Respice finem

Všechny dobré rodačky přímo od pramene v estetizované zkratce. Od Špáty zatím nejblíž pěti hvězdičkám, nicméně pořád mám problém jednak s tou přelétavou mozaikovitostí, která se mi tak docela neskládá do celku, aspoň pocitového, a jednak s neodbytným dojmem, že na mě autor z každého druhého záběru významně pomrkává, jak to umí pěkně natočit. (26.09.2012)

Velmi vzácný druh dokumentu, který v sobě snoubí krásu, samotu a pokoru. Říkala jsem si, co v těch ženách vidím...nechtěla jsem v nich vidět pouze staré, opuštěné ženy, které jsou rády za trochu čerstvého vzduchu a upřímný pohled svého psa. Chtěla jsem v nich vidět dítě, kterým jsme po celý život, dospívající dívky, které mají své sny, matky, které se starají o své děti a přejí si jim dát víc, než mohou. Dívat se jim do tváře a vidět ty kdysi krásné rysy, živelnost v očích a plnost rtů. Viděla jsem dlouhé životy, čirou existenci, která si nepamatuje na to, co bylo včera. Vnímá pouze okamžik a ten je jasný. Tolik syrová charakteristika života v 15 minutách. Tolik hluboká poezie existence jednotlivce a přeci - dojdeme k závěru, že život je bez všeho "vlastně nedůležitého" ve své podstatě tak prostý a jednoduchý. Děkuji! (08.04.2021)

Film z roku 1967. Stáří je pořád v naší společnosti tabu. Důchodci všem jenom zavazí. A tak ztrácí poslední zbytky úcty a sebeúcty a raději nikam nevylézají. Jan Špáta se už před skoro půlstoletím vydal za osamělými ženami na venkov a natočil tenhle krátký silný dokument. O osamění, ale také o síle. A třeba scéna se psem. Řeklo by se - nic, ale je v tom úplně všechno. (12/2010, docalliance) (10.01.2011)

Pěkné. Pojaté zajímavě nekonkrétně. Díky změně životního stylu tento dokument neplní zcela svou původní funkci, ale ukazuje cosi o dřívějším životu, kdy lidé (ženy) ve stáří žili v blízkém vztahu s přírodou, ač za pro dnešní lidi možná nepříznivých podmínek. *** Ve zkratce: O vdovách nad 65 let, kteří si volají pomoc dopisy připěvněnými na obojky psů. (22.03.2011)

Hodně mě to zasáhlo. Možná je to tím, že jsem každé léto trávil u babičky na vesnici v Podkrkonoší. Děda umřel brzo a babičce tak zůstala jen práce. Když přišla i o ni a musela už jen sedět a koukat na televizi (než přišla o zrak), dny se jí neuvěřitelně prodloužily, až nesnesitelně. I když měla to "štěstí", že v domě s ní žila i teta, sestřenice a další, byla neuvěřitelně sama. A samota je nejhorší. A tak posledních 10 let už jen čekala na smrt. Stejně jako jedna paní v tomto dokumentu, která upozorňuje na to, že mladí umírají a staří žijí až moc dlouho. Smutné, pravdivé. O upřímném vylíčení kolektivizace, o kterém ve snímku také padlo pár slov, ani nemluvím. Zvedal se mi žaludek, když stará žena vyprávěla, jak si museli koupit zpátky svoji chalupu. Jak se toto mohlo dít? A jak někdo může volit komunisty?!?! (15.01.2013)