Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Dráma
  • Horor
  • Dokumentárny
  • Akčný
  • Komédia

Recenzie (271)

plagát

Dům ďábla (2009) 

Tohle bylo výborné. Fantastická žánrová klasika, po které jsem si musela pustit "Rosemary má děťáko". Snímek je z roku 2009 a každý detail mě přesvědčil o osmdesátých letech minulého století. Velmi sympatická protagonistka potřebuje peníze a přijme tak nabídku na hlídání domu staršímu páru. Od samého začátku je ale se staříky něco velmi špatně, navzdory tomu je touha po penězích podstatně silnější a Samantha v domě zůstává. Od toho momentu roste velmi pomalu ale velmi šikovně napětí, které umocňuje i sebemenší detail. My, jako diváci víme, že je něco špatně téměř od začátku, hlavní hrdinka to zjišťuje velmi chytře a přirozeně po celou dobu trvání filmu. Co se týče konce, který je v komentářích níže celkem hojně kritizován. V samotném vyvrcholení se nám dostává satisfakce, která je velmi dobře vypracovaná, ačkoli se okultisté chovají poměrně hloupě a neobezřetně, divákovi to příliš nevadí, jelikož ten si svou stranu zvolil. Závěr jsem nepředpokládala, ačkoli vize, které protagonistka měla v kombinaci s krví, kterou konzumovala mohl napovědět. Okultismus jako téma hororu byl velmi populární v minulém století, namátkou "The Wicker Man" (1973), "The Blair Witch Project" (1999), "The Omen" (1976), "The Exorcist" (1973) nebo výše jmenovaná "Rosemary's Baby" (1968), nebo aspoň jsem měla takový pocit. Nicméně i v novém miléniu vznikaly horory, které svědčí o tom, že toto téma je mezi scénáristy velmi oblíbené do dnešní doby. Tenhle snímek je ale něčím zcela jedinečný, vzdává hold každému z výše uvedených a neopakuje ohraná klišé, která byla populární především v novém tisíciletí.

plagát

Uvnitř (2007) 

Snímek musí být dobrý, protože jinak si neumím vysvětlit tak vysoké hodnocení (i mé) v kombinaci s tím, jak otřesnou zkušenost s ním mám. Viděla jsem jedinou dostupnou verzi s dabingem, který byl tak špatný až byl vlastně vtipný (rozumějte - dva lidé sedící u televize dabují každou postavu ve filmu). Na straně druhé, snímek vypráví v podstatě jednoduchý příběh o těhotné ženě, kterou uprostřed noci začne terorizovat podivná psychopatka o jejíchž motivaci můžeme zatím jen hádat. Jedná se o ten typ filmu, který vznikl za účelem zvednout hranici lidské snesitelnosti a chápání míry násilí. Brutální scény, které střídají záběry nenarozeného dítěte uvnitř matky, scény plné napětí i odporu. V kontextu s tím, jaký zlom znamenal tento snímek pro fanoušky obdobných hororů je nutné ho dnes vnímat jako kultovní. Na straně druhé, máme tady snímek jako jsou Kanibalové nebo Saló, kde o explicitní násilí není nouze, takže ta pomyslná míra násilí, která je snímkem posunuta se týká především nedotknutelností ženy, která nese dítě, její izolací a chápáním viny a trestu. Za mě v závěru je míra explicitního násilí přiměřená (v kontextu se snímky, které jsem viděla), napětí se v jeden moment dostává na absolutní vrchol a tento "standard" si udržuje až do bouřlivého finále, hlavní protagonistky jsou obě neuvěřitelně nesympatické - což vlastně vůbec nevadí. K mému obrovskému štěstí lze na snímek koukat s vypnutým zvukem a pointu divák stejně pochopí. Slabé tři hvězdičky a to především z úcty k žánru. V českém znění: Pajuška a Kvikido.

plagát

Ich deti (2008) 

Film, v němž fandíte pouze pubertálnímu děvčeti, které se hledá. Osciluje mezi dospělostí a je v ní stále dětská zpupnost, touha po pozornosti a příznačná otrávenost. Veškeré další postavy ve filmu jsou buď malé, rozmazlené, uslintané, hlasité (rozuměj vřeštící), ubrečené děti a jejich divní, povýšenečtí rodiče, kteří se chovají jako morální majáky a ve skutečnosti mají řadu problémů. Prostředí zde hraje hlavní roli, jedná se totiž o malý dům uprostřed ničeho, který je ukryt pod vrstvou sněhové přikrývky. Vše je zmrzlé a bílé prostředí rozbijí jen několik kýčovitých a barevně agresivních dětských hraček. No a samotná zápletka je to nejlepší, co snímek má. Viróza, která postihuje pouze děti. Viróza, která se projevuje bolestí bříška, kašláním, blinkáním, nespavostí, plačtivostí a brutálním vražděním všech dospělých. V jeden moment dochází k obrovské satisfakci diváka, v další přichází rozhořčení nad neuvěřitelnou hloupostí dospělých aby vzápětí byla tahle hořkost vystřídaná pochopením. Divák prožívá celou škálu pocitů ve stejném poměru, v jakém roste napětí. Konflikty mezi dospělými začínají nabývat na uvěřitelnosti a jejich chování odpovídá i jejich charakterům, které nám byly představeny. Snímek je nízkorozpočtový a fakt, že je ve filmu špatná kamera pozná i filmový amatér, jakým jsem já. Není ale nouze o velmi dobré dětské herce, velmi kvalitní scénář a zpracování.

plagát

The Deep House (2021) 

Skvělý nápad na snímek, v němž je špatně úplně všechno. Omezený čas, postupná ztráta vzduchu bez možnosti uniknout a navrch strašidelný dům potopený v 50 metrech v temných vodách. Manželský pár se vydává do této temnoty aby nasbíral nějaké fanoušky na sociálních sítích, doplnil si dávku dopaminu a získal nějakou prvotinu. Ocitáme se s ním ve frustrujícím a klaustrofobickém dobrodružství, které zcela mimořádně využívá ohraných horrorových klišé, za to si umí pohrát s atmosférou a místy je narůstající napětí téměř neúnosné. Příběh domu, který hraje hlavní roli je poměrně jednoduchý. Snímek by byl úspěšný i jako podstatně jednodušší, jelikož je nápad prostě dobrý. Umím si představit, že by byl dům prostě jen "strašidelný" a tato informace zazněla pouze někdy na samém začátku, že by ve snímku byla řada horrorových klišé a stejně by to fungovalo. Autoři ale film povýšili na úplně novou úroveň a jsem velmi ráda, že snímek neutekl mé pozornosti.

plagát

PragueNight (2015) 

Režisér tohoto amatérského dokumentu obchází zkrachovalé existence nejznámějších temných zákoutí Prahy a zpovídá je. Nechybí hudba, která do příběhu velmi dobře sedí a záběry prostředí, které odráží všudypřítomnou bídu a špínu. Dokument mě velmi bavil, plyne rychle a byla jsem zvědavá, co přijde dál. Samozřejmě nic nepřišlo, protože autor se baví s lidmi, kteří stojí na okraji společnosti, řada z nich má bohaté zkušenosti nejen s pervitinem nebo heroinem, ale také s čistidlem na okna, benzínem, lepidlem či výpary z výfuku od auta. Každý by chtěl slyšet ty silné příběhy plné nejednoduchých a krutých začátků, které vyústily k bezútěšné přítomnosti. Příběhy plné uvědomění hodnoty a smyslu života a plné sebereflexe a vzpomínek na časy, které byly dobré a oni si jich tolik nevážili. Místo toho se nám dostává velké sebelítosti, sebestřednosti a přemýšlení o tom, jak by se dala situace využít v jejich prospěch. Dostává se nám jen povrchnost a abstinenční příznaky. Je to i důvod toho, proč byla Katka tak nebývale populární dokument a proč je ona, jako jedna "z nich" populární do dnes. Ve svém pohnutém osudu byla schopná najít řadu otázek i odpovědí ve velmi mladém věku, byla emočně inteligentní a uměla říct to, co chtěl divák slyšet, aby ji mohl fandit. Nicméně, drogy ničí emoce, spalují je na kostru stejně, jako kyselina. Od dokumentu tedy nečekejte salvu emocí, poznání nebo dobré konce a šťastné osudy. Většina z těch, kteří byli zpovídaní zemřou někde ve stoce, stanu, staré boudě, pod plachtou v lese umrzlí, předávkovaní (rozhodně čímkoli, jen ne něčím čistým), ubití nebo upití k smrti. Jejich časový horizont se opírá o následujících pár hodin a to je odkaz touhy po svobodě, bez zodpovědnosti a emocí.

plagát

Mandragora (1997) 

S odstupem času lze říci, že devadesátá léta v Česku byla skutečně něčím výjimečným a neopakovatelným. Na straně jedné na nás dýchala nově nabitá svoboda, na straně druhé nebezpečí v podobě těch, kteří oné situace chtěli okamžitě využít. Odvrácená strana, která spojovala prospěchářství se svobodou byl absolutní rozkvět drogového podsvětí a obchodu s bílým masem. Snímek začíná konfliktem patnáctiletého Marka s jeho otcem, který sice přísný je, ale na chlapce je sám a neumí si s výchovou poradit. Marek opouští domov a s vidinou lepšího života někde jinde odchází do Prahy. Hned první zkušenost, která na Marka čeká je poměrně signifikantní celému prostředí, do něhož právě přišel. Od toho momentu je Marek pouze malým listem v divokém větru, který závratně rychle ztrácí jakoukoli kontrolu nad vlastním osudem. Jeho cestu mu kříží velký počet lidí různých osobností, příběhů, choutek i motivací a celý film směřuje k velmi tragickému konci. Vůči snímku nemohu být kritická, protože depresivní atmosféra je v něm zachycena nebývale dobře. Bolest, zmar i utrpení v kombinaci s velkými penězi, krátkozrakostí mládí ale křehkým a dobrým srdcem v jádru, jakbysmet. Ve snímku se objeví také řada slavných jmen pražského podsvětí, které později proslavil především Karim (v několika rozhovorech také mluvil otevřeně o Mandragoře, otázka ovšem je, jak moc si na této tématice vystavěl své jméno). Některé scény byly přetažené za vlasy a cílily především na divákovu touhu po silných emocích (AIDS), jiné, především klubové scény byly ale natolik realistické, že hlavnímu protagonistovi nešlo nevěřit. Vůbec bych se nebála dát snímku pět hvězdiček, nicméně po přečtení komentářů níže jsem dospěla k závěru, že některá kritika je podstatně objektivnější, než bych byla schopná napsat já - a dávám jim tak za pravdu.

plagát

Kdyby mě zabili... (2011) (TV film) 

Osobně považuji Josefa Klímu za jednoho z největších investigativních novinářů polistopadové éry, obecně má velmi efektivně a dobře zmapované jednotlivé kauzy, především pak ty, které sahají do vyšších vrstev politiky. Velmi by mě zajímal jeho sebekritický pohled na některé názory z minulosti, které postupně měnil - nicméně bez kontextu. Stále ale platí, že jeho role v jakémkoli dokumentu věnujícím se okolnostem divokých devadesátek je záruka kvality. Dokument je velmi poutavý, divák by měl mít před jeho shlédnutím aspoň minimálně znalost okolností v něm, "Kdyby mě zabili..." totiž nabízí především určitý souhrn celého případu (respektive případů). Od dob odhalení Berdychova gangu/Žaludova gangu (velmi dobře zdokumentováno v "Zákon Helena") nelze trpět naivitou z fungování polistopadových vlád. Nicméně ta krutá pravda, že většina těch největších ryb si dále proplouvá politickým rybníčkem a zatímco se tyhle velké štiky schovávají u dna, rybáři chytají ty malé, které po chvíli vypouští je smutnou realitou země, která je poznamenaná socialismem (ano, je to jedna z podobností, které máme spolu s dalšími zeměmi bývalého východního bloku). Dokument velmi dobře spojuje nejpalčivější témata od devadesátých let po současnost.

plagát

Eliška a Damián - Epizoda 2 (2023) (epizóda) odpad!

Je to tak, pustila jsem se do dalšího dílu. V půvabných kulisách z Ošklivky Katky se odehrává příběh téměř vytržený z gangsterky devadesátých let. Zcela jistě mentálně zaostalý záporák procházející se v balóňáku po Maršeličce vymýšlí zlotřilý plán, ve kterém mu napomáhají dva gauneři, kteří se evidentně neštítí vůbec ničeho. Marmeládovna o třech zaměstnancích se tak dostává do svízelné situace, o které prozatím nemá tušení. Chemie mezi Eliškou a zbytkem herců včetně kulis a dýchatelného vzduchu kolem je stejná, jako v přechozím díle. Neexistuje stejně, jako neexistuje bůh (jinak bychom všichni pracovali v Marmelišce a chválili Emmu Smetanu!!!). Je to jakoby Emma natáčela někde uprostřed sklepa zcela sama a následně jí do záběrů pouze přidali. Zaklínač z Wishe trpí průjmem, za který by mu pravděpodobně pustili žilou a začali kopat hrob na zahradě, tady se pouze trapně přehrává - on ale ve skutečnosti mizí do budoucnosti, kde si čas od času povídá se senilní a psychickou nemocí trpící babičkou, která má tu smůlu, že její scénář patří k těm nejhorším vůbec. Teď něco trochu pozitivního. Navzdory tomu, že samou trapností se mi zkroutily prsty na nohou, z ušního mazu si mohu vyrobit svíci pro pana Damiána a při vzpomínce na Marmelišku ztrácím schopnost ovládat mimiku musím seriál pochválit. Před shlédnutím jsem trpěla depresí ze všech problémů našeho světa...globální oteplování, Agáta Hanychová, gerontofilie, válka, lék na rakovinu, existence Slovenska, co se stalo se Slávkem Bourou a proč Jaro Slávik už nenatočil žádný dobrý "film"...díky téhle vykutálené psychologické pomůcce už mě netrápí definitivně nic. Snad kromě velikosti Emminých košíčků a...co se vlastně stalo s tím Slávkem Bourou a proč tam nehraje?! A kde je těch 30 Kg heroinu?! Že on to lišák prodal produkci?!

plagát

Eliška a Damián - Epizoda 1 (2023) (epizóda) odpad!

Ehm, představte si, že jste slavná francouzská šansoniérka, která vzhledem ke svému umění a talentu, které vede morální zákon v její duši, nemá jak zaplatit nájem, přijde za Vámi Váš domovník s tím, že byste se pro své děti měla obětovat a vyspat se s ním, pak, že Vám ten nájem jistě odpustí. Ano, nešťastné, vím. Co na zbyt, duchem můžete zůstat stále ve svém šansonu, kurva asi už zůstanete. Teď si ale představte situaci, že se pouze tváříte jako francouzská šansoniérka tvrdě se držící vlastních morálních hodnot, hanící vše, co zavání čímkoli komerčním (Emmy velmi důležitý proslov ohledně kostymérek na TV Nova, přičemž nyní hraje v Supermarketu v rozkošném kostýmku mažoretek, který spíše ukradla vlastní dceři), děvče, které se přistěhuje do nuzné české republiky z velké Francie, přímo ze školy prezidentů...a náhle, vcelku zvláštní shodou okolností v době, kdy spolu se svým mužíkem prodá sotva dva lístky do O2 Arény (ty dva lístky jsou ti dva, kteří tento seriál hodnotí pěti hvězdičkami) kývne na nabídku od té nejvíce sračkerské stanice, do toho nejstupidnějšího seriálu, který kdy vyplodila. Scénář vypadá, jako by ho napsal údržbář s řídkou stolicí za prošlou bagetu z automatu, protože ho tam produkce drží přivázaného u topení. Ostatní herci (HERCI) určitě dluží lichvě velké peníze a tak projevují aspoň minimální snahu...Emma dluží jen na nájmu, tak dělá co může než svůj latexový supermarketový kostýmek odhodí stranou - ale ani to málo jí moc nejde. Takové přehrávání, trapnost, otřesný scénář se prostě jen tak nevidí. No a stejně mě to bavilo - asi úplně stejně, jako mě vždy bude bavit přehrávat si "kořenového vězně Zdenu alias bábu pod kořenem"...prostě ohromující bizár, který je zábavný ale zároveň děkujete bohu, že to nejste zrovna vy, kdo exceluje v takové sračce. A ano, Emma bude terčem kritiky ze zcela prostého důvodu, ti ostatní vůbec nepředstírají, že jsou něčím, čím ve skutečnosti nejsou. Každý, včetně toho fejkového zaklínače má na hlavě napsáno "Hraji v tomhle hovnu a jsem na to pyšný". Každopádně...a zcela upřímně, není na co. Asi bych Vám spíše odpustila, kdybyste vydělávali prachy jako šmejdi od Babici nebo telemarketéři z Bohemia Energy...tohle je čistá prostituce před kamerou. Jaro Slávik je proti Vám hvězda. HVĚZDA! --------------------------------- Zapomněla jsem na to nejlepší, co dodává celému tomuhle skvostu na jeho velkoleposti. Celý seriál je veden komentářem cápka, který charakterizuje bezzubé dezoláty ve výměně manželek spolu s jejich hlubokomyslnými úvahami nad životem!

plagát

Prvotný strach (1996) 

Na počátku všeho byla lež, poté až vznikla lidská bytost. Krimi thriller, který se snaží vyvolat dojem, že Richard Gere je cynický a pragmatický právník, který se ujme medializovaného případu (není). Ve svém domě zemřel známý arcibiskup a okamžité podezření padne na osobu, která je potřísněna krví, silně dezorientovaná a ztracená. Diváka tak následné zatčení zmateného mladého muže nepřekvapí, je ale příliš jasné, že tak jednoduché to být nemůže. Následně se rozjíždí vyšetřování, které advokáta zavede do temných koutů arcibiskupova života. Martin Vail v sobě probouzí soucit a lítost nad osudem mladíka a mermomocí se pokouší odhalit pravdu. Nic ale není tak, jak se zdá. Vcelku prvoplánové dílo, které utáhne spíše na fantastickou atmosféru, než na zápletku jako takovou, přesto je třeba vyzdvihnout několik zásadních pozitiv filmu. Snímek se nese v duchu krimi devadesátých let, jednotlivé postavy jsou nezajímavé, jejich příběhy nehrají žádnou roli. Divák se poklidně věnuje pouze hlavní zápletce, kterou spolu s Gerem odhaluje. Snímek má příjemnou všehochuť tehdejší filmové nabídky. Cosi z pomalého tempa "Dokonalé vraždy" a perfektní napětí z "Osudové přitažlivosti". Příběh není zprvu nijak neuvěřitelný, jednoduché a přímočaré řešení, které je nám z počátku chytře nabídnuto odmítáme. Největší tma je ale pod svícnem. Máme dostatek prostoru věnovat se krokům advokáta, nikoli obžalovaného. Vše tedy inteligentním způsobem hraje proti divákově intuici. Navzdory tomu přichází v závěru příjemný pocit v podobě "Aha! No jasně!".