Respice finem

Hodně mě to zasáhlo. Možná je to tím, že jsem každé léto trávil u babičky na vesnici v Podkrkonoší. Děda umřel brzo a babičce tak zůstala jen práce. Když přišla i o ni a musela už jen sedět a koukat na televizi (než přišla o zrak), dny se jí neuvěřitelně prodloužily, až nesnesitelně. I když měla to "štěstí", že v domě s ní žila i teta, sestřenice a další, byla neuvěřitelně sama. A samota je nejhorší. A tak posledních 10 let už jen čekala na smrt. Stejně jako jedna paní v tomto dokumentu, která upozorňuje na to, že mladí umírají a staří žijí až moc dlouho. Smutné, pravdivé. O upřímném vylíčení kolektivizace, o kterém ve snímku také padlo pár slov, ani nemluvím. Zvedal se mi žaludek, když stará žena vyprávěla, jak si museli koupit zpátky svoji chalupu. Jak se toto mohlo dít? A jak někdo může volit komunisty?!?! (15.01.2013)

Všechny dobré rodačky přímo od pramene v estetizované zkratce. Od Špáty zatím nejblíž pěti hvězdičkám, nicméně pořád mám problém jednak s tou přelétavou mozaikovitostí, která se mi tak docela neskládá do celku, aspoň pocitového, a jednak s neodbytným dojmem, že na mě autor z každého druhého záběru významně pomrkává, jak to umí pěkně natočit. (26.09.2012)

Staré vesnické ženy starých časů jsou jako staré stromy – existence mezi životem a smrtí, prosté dění, dávné naplnění, vyčlenění a zastavení, vzpomínky a zapomnění, nenáročnost a smíření, ztišení až k mlčení. Příroda zrodí, využije a zapomene včas uklidit. Osamělý list na zasněžené větvi čeká, až přijde vítr. ___ "Že život rosa / a jako rosa taje, / až příliš pravda." --- "Rozplyň se v mlze, / ptáčku puštěný z klece / s touhou na křídlech." (Kobajaši Issa) (06.11.2012)

Film z roku 1967. Stáří je pořád v naší společnosti tabu. Důchodci všem jenom zavazí. A tak ztrácí poslední zbytky úcty a sebeúcty a raději nikam nevylézají. Jan Špáta se už před skoro půlstoletím vydal za osamělými ženami na venkov a natočil tenhle krátký silný dokument. O osamění, ale také o síle. A třeba scéna se psem. Řeklo by se - nic, ale je v tom úplně všechno. (12/2010, docalliance) (10.01.2011)

To snad není dokument, to je poezie života! Jan Špáta pořídil vynikající snímek díky tomu, že poskytl veškerý prostor skutečným lidem, vdovám na vsi (nelze nevzpomenout na ideál babičky Boženy Němcové). Pamatuji takové ještě v sedmdesátých letech a i dnes se na venkově s nimi lze setkat. Za myšlenku věnovat se něčemu tak "obyčejnému", jak jsou staré ženy, zaslouží tvůrce uznání! Stejně tak i za formu, jakou je ta myšlenka podána. Netušil jsem, že čeští filmaři jsou něčeho tak hlubokého schopni. Malá zapomenutá perla! (25.12.2012)