nám opět nabízí vhled do myslí lehce narušených deprivantů, kteří skrze ovládání druhých probouzeli vlastní identitu, jelikož jedině tak se cítili hodnotní a důležití. Samozřejmě, některá individua jsou skutečně absolutně choří maniaci trpící megalomanstvím a syndromem spasitele. Bohužel, úplně stejně jako výše jmenovaný cyklus je to poměrně povrchní vhled do nejatraktivnější a nejvíce šokujícího výběru fanatiků. Ačkoli zajímavý dokument, stále se jedná o popcorn určený převážně tomu publiku, které zná tuto problematiku pouze okrajově. Většina těch pošuků dokázala zcela instinktivně vycítit strach a slabost svých následovníků, což jim dávalo sílu, která byla stále více umocňována narůstajícím vyhrožováním, psychickým násilím a ponižováním. Ta druhá část pošuků si pouze osvojila již předem zajetý vzorec, který aplikovala na slaboduché jedince, kteří nemohli v životě najít sami sebe, svou identitu, mír, lásku, ponožky...cokoli. V této tématice bych proto byla podstatně opatrnější než v případě všeobecně známých tyranů. Dokumentární cyklus o tyranech nám nabízel vhled do pozvolně měnící se legislativy daných zemí, narůstající cenzury a zavedením policejního státu - jak to končí ví minimálně naši pamětníci velmi dobře. Jedná se tedy o užitečný zdroj informací pro začínající politology, novináře či historiky. Tahle tématika, respektive tématika vůdců sekt nám nabízí pouze vhled do myslí zločinců, kteří využili své emoční plytkosti a jali se porušovat veškeré morální zásady za účelem dosažení svých cílů (které byly mimochodem mnohdy absolutně ujeté - kdyby to byly aspoň peníze nebo ovládnutí světa...). Nehledě na to, že neustálé připomínání např. Ch. M. je evidentně úplně k ničemu, když se nám přímo před naším nosem rozšiřují nejrůznější sekty, které se dokonce dokázaly civilizovat (Tvořivá společnost, LVČR, sekta kolem Richarda z Kutné Hory nebo Kuřimská kauza). Dostáváme se tedy opět k otázce, zda by nebylo podstatně přínosnější natočit samostatný dokument o těch, kteří se v minulosti ochotně přidali ke kdejaké sektě a nechali si jí vypláchnout mozek. Každopádně, velmi mě baví umělecký styl dokumentu a opět cynismus vypravěče.

Bylo nebylo, v jeden moment, na jednom místě (mě dobře známém) se z jedné malé republiky stala republika odborníků na biologii a epidemiologii, v ten moment jsme také odhalili celospolečenské spiknutí a vládní experiment, který měl za cíl implantovat čip Mařeně z Horní Dolní a Lojzovy z Vojtic, aby čelní představitelé světového zlořádu měli vhled do jejich smýšlení! Dokument je fantastický! Přesně takhle si představuji výbornou dokumentaristickou práci. Troufám si říct, že i načasování bylo skvělé. COVID máme všichni stále v živé paměti, na straně druhé už nedáváme prostor strachu, který by nás paralyzoval. Jsem přesvědčená o tom, že ti, kteří stáli na straně barikády "Je to jen chřipka" byli tímto dokumentem pouze utvrzeni ve svém postoji stejně, jako ti, pro které se jednalo o celospolečenské nebezpečí. Já zůstala přesně uprostřed, kde je každý extrém špatně. Nejsem si zcela jistá, zda měl autor přesně tento úmysl a zda já jsem ho pochopila správně, každopádně dává prostor jak zdravotnímu personálu a některých velmi zvláštním názorům (z řad lékařů), tak zároveň i mentálně postiženému okruhu kolem královny dementů, Jany Peterkové. Zcela jistě se jednalo o hrozbu, která nám přerostla přes hlavu, především ale naším vlastním přístupem, nikoli charakterem té hrozby jako takové. Úvod dokumentu je velmi zdařilý, uměleckých prvků je celá řada a krásně se to do dokumentu hodí. Každopádně, poměrně komický moment nastal v obývacím pokoji Karla Vachka, který stojí, troufám si říct, tváří tvář smrti podstatně více, než lecjaký pacient na JIP, navzdory tomu nepřestává rozdávat filosofická moudra o konečnosti a nekonečnosti všeho do poslední chvíle. Vlastně je krásně paradoxní, jak čelíme něčemu tak jasnému a prostému, jako je naše vlastní existence a její zánik a stejně neopomínáme na naše vlastní ego, které nás nutí povyšovat tu plíseň na pomeranči o řád víc.

Nuže, vzhledem k tomu, jakou nesmazatelnou stopu tento snímek v historii filmového průmyslu zanechal, jsem jej vidět potřebovala. Po prvním shlédnutí jsem jeho hodnotu v kontextu s historií samozřejmě chápala, nicméně jsem jej nepovažovala za nic, co by nebylo do záře reflektorů přeneseno později. Až s ohledem na uplynulou dobu jsem dokázala patřičně docenit hodnotu tak propracovaného, svěžího a plynulého díla, jako je "Citizen Kane". Nejenže je hlavní protagonista nesmírně lidský a uvěřitelný, jeho chování je také zcela realistické a je popsáno natolik dobře, že jsem o něm později přemýšlela jako o skutečné historické postavě, o níž byl pouze natočen dokument. Ostatní postavy ve snímku jsou tak důležité, jako byly důležité pro Charlese. Proto je nezbytně důležité zmínit jeho vztah s poručníkem Walterem, jenž není jasně definovaný. Pro Charlese se jednalo bezpochyby o velmi významnou postavu jeho života, která jej nezměrně ovlivnila. Jedná se ale také o vztah, do kterého Charles projektuje vše, co zprvu nenávidí a následně se tím sám stává. Walter k tomu přistupuje poměrně pragmaticky a s klidnou tváří, čemuž se Charles nikdy nenaučí. Co se týče ženských hrdinek, i ty jsou velmi charakteristické a od sebe se poměrně dost odlišují. Ve snímku je neobyčejně (na danou dobu) popsán rozdíl v prostředí, kde hrdinky vyrůstaly a jaký to mělo vliv na jejich pozdější chování a rozhodování. Vezmu-li v potaz kariéru Charlese, jeho bažení po moci a politickém vlivu v kombinaci s tím, jak se nepřetržitě rozrůstalo Xanadu, uzavíral se Charles čím dál tím více před světem, jelikož přestával rozumět všednosti, obyčejnosti. Radost mu působily pouze materiální věci, které si ale postupně bral čas, stejně jako Charlese. Jak se jeho království postupně zmenšovalo a spolu s ním se zkracoval jeho život, vracel se Charles zpět na začátek, kde toho času za sebou příliš neměl, stejně jako všech věcí, kterým je nyní obklopen. Hlavní protagonista nakonec umírá ve své luxusní ale chladné jeskyni zcela sám a opuštěn. Jeho věci jsou spáleny a v médiích, která pro něho byla smyslem života zůstává stejně kontroverzní ve smrti, jako byl za života. Je pouze na divácích, jak přistoupí ke konečnému soudu hlavního protagonisty i všech, kteří pro něho byli za života důležití. Snímek nám poskytuje vhled do života Charlese Kanea prostřednictvím novináře, který skládá střípky ze vzpomínek, pamětí i událostí, které plnily titulní stránky novin. Víme tedy tolik, kolik samotný novinář. Tajemství záhadného slova, které je vysloveno s Charlesovým posledním vydechnutím nám je ovšem odhaleno dříve.

Besson má v oblibě silné ženské hrdinky (jak kde tedy) a právě jednou z nich je teprve dvanáctiletá dívka Mathilda, která se zprvu zdá být zcela obyčejným děvčetem procházejícím obdobím vzdoru. Na růžích příliš ustláno nemá ale rodinné zázemí jistě není o poznání horší, než u jejích vrstevníků z okolí. Otec dívky, despotický podivín, který se zapletl s nesprávnými lidmi jednoho dne ochutná, co znamená daň z úroků. Bohužel to okusí stejně tak i jeho rodina, dětí nevyjímaje. Mathilda tou dobou není doma, přichází ale právě včas na to, aby jí došlo, co se právě stalo. Bystrá dívka jde rychlým a sebevědomým krokem k jediným dveřím, které jsou jí na blízku. A otevře jí on, Leon. Leon má v podsvětí velmi silné a znělé jméno, je totiž elitním zabijákem a uklízečem. Jeho universum je natolik rozsáhlé, že zasáhne do života také Nikitě, ano, té Nikitě. A ty otevřené dveře, které zvou do místnosti rozjedou velmi zvláštní vztah mezi dvanáctiletým děvčetem a stárnoucím zabijákem. Mathilda v sobě probouzí sociopata, který se nezalekne sebevětšího nepřítele. To ale netuší, že proti ní nestojí nikdo jiný, než excelentní Gary Oldman s lehce sarkastickým úšklebkem, zásobou kokainu a zatraceně dobrou muškou. Skvělá, ač neobvyklá gangsterka začíná. Specifikovat vztah Leona a Mathildy není zrovna jednoduché, zatímco pro stárnoucího matadora je dívka téměř jako dcera, pro Mathildu to tak jednoznačné není. Navzdory svému věku a prožitému traumatu v sobě má cosi z lolity, což celému vztahu dodává zvláštní jiskru. Leon v sobě poprvé probouzí něhu, která mu nakonec vezme život. Některý scény působí téměř jako pod taktovkou Nabokova, který vyšňupal čtyři lajny kokainu a pak vykřikl "Už to mám!", což vlastně není vůbec na škodu.

Jeden z mých oblíbených filmů vypráví příběh netradičního přátelství. Když mladého studenta začnou fascinovat zvěrstva druhé světové války, netušíme, jak hluboko jej to zasáhlo. V jednom z předních nacistických pohlavárů poznává svého souseda. Milého a postaršího pána z předměstí, který ničím nevybočuje z normy. Student je vším kolem nacismu natolik fascinován, že se svého souseda rozhodne konfrontovat se skutečnostmi, které se dozvěděl. Začíná herecký koncert velmi netradiční a nevyvážené dvojice, ze kterého mi běhal mráz po zádech. Působivý je moment, kdy si na sebe stařík oblékne důstojnickou uniformu SS a náhle se promění v nebezpečného Kurta Dussandera, načež mu šestnáctiletý student poručí "pochoduj!". Zlo totiž nikdy nevypadá jako zlo, vypadá jako moudré stáří nebo nevinné mládí. Historie se vždy opakuje, kdo ví, zda kdyby mladý Todd dostal příležitost jakou tehdy dostal mladý Kurt, zda by jí nevyužil. Navzdory tomu, že je snímek vcelku poklidný a bez jakékoli akce, postupně roste napětí. Je těžké identifikovat vztah mezi dvěma protagonisty a ještě těžší je předvídat, kam se příběh bude vyvíjet. Bohužel konec je trochu ve znamení kýče, ačkoli jsem nečetla knihu ocenila bych konec zcela neutrální, bez jakéhokoli dramatického vyvrcholení. Posouvalo by to celý snímek na téměř filozofickou úroveň viny a trestu.

Ne náhodou se snímek v USA jmenuje "Středověk". Okolní svět a to včetně našich nejbližších sousedů vůbec netuší, kdo vlastně Jan Žižka byl. Pouze my trpíme utkvělým nutkáním hledat jakýkoli náš historický vzor, abychom si připadali velcí a nezanedbatelní. S Žižkou je jeden velký problém. Nic o něm nevíme, nemáme ponětí, kde se narodil, jak vyrůstal, jakou měl orientaci, co dělal v mládí, o jaké oko vlastně přišel nebo jak zemřel. Vše jsou jen konstrukce historiků nebo naše vlastní. Bohužel, celý snímek je postavený právě na této historické postavě, což byl prvotní předpoklad úspěchů v Čechách. Jako zahraniční snímek o středověku nemohl uspět vůbec. A zcela upřímně, filmu jsem fandila jelikož to bylo riskantní od samého začátku a mohla to být obrovská prohra. A ona to taky prohra byla. Kromě všudypřítomného smradu, špíny a explicitního násilí nám 125 minut nenabídne žádný smysluplnější zážitek. Scénář je naprosto otřesný, kamera obstojná a je obrovská škoda herců, kteří se snaží ze všech sil ale prostě není na čem stavět. Celá zápletka je vyfabulovaná a snímek historicky nepřesný, spíše tedy historický nesmysl. Souhrnem, snímek neobstojí jako věrohodné svědectví o středověku, neobstojí jako romantické historické drama, neobstojí jako film o historické osobě či historických událostech. Výsledkem (zcela subjektivním samozřejmě) prostě neobstojí. Ačkoli nejsem fanouškem Žižky od Vávry, myslím, že se Jákl dle této předlohy mohl něčemu přiučit. Tohle byl bohužel hollywoodsky pojatý snímek bez hollywoodských kvalit.

Protože kniha je jedním z největších literárních klenotů lze tento film, který se honosí stejným názvem a jmény hlavních postav, hodnotit pouze technicky. A to je velké zklamání. Srovnám-li to s adaptací z roku 1979, je to snímek absolutně vzdálený tomu, o čem Remarque psal. Paul Böhm je nevýrazný jedinec, do jehož myšlenek nebo identity nemáme šanci nahlédnout stejně, jako jeho přátelé. Jednotlivé smrti jsou šokující, pouze z toho důvodu, jak explicitně jsou ve filmu znázorněny, nikoli pro jejich významnost ve snímku i pro vývoj Paulova charakteru. Kniha i snímek z roku 1979 zdůrazňují pozvolnou změnu člověka ve válce, ve zvíře. Zvíře bažící po krvi, které je přivyklé hlasitým výbuchům a nic jej neznepokojí. Tato filmová adaptace je pouze přehlídkou technického vývoje s obrovským emočním prázdnem. Fascinující na pohled, nedotknutelné pro emoce a prožitek.

Dokument o dospívání trojice mladých lidí, kteří hledají svou cestu životem. Nejsou ničím odlišní od svých vrstevníků, mají místo, kterému říkají domov, své koníčky, zážitky, vzdělávají se, mají přátelé i důvěrníky. Jediným rozdílem je to, že vyrůstají v dětském domově. Nechci tento životní start bagatelizovat, nicméně to, co je evidentně nejvíce limituje je to, že byli ochuzeni o možnost, možnost zvolit si, poznat své rodiče, trávit s nimi čas, být u nich na prvním místě. Fakt, že většina z nich by se měla podstatně hůře je vedlejší, jde o možnost. Lukáš je jedinec, který je důkazem blahobytu v dětských domovech, neliší se od svých vrstevníků vůbec v ničem. Iluze toho, jak svět vypadá za plotem společně s jeho přebujelým sebevědomím jej přivedou k nereálnému snu, kterého se drží navzdory tomu, co mu radí moudřejší a dospělejší. Jeho cesta tak nabírá nový směr, který vede do prázdna. Simona hledá štěstí, kde může. Jen ne v sobě stejně, jako chyby. Všichni jsou ti špatní a ona je v právu. Simona nebude v životě šťastná nikdy, vždy jí dožene její hledání vlastní identity, které je pro ni nedosažitelné, jelikož postrádá jakoukoli, byť minimální, sebereflexi. Jarda stojí od samého začátku pevně nohama na zemi, jako jediný z celé trojice nemá přehnaná očekávání, neklade na sebe přehnané nároky (jelikož má jako jediný aspoň minimální dávku sebereflexe) a život bere fakticky. Také má v pozdějších letech jako jediný stabilizovaný život a vše bere popořádku. Dokument je velmi dobře natočený, klade dobré otázky a neodbočuje z cesty. Dokáže zprostředkovat kvalitní vhled do života dětí z dětských domovů. Je potřeba také říct, že jediné, co dětem chybí jsou rodiče, v některých případech bohužel, v jiných bohudík.

Celý snímek je krásně zarámovaný obraz irské krajiny na staré kamenné zdi. Šumící moře, řev racků, žádná slova, žádné hlasy. Příběh nezačíná velkolepým přátelstvím, nýbrž jeho koncem. Prostý Pádraic se jako každé ráno vydá za svým přítelem Colmem, který bydlí v malém domě, co bys kamenem dohodil. Toho rána je ovšem něco jinak, Colm Pádraicem náhle pohrdá a nechce se s ním bavit. Od toho momentu je Pádraic, obyvatelé vesnice i divák zvědav na to, jaký je za touto náhlou změnou v Colmově chování důvod. Na druhé straně břehu se mezitím odehrávají historické události, které jsou pro Irsko tolik příznačné a tolik zásadní, my však prožíváme jeden prostý, nicméně z pohledu jedince neméně dramatický příběh na břehu opačném. Jedinou zábavou tamních obyvatel je hospoda, ze které se linou jen tóny houslí a skupinový zpěv. Čas od času někam dopadne Colmův prst, někde zemře oslice a jindy shoří dům. Napětí ale nehoustne, nerozplétá se zapeklité tajemství, nevedou se hlubokomyslné dialogy o lidském životě. Prostě se jen žije, zatímco na druhé straně břehu se odehrává boj za svobodu vykoupený krvavými jatky. Ale život jde dál, lidské příběhy i jejich dramata. Volba prostředí je fantastická stejně, jako ústřední dvojice (ostatně, je to sázka na jistotu). Mám ráda pomalé, vleklé snímky, ve kterých je velký prostor pro divákovy domněnky a pocity.